ARMÁDY A HISTORIE

Bitva u Jankova 6. března 1645

Bitva u Jankova 6. března 1645 se sice odehrála na českém území a sice byla jednou z nejkrvavějších, ale z pohledu českých dějin nepřinesla nic žádnou změnu. Přestože tu Švédové vyhráli a na hlavu porazili císařské, což v důsledku urychlilo rozhodnutí císaře o mírových jednáních, následný mír Čechům nic výhodného nepřinesl. Císař byl sice protestanty poražen, ale moc v Čechách mu zůstala, tudíž u nás protireformace neskončila.

Situace na bojištích v 1. půli 40, let nebyla pro císařské právě růžová. Roku 1642 zaznamenali Švédové velké úspěchy na bojištích středního Německa, o rok později uzavřeli spojenectví se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rakoczim a byli rovnež i spojeni s Francií. Válka byla od roku 1635 ve své nejničivější fázi, kterou názýváme válka švédsko-francouzská. Švédská vojska, která vedl vrchní velitel Lenart Torstensson porazila na podzim 1644 Dány u Göteborgu a císařské u Magdeburgu. Ve stejné době se Jiří I. Rákoczi vypraví s vojskem do Horních Uher, což má pro Švédy jasný důsledek – otevírá se jim lákavá cesta na Vídeň.

Lennart Torstenson

Švédové proto neváhají a 25. ledna 1645 se vydávají ze Saska směrem do Čech a celou cestu vzorně plení český venkov. Císař Ferdinand III. reaguje tím, že propouští vojensky neschopného hraběte Gallase z postu vrchního velitele císařských sil a místo něj ustanoví novým generalissimem hravěte von Hatzfelda. Von Hatzfeld sice není nijak skvělým vojevůdcem, ale je lepší než „kazivoj“ Gallas a císař v dané situaci nemá příliš na výběr. Aby se císař dokázal ubránit, volá na pomoc saské a bavorské spojence, kteří se skutečně objeví a mezi 21. a 23. únorem 1645 se císařští se svými spojenci setkávají u Plzně a očekávají příchodu švédských armád. Švédové už 18. února směřují utajeně k Plzni, připraveni svést rozhodnou bitvu. Lenart Torstensson by nepohrdl otevřenou bitvou a proto se snaží císařské síly u Plzně vylákat k otevřenému boji, ale von Hatzfeld zachovává zdrženlivost a nevrhá se po hlavě do boje. Má dobře na paměti všechny ty porážky, které Švédové za ta léta císařským uštědřili – rozehnání Tillyho žoldnéřů u Bretienfeldu roku 1631, neuvěřitelnou řezničinu, ve které se obě strany prohlásily za vítěze, u Lützenu roku 1632,  debakl u Wittstocku roku 1636 a celou řadu menších porážek, které otřásaly autoritou císaře v jeho vlastní říši, natož pak v evropské politice. Císařští se snaží zabránit Švédům v přechodu Vltavy, ale ani to se nepodaří a 2. března švédská armáda překračuje Vltavu a nabírá směr pochodu na Moravu, kde má stále oporu v podobě městské pevnosti v Olomouci, kterou švédští žoldnéři dobyli již v úspěšném roce 1642. Císařským nezbývá než Švédy rychle pronásledovat a zabránit jim ve vstupu na Moravu, tudíž i von Hatzfeldovy císařské jednotky překračují Vltavu u Podolí.

Melchior Graf von Hatzfeldt

Na půli cesty mezi Táborem a Benešovem se tak obě vojska setkají a začne se schylovat k vzájemnému střetu. Obě vojska proti sobě tak stanou v kopcovitém terénu kdesi u Jankova. Císařská armáda má početní převahu jak v pěchotě, tak i ve své těžce opancéřované kyrysnické jízdě, ale této početní převaze zase kontruje na švédské straně kvalitnější a lépe „sehrané“ velení, stejně tak, jakož i lepší morálka (notně posílená radostí z rabování českého venkova a z množství kořisti tam zabaveného) a také lepší odolnost rekrutů nepřízni počasí. Švédové mají také více kusů artilérie a jejich rozvědčíci mají přesné a spolehlivé informace z průzkumu o umístění císařských jednotek v poli. Terén není výhodný ani pro jednu stranu, vyskytuje se tu příliš mnoho kopců, stejně tak je i převaha lesů a rybníků, které omezují možnosti vojsk manévrovat. Do toho i chladné počasí nezaručuje příliš příjemné podmínky k vzájemné řeži. Oba velitelé by zajisté upřednostnili otevřené pole, kde by se mohla lépe rozvinout jízda a obratnými manévry by mohl být nepřítel sehnán z pole i bez většího krveprolití, jak se to již tolikrát podařilo. Zdejší stěsnaný terén spíše napovídá, že půjde o hrůzný masakr, který bude umocněn strašlivou dělostřelbou přímo do pěchotních regimentů, které se budou tlačit mezi kopci.

Bitva u Jankova

Samotná bitva začíná za rozbřesku v pondělí 6. března 1645 a vraždění bude trvat až do soumraku téhož dne. Velitel císařských von Hatzfeld vydává nejprve příkaz vsému podveliteli Johannu von Götzovi k útoku na pravé křídlo Švédů. Götz je velice schopný voják, který bojoval už na straně Mansfelda, pak přešel na stranu Valdštejna, vyznamenal se v bitvě u Nördlingenu a účastnil se i tažení proti Rákoczimu v Uhrách. Na každý pád je to schopný velitel, který po právu vede levé křídlo císařských do útoku. První nápor Götzových mužů sice Švédi odrazí, ale následující opakované útoky přece přinesou kýžený výsledek, když je kolem poledne na několika místech proražena švédská obrana a Torstensson nařizuje ústup. Právě v tento okamžik se však láme chleba, císařští žoldnéři pronikají do týla Švédů a chamtiví žoldnéři se vrahají na plenění švédského trénu. Není vyloučeno, že pokud by Götz vydal příkaz k pronásledování Švédů, byla by švédská hrozba zlikvidována, neboť jak známo ustupující vojsko je nejzranitelnější. Místo toho však císařští plundrují ve švédských zásobovacích vozech, což dá Torstenssonovi potřebný čas k přeskupení svých sil. Když se pak Švédové vrhnou do protiútoku, mordují zaskočené císařské jako ovce. Protiútok čísařští nečekají a nastává houfné pobíjení, které nebere konce. Když se císařští vrhají na bezhlavý útěk, je jich ještě velké množství vybito pronásledující švédskou jízdou. Teprve až rouška noci oddělí obě armády a ukončí pronásledování.

Johann von Götz

Je po bitvě. V boji padly odhadem 4 000 císařských a další 2 000 mužů byly zajaty. Co je však ještě horší jsou katastrofální ztráty řady vyšších velitelů a důstojníků císařské armády, mezi jinými i sám von Hatzfeld.

Po bitvě císař prchá do Bavorska a Švédům se otevírá volná cesta na Moravu, kde obsazují Znojmo a Jihlavu. Vojsko dál míří k Vídni, kde se chce spojit s Jiřím I. Rákoczim. Vídeň nakonec zachrání od dobytí turecký sultán (Rákoczi je jeho vazal), který Rákoczimu přikáže, aby upustil od snah o dobytí Vídně. Vídeň je zachráněna a válka pokračuje ještě další tři roky.

Jiří I. Rákóczi

Související články:
Nepokojná léta – historie třicetileté války
Galerie Třicetileté války