ZPRÁVY

Golany: Odpověď na výzvu

Byl jsem vyzván svým zapřisáhlým „příznivcem“, jedním z pravidelných diskutujících na Neviditelném psu, panem F. L., abych napsal něco o Golanských výšinách.

Výzva z 19/1 zněla doslova takto: „A kdy Stejskal konečně napíše něco o Izraelem okupovaných Golanských výšinách, které podle mezinárodního práva patří Sýrii?“

Nuže tedy, Golany jsou lekcí na téma, jak si počínat, když jste odkázáni sami na sebe – a žádné líbivé řeči o mezinárodním právu vás před útoky zavilých nepřátel neochrání. Ostatně pro Izrael to nebyla lekce první a pohříchu ani poslední.

Zvedají se do nadmořské výšky přes 500 m (izraelská část přiléhajícího pohoří Hermon je ovšem podstatně výše nad mořem – více než pětkrát) a Syřané odtamtud měli část izraelské Galileje jako na dlani. Za normálních okolností by to nebyl problém. Států, z nichž jeden ovládá teroririum vysoko v horách a druhý se nachází stovky metrů pod nimi bychom na mapě jistě našli více – a pokud panují ony normální okolnosti (vztahy), pak „není co řešit“.

To ovšem není příklad sousedství syrsko-izraelského. Kdybychom chtěli popsat jeho problematičnost, vydalo by to na obsáhlou kapitolu v hodně tlusté knize dějin Blízkého východu.

Proto jen stručný citát z neméně obsáhlé publikace Howarda M. Sachara „A History of Israel“, která v českém vydání z roku 1999 na str. 469-470 uvádí:

Nájezdy Fatáhu proti Izraeli, zvláště v demilitarizované oblasti Almagor, se staly ctižádostivější. Dokonce když syrské vojsko zakopané na Golanech ostřelovalo z děl a minometů izraelská farmářská sídliště na dně Chulského údolí, záškodníci Fatáhu znovu a znovu přepadali ze zálohy hlídky izraelské armády a způsobovali jim četné ztráty.

Syrské protiizraelské provokace na jaře 1967 eskalovaly do leteckých soubojů: při jednom z nich sestřelili Izraelci 7. dubna šest syrských strojů MIG 21. Syrské ostřelování Izraele nicméně pokračovalo a v polovině května varovala nejvyšší izraelská místa, že pokud s tím Damašek nepřestane, sáhne jeho obranné vojsko (IDF) k tvrdé odvetě. K té pak došlo během šestidenní války.

Za zmínku stojí unikátní událost, která syrsko-izraelskému konfliktu v rámci šestidenní války předcházela. Připomeňme, že válka začala 5. června na egyptské frontě, zatímco boje se Sýrií vypukly až 9. června. Jak ve své knize popisuje Howard M. Sachar, „zdálo se zvrhlostí spravedlnosti“, že by Sýrii měla být ponechána strategická výhoda na Golanech, a to „tím spíše, že syrští dělostřelci na těchto výšinách i nadále posílali spršky tun granátů na nejsevernější galilejská sídliště“. Málo se ví o tom, že „jestřáb“ Moše Dajan, v té době ministr obrany, radil k umírněnosti, neb nechtěl „provokovat Rusy“, jak vysvětluje Sachar a dodává, že nakonec těmi, kdo tento rébus pomohli vyřešit, byli sami občané. Osmého června přijeli do Jeruzaléma zástupci samosprávy z Horní Galileje, kteří měli po krk sysrkého ostřelování. Tehdy je přijal premiér Levi Eškol, který se rozhovoru s nimi rozhodl k bezprecedentnímu kroku. Vzal je na zasedání kabinetu, kde členům vlády sdělili své zkušenosti a požadovali odvetnou akci, která by se syrskou agresí jednou provždy skoncovala. A tak se také stalo. Den poté byla otevřena syrská fronta a následujícího dne, kdy šestidenní válka skončila, měl Izrael v držení podstatnou část výšin. Získané území udržel, byť za cenu krutých bojů a nemalých ztrát, i během váky s Araby v roce 1973.

Dlužno dodat, že ne všechna území, která Izrael ve vítězných válkach 1967 a 1973 získal (uhájil), také anektoval. Připojení k vlastnímu teritoriu po souhlasu parlamentu se týká pouze malé části těchto území. Jde o východní část Jeruzaléma, čímž bylo sjednoceno dosud rozdělené izraelské hlavní město, dávná metropole izraelského národa, a právě Golanské výšiny. Naproti tomu Sinajský poloostrov měl v držení pouze do té doby, dokud Egypťané „nedostali rozum“ a nepřistoupili na smluvně garantovaný mír – pak jim byl poloostrov se vším všudy, včetně sporného území kolem Taby (v souladu s rozhodnutím arbitráže), vrácen. Izraelci překvapivě neanektovali ani své historické území Judeu a Samaří, ale ponechali tam pouze vojenskou správu – s tím, že o konečném postavení tohoto teritoria bude s Araby ještě jednáno. Zapomenout nesmíme ani na Pásmo Gazy, které je od roku 2005 zcela v rukou Arabů.

Proč Izrael anektoval právě Golany? Z prostého důvodu: komu není rady, tomu není pomoci. Když izraelský premiér Menachem Begin návrh zákona v roce 1981 v parlamentu prezentoval, uvedl následující důvody:

• nesmiřitelné nepřátelství Sýrie vůči Izraeli
• nedávné rozmístění syrských střel na libanonském území
• nedávné vyjádření sysrkého prezidenta, že Sýrie nebude mít s Izraelem žádné vztahy, a to ani v případě, že by organizace PLO Izrael uznala

Tudíž vrátit režimu, který Izrael neuznává a usiluje o jeho likvidaci, zpět výšiny, z nichž by mohl opět ohrožovat izraelské území a jeho obyvatelstvo, by bylo aktem pošetilým, sebevražedným. Z Golanských výšin začala agrese proti Izraeli, která předcházela šestidenní válce (1967); Izrael v této válce vyprovokované Araby zvítězil, Golany obsadil a logicky si je i ponechal. V rukou Syřanů představují za daného stavu věcí bezpečnostní hrozbu.

Spoléhat se primárně na někoho jiného než na sebe se Izraelci odnaučili už dávno. Hned po vzniku svého státu v květnu 1948. Byl-li Izrael ustaven z vůle Boží a OSN, pak OSN neudělala nic pro to, aby vojensky čelila arabské agresi, která po vyhlášení Izraele následovala. Musíme se znovu ptát: co by mezinárodní společenství učinilo, kdyby byl Izrael Araby poražen a jeho vyhlášení by bylo pouhou proklamací? Pomohlo by mu vojensky stejnou intervencí vojsk OSN jako později v Koreji?

Soudě podle pasivity Spojených národů, když Izraelcům po napadnutí Araby nejvíc teklo do bot (a díky především československé pomoci útok Arabů odvrátili a stát uhájili), nejspíš nikoli. Nemám na mysli podpůrné rezoluce na papíru, ale reálnou vojenskou pomoc, která by agresory zdrtila. Nic takového by samozřejmě nehrozilo.

Jak by světové společenství chtělo garantovat, že z Golanských výšin, pokud by se celé vrátily Sýrii, nebude Izrael znovu napadán? Umístěním vojsk OSN? Vždyť na Sinaji před šestidenní válkou také byly, ale pak je Násir nechal stáhnout, OSN mu poslušně vyhověla (protože taková jsou pravidla hry), Egypťané zablokovali Tiranskou úžinu – a za pár dnů byl Střední východ ve válečném ohni. Toto je blízkovýchodní realita – a špatně by skončil každý, kdo by s ní ve vlastním zájmu nekalkuloval.

Izraelci to dělají – a dobře dělají. Sice si na ně kde kdo otevírá  hubu a jsou kvůli tomu či onomu v neoblibě, leč bezpečí zajistí obyvatelům východní Galileje přítomnost IDF na Golanech, nikoli politika, která by vyhovovala Arabům a světová levice by při ní vrněla blahem. Což se, jak se zdá,  týká i některých  přispěvatelů v diskusních fórech českého internetu.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.idnes.cz