ZPRÁVY

Ruská neoimperiální hra: Falešná, děsivě odporná

Poněkud stranou zájmu světové veřejnosti se ocitla událost, k níž došlo v Moskvě ve středu 18. února. Všichni čekali na to, co řekne ruský ministr zahraničí k vývoji na východě Ukrajiny.

Sergej Lavrov na toto téma také promluvil, a to po podpisu dohody mezi Ruskou federací a samozvanou Republikou Jižní Osetie (RJO). Dohoda se týkala – ano, hranic mezi oběma státy. Přesněji: mezi státem a „státem“. Za samozvanou RJO ji podepsal její „ministr zahraničí“ David Sanakojev.

Podle názoru drtivé většiny zemí světa (RJO uznává kromě Ruské federace Nikaragua, Venezuela a tichomořský ostrov Nauru – a také teroristická organizace Hamas vládnoucí v Pásmu Gazy) je ovšem teritorium Jižní Osetie nedílnou součástí Gruzie – stejně jako podle většiny zemí světa je Krym součástí Ukrajiny.

„Mezistátní“ dohoda Lavrov – Sanakojev není ničím jiným než jedním z projevů ruského neoimperialismu. Rusové velmocensky zneužívají skutečných, případně uměle vytvořených problémů mezi centrálními vládami a menšinami v sousedních zemích, které včlenily do sféry svých zájmů, a tyto země cíleně destabilizují. Nelze přehlédnout, že si Kreml počíná stejně jako Hitler vůči Československu v roce 1938.

Zmíněné vnitřní problémy, např. Gruzie ve vztahu k Jižní Osetii, jsou jedna věc a ruské angažmá v této záležitosti věc druhá. Stejně jako v případě sudetských Němců v ČSR jde o dvoufázové podvrácení územní integrity státu, jehož si agresor vybral za svoji oběť.

Rozdíl tu sice existuje, nicméně následky jsou pro oběť vždy fatální. Porovnejme. Za Hitlera bylo první fází získání Sudet, druhou pak zbytku Čech a Moravy.

Za dvojice Medvěděv-Putin se věci mají takto. Nejprve uznání separatistické entity jako samostatného státu (I. fáze) a následně její přičlěnění k Ruské federaci (II. fáze). Přesně to se stalo na Krymu.

V Jižní Osetii jsme zatím svědky I. fáze – ruského uznání její nezávislosti. Zdá se, že je otázkou času, kdy se RJO stane součástí Ruska – například spojením Jižní Osetie se Severní Osetií, což je jedna z republik Ruské federace.

A tak jako odtržení Sudet znamenalo teritoriální zmrzačení Československa ve prospěch nacistického Německa, znamená odtržení Krymu teritoriální zmrzačení Ukrajiny ve prospěch putinovského Ruska a odtržení Jižní Osetie teritoriální zmrzačení Gruzie – taktéž ve prospěch Ruska. Byť RJO není formálně součástí ruské říše, je v každém případě ruským protektorátem.

V tomto kontextu nelze nepřipomenout Kosovo, kterým obhájci politiky Kremlu tak rádi argumentují. Otázku Kosova je ovšem zapotřebí postavit jinak, než jak ji stavějí rusofilové. Proč bychom měli mít problém s uznáním Kosova, když si Moskva nárokuje, abychom akceptovali její zábor Krymu a její uznání nezávislosti Jižní Osetie (a také Abcházie, o níž v tomto článku ovšem nepojednáváme).

Všude, kde existují výrazné menšiny, existují také problémy, příp. potenciální problémy. Jedna věc je, jak je centrální vlády řeší. Jiná věc je, že i kdyby je neřešila optimálně, proč by z toho měl mocensky, případně mocensky i teritoriálně těžit Kreml?

Uveďme příklad jihu Slovenska. Je snad případné napětí mezi Bratislavou a jihoslovenskými Maďary důvodem k tomu, aby na jihu Slovenska vznikl samostaný stát, který by se následně stal součástí Maďarska? Neměl by místo tohoto modelu nastoupit tlak Budapešti a mezinárodního společenství, aby se ono případné napětí (jde pouze o příklad!) uvolnilo a problémy oboustranně přijatelnými kompromisy vyřešily?

Co nám v případě Krymu, Jižní Osetie, Abcházie, a také východní Ukrajiny, předvádí Moskva za hru? Kritizuje Západ za Kosovo – a přitom v tomto případě šlo o pokus nějak vyřešit situaci jiným způsobem prakticky neřešitelnou – a sama se chová nikoli stejně, ale nesrovnatelně hůř. Zneužívá problémů u sousedů výlučně ve prospěch svých imperiálních zájmů. Ani Hitlerovi nešlo v osmatřictém primárně o blaho sudetských Němců, ale zneužil je pro naplnění svých mocenských ambicí. (A Londýn s Paříží mu to skonzumovaly i s navijákem.)

Je to děsivě odporná, falešná hra. Moskva, která každý separatistický pokus na svém území nemilosrdně utopí v krvi, otevřeně podporuje separatistické tendence v sousedních státech. Ba co víc, přímo se v nich angažuje. Propagandisticky si to vždy dokáže zdůvodnit – a je s podivem, kolik inteligentních lidí u nás jí to „žere“ - jako kdysi Chamberlain s Daladierem Hitlerovy žvásty o míru.

Právě příklad Jižní Osetie je důkazem toho, že v případě Krymu a východní Ukrajiny nejde o žádný boj s „kyjevskými fašisty a banderovci“, ale o něco úplně jiného. O postsovětský neoimperialismus. Anebo snad Gruzínci, kteří díky ruskému přispění přišli o Jižní Osetii a Abcházii, jsou také fašisté a banderovci?

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz