ZPRÁVY

O půvabné královně, smutné golfistce a afrických hororech

Prezident Zeman je plísněn ze všech stran. Většinou po právu. Tu a tam ale zaslouží i pochvalu. Po mém soudu například za udělení Řádu bílého lva jordánskému panovníkovi.

Abdalláh II. patří k těm arabským lídrům, kteří zaslouží ocenění a také jakési vyzdvižení. Říká-li se, že nejsou všichni (muslimové) stejní, pak pokud jde o špičky arabského světa, jako dobrý příklad může posloužit právě hášimovský monarcha. Stejně tak jako současný egyptský prezident Sisi.

Když se mě kdysi na jihu Sinaje ptali dva obchodníci, jeden muslim a jeden koptský křesťan, jaké jsou mé oblíbené arabské státy, odpověděl jsem: Ty, které mají diplomatické styky s Izraelem, tedy Egypt a Jordánsko.

Protože těmto stykům předcházely mírové smlouvy – a ty přinesly to, co všichni společně chceme: mír.

Platí to stále. Země (tyto dvě), které našly odvahu uzavřít s Izraelem to, po čem on od prvního dne svého vzniku volá, tedy mírové a přátelské sousedské vztahy, mají mé sympatie.

Jordánsko nám v těchto dnech ukázalo, co znamená méně řečnit a více konat v boji s nepřítelem horším Hitlera - s Islámským chalífátem (ICh). Proč si myslím, že horším Hitlera? Protože kdyby ICh měl nějaké své Lidice, bez slitování by postřílel nejen muže, ale i ženy a děti. Jordánské úsilí proti ICh je nutné aktivně podpořit. Osobně lituji toho, že politické ohledy nedovolují, podobně jako v První váce v Zálivu, angažmá Izraele v této záležitosti. Pokud by izraelské vojenské letectvo bylo angažováno v boji proti ICh, což je ovšem krystalicky čistá teorie, úspěchy by byly ještě významnější než při současné aktivitě Jordánců a dalších členů protiteroristické koalice.

RANIA JAKO VZOR

V souvislosti se Zemanovou návštěvou hášimovské monarchie ještě dvě poznámky. Půvabná královna Rania, jedna z nejkrásnějších žen regionu, je palestinská Arabka a muslimka. Jak napsala jedna tuším česká účastnice internetových diskusí, navzdory své muslimské víře chodí moderně oblečená – a zahalené české muslimky by si z ní mohly vzít příklad. Rania, a v muslimském světě nejen ona, ale i bezpočet dalších žen, je příkladem toho, že lze vyznávat víru Alláhovu a přitom být „dcerou 20. století“ (narodila se v roce 1970).

Hovoříme-li o Jordánsku a jeho obyvatelstvu, nelze se nezajímat o jeho složení. Přesněji: jak velké procento jeho poplupace čítají palestinští Arabové, dnes nazývaní (poněkud nesprávně) Palestinci. Čísla se různí, pravidelná sčítání lidu se v království nekonají, nicméně vše nasvědčuje tomu, že ze zhruba 6,7 milionu obyvatel je neoficiálně Palestinců více než polovina. Z tohoto úhlu pohledu se politická teze, že Palestinci už svůj stát mají, a že tím státem je Jordánsko, zase tak nesmyslná nejeví.

DRAMATA V AFRICE

Zastavme se na chvíli na černém kontinentu, odkud přišly dvě zprávy z kopané, které zaplnily světové servery. Egypt zažívá další tragédii, nikoli sportovní ale lidskou. Vracejí se vzpomínky na děsivý Port Saíd 2012, kde při fotbalové zápase nejvyšší ligy zemřelo přes sedm desítek fanoušků. V neděli (8/2) zažila něco podobného východní Káhira v souvislosti se zápasem 20. kola tamní Premier League mezi Zamalekem a „petrolejářským“ klubem ENPPI, aktuálně mezi prvním a druhým celkem tabulky.

Hostitelským stadionem byl armádní Air Defence Stadium, někdy je označován jako stadion 30. června, kam byl dán do prodeje omezený počet lístků. Ultras Zamaleku (Ultras White Knights) vyvolali nepokoje, jmenovitě ti, kdo neměli lístky a prestižní utkání chtěli vidět, a po zásahu policie, která použila slzný plyn, začali lidé před stadionem umírat. Z původního čísla 14 (neděle večer) se vyšplhal počet obětí „na nejméně tři desítky“, jak hlásily egyptské servery v pondělí (9/2) ráno, což by znamenalo polovinu tragické bilance z Port Saídu, která dodnes představuje hrozivé memento odvrácené strany sportu. Vesměs byli lidé ve vřavě udušeni. Před polednem SEČ bylo ale číslo upřesněno na 19 mrtvých a asi 20 zraněných. I tak děs běs.

Zápas se sice uskutečnil, skončil smírně 1:1, v čele tabulky se nic nezměnilo, Zamalek je první se 45 body a klub ENPPI druhý s dvaačtyřiceti body, nicméně později úřady Premier League do odvolání pozastavily. Týká se to i tří zápasů 20. kola, které měly být dohrány dnes (9/2).

Druhá fotbalová zpráva s adrenalinovým vyzněním se týká finále Afrického poháru národů mezi Pobřežím slonoviny a Ghanou. Nervy drásající fáze se týkala až penaltového rozstřelu, neboť po prodloužení byl stav utkání 0:0.

Opět se potvrdilo, že v kopané je možné úplně všechno. Včetně zahození jedinečné šance. Tu bezpochyby na stříbrném podnose přinesli hráči Pobřeží slonoviny svému soupeři, když první dvě penalty neproměnili. Jak snadné se v tu chvíli vše jevilo: Ghana se jistě viděla jako vítěz turnaje. Jenomže ve třetí a čtvrté sadě to byli Ghaňané, kdo dvakrát po sobě neproměnil – a bylo po nadějích. Pak už to bylo kdo s koho. Dlouho to bylo na obou stranách dle vzorce „co kop, to gól“, až v jedenácté sérii, pikantně v souboji brankářů, přišlo rozuzlení. Razak, gólman Ghany a vzápětí nejsmutnější Ghaňan na světě, svého kolegu Barryho nepřekonal. Následně Barry proměnil a Pobřeží slonoviny se zapsalo do análů Konfederace afrického fotbalu jako další kontinentální vítěz.

Trenér Ghany, Izraelec Avram Grant, si bezpochyby vzpomněl na Moskvu 2008, kde jako lodivod Chelsea zažil ve finále Ligy mistrů něco podobného. Po prodloužení skončil zápas s Manchesterem United 1:1, bylo to, jak si mnozí možná vzpomenou se mnou, za hustého deště, a na pokutové kopy prohrála Chelsea 5:6. Historie jako by se někdy opakovala …

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz