ZPRÁVY

Inspirováno komunisty: Ke stanovisku KSČM k listopadu 89

•  K výročí listopadových událostí byl a ještě bude publikován bezpočet textů – prohlášení, stanovisek, hodnocení, osobních vzpomínek. Pozadu nezůstali ani pohrobci těch, proti nimž byla sametová revoluce namířena.

Na webu Komunistické strany Čech a Moravy je k přečtení její stanovisko, která začíná pozoruhodnou větou:

Občané se u nás po druhé světové válce rozhodli pro systém, který byl vybudován jako sociálně spravedlivá alternativa dravého kapitalismu.

Tak za prvé: kteří občané, kdy a jak? Za druhé: jaký systém českomoravští komunisté vlastně myslí? Přeúnorovou polodemokracii nebo jejich totalitu?

Ad1: V první fázi po osvobození, tedy do ustavení Prozatímního Národního shromáždění (PNS - říjen 1945), se v republice vládlo pomocí prezidentských dekretů, které pak PNS dodatečně schválilo. Přechodný parlament fungoval do doby vzniku Ústavodárného shromáždění, o jehož složení rozhodly první poválečné volby v květnu 1946.

O čem, pokud jde o politický a hospodářský systém, mohli občané rozhodovat? Do voleb 1946 prakticky o ničem, protože politická reprezentace se ještě v exilu dohodla na novém politickém a ekonomickém pořádku – a lidé tak byli po osvobození postaveni před hotovou věc. V žádném případě tedy nelze říci, že „se rozhodli“ - bylo rozhodnuto za ně.

A to jak o zestátnění bank, pojišťoven, potravinářství a klíčových oborů v průmyslu (toto vše tedy nikoli po únoru 1948, ale v říjnu 1945), tak o tom, že v republice bude vládnout „vláda široké Národní fronty Čechů a Slováků“. Už tato formulace tzv. Košického vládního programu (schválen vládou, které neměla legitimitu vzešlou z demokratických voleb – a přesto rozhodla o superzásadní změně politického systému) byla lživá, protože ona „šíře“ Národní fronty byla týmiž politiky v čele s Benešem drasticky zúžena. V českých zemích byly povoleny čtyři a na Slovensku taktéž čtyři partaje. Systém Národní fronty znamenal zrušení toho, co je alfou a omegou autentické liberální demokracie – opozice. De facto zákaz fungování jiných politických stran kromě oněch osmi (v českých zemích čsl. komunisté, národní socialisté, lidovci a socdem, na Slovensku Demokratická strana, komunisté slovenští, Strana slobody a Strana práce) představoval nanejvýš neblahé okleštění demokracie a pro komunisty snadnější cestu k únoru 48.

Dnešních komunistů se musíme zeptat. Představoval československý režim 1945-1948 onu sociálně spravedlivou alternativu dravého kapitalismu? Vždyť komunisté měli po volbách 1946 předsedu vlády a devět ministrů, bylo po znárodnění výše zmíněném, neexistovala opozice, natož pravicová, podstatná část stran v Národní frontě (a tím i v parlamentu) byla levicově orientovaná a tak dále. Nedovedu si představit, že by odpověděli NE. To by postrádalo logiku. Těžko hovořit o dravém kapitalismu v režimu, kde měli komunisté v exekutivě klíčové slovo (byť ne matematickou většinu).

Zůstává tedy odpověď kladná. Pak se musíme ptát, proč nezůstalo u tohoto národněfrontového systému (z něhož stoupencům skutečné liberální demokracie vstávají vlasy hrůzou, mají-li je – zejména při čtení Košického vládního programu 1945). Jak prosté, milý Watsone: protože komunistům šlo o totální moc, přičemž řeči o sociálně spravedlivé alternativě byly jen kamufláží (stejně jako ostatní propagandistické lži ve stylu, že u nás se kolchozy zavádět nebudou a podobně).

Ad 2: Přesto, že předúnorový poválečný režim již nemohl být režimem dravého kapitalismu, je zřejmé, že komunisté ve svém stanovisku k 17. 11. 1989 onou sociálně spravedlivou alternativou myslí období jejich totální vlády nad společností. Je to ostatně zřejmé z druhého a dalších odstavců stanoviska. Tím KSČM znovu ukázala, že se k totalitnímu režimu hlásí, byť má vůči němu dílčí výhrady (stejně jako mnozí z nás se hlásí k nynější demokracii, byť máme vůči ní dílčí výhrady).

Komunisté hovoří o „mocenském puči“. A dodávají: „Síly, kterým šlo o socialistické řešení krize, byly roztříštěné a tak v čele změn nakonec stanuly síly zaměřené na restauraci kapitalismu“.

Podle sebe soudím tebe. Pokud kdy šlo o mocenský puč (bez uvozovek), pak, vážení soudruzi, v únoru 1948, kdy vám (vašim předchůdcům) nestačil nemalý podíl na moci vzešlý z voleb konaných v modelu demokracie okleštěné zejména ve váš prospěch. V listopadu 89 šlo primárně o něco jiného: o svobodu a demokracii. Ano, došlo i na restauraci kapitalismu (naštěstí nezůstalo u nějakých experimentů na způsob třetích cest), ale naprosto logicky. Nahradí-li demokracie komunistickou diktaturu, pak musí být z podstaty věci plánované hospodářství nahrazeno tržní ekonomikou, neb komunismus a kapitalismus jsou v civilizované části světa neslučitelné. (Že takový hybrid funguje nějakým způsobem v kontinentální Číně je navenek možná pravda, nutno se ale podívat detailně na to, jak funguje. Pak zjistíme, že takový model má v sobě zakomponovány ty nejhorší prvky dravého kapitalismu a komunistické nesvobody.)

Závěrem: komunisté ve svém stanovisku píší o promarněné příležitosti, o více než milionu obyvatel na prahu chudoby, o dvou třetinách populace nespokojené s poměry. O tom, že výsledek Listopadu nelze považovat za úspěch.

Je-li polistopadový vývoj tak negativní, jak ho prezentuje KSČM, pak se musí zeptat sebe sama: proč od prvních celostátních svobodných voleb 1990 nikdy nedostala takovou důvěru občanů, aby mohla uskutečnit svoji „alternativu“? Protože v Listopadu 89 jsme chtěli a i dnes chceme primárně zmíněnou svobodu a demokracii – a protože to byli předchůdci dnešních komunistů, kdo (i té přidušené poválečné) demokracii a svobodě už jednou zaťali tipec. Stejně jako nacisté po 15. březnu 1939.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz