ARMÁDY A HISTORIE

Nepokojná léta – historie třicetileté války

Obléhání Brna Švédy v roce 1645

Stručně popsat celý obsah Englundovy monografie snad ani není v lidských silách. Jedná se o nesmírně hutnou a obsahově bohatou publikaci, která se věnuje třicetileté válce. Ba co víc, dívá se na třicetiletou válku z pohledu Švédů, tedy z našeho tradičního pojetí, z pohledu „těch zlých“. A tak tedy, byli Švédové skutečně zlí?

Gustav II. Adolf oslavuje vítězství po bitvě u Breitenfeldu

Do třicetileté války vstoupilo Švédsko aktivně v roce 1629, kdy se císař Fridrich II. rozhodl pomoct Polsku v boji se Švédy a vyslal Polákům na pomoc své vojáky. Od té chvíle připravuje Švédský král Gustav II. Adolf tažení přes moře do severního neměcka, aby v čele protestantské konfederace, která jak očekával, by se kolem jeho suity vytvořila, rozdrtil Habsburské državy ve střední Evropě. Dne 11. června 1630 tedy ze Stockolmu vyplouvá invazní flotila vstříc válce, která už dvanáct let sužuje Evropu. O patnáct dní později se Švédové vyloďují v Pomořanech a zahajují své tažení, které by mělo v ideálním případě skončit ve Vídni. Tak začala německá válka. V říši je tou dobou císař oslaben svými spory se šlechtou a proto švédská armáda bez větších potíží prošla  a obsadila Pomořany a Meklenbursko. Vojska katolické Ligy v té době vede hrabě Tilly, který se proslavil rozehnáním dánského vojska u Lutteru, kde Dány vedl osobně král Kristián IV. Tilly obléhá město Magdeburg, které sympatizovalo se Švédy a po dobytí jeho vojáci masakrují ve městě vše živé. Zkázu, při které zahynulo na 20 000 lidí ještě dovrší velký požár města. Tento hrůzný čin však ke Švédům rychle přivede dosud váhající německé velmože, kteří se nemohli rozhodnout, jak se postaví k dané situaci. Především se to týká Sasů, kteří jsou nejcennější švédskou posilou. Dne 7. září 1631 se švédsko-saské sbory střetávají s Tillyho katolíky. Sasové okamžitě utíkají z bojiště, ale Švédové, kteří bojují zcela novým způsobem podle taktiky, kterou zavedl sám Gustav Adolf vytrvají a rozmetají katolické vojsko. Po tomto vítězství, kde byl sám hrabě Tilly raněn táhnou Švédové na jih a bez boje obsaují bohatá města. Na počátku roku 1632 je tak dobyta polovina Německa a vše hraje Švédům do karet, vypadá to, že válka bude do půl roku u konce. V březnu 1632 je při bojích u Lechu Švédy zabit Tilly, který se marně snažil konsolidovat odpor bavorských jednotek. Bavoři byli místo toho zcela vyřazeni ze hry a 7. května 1632 je Gustav Adolf přijat v Mnichově, kam s ním přitáhl i český exkrál Fridrich V. Falcký. Do Čech vpadají saské jednotky a císař má všechny důvody, aby se začal strachovat o své sídelní město. Aby zabránil nejhoršímu, jmenuje Ferdinand II. do čela císařské armády Albrechta z Valdštejna, který záhy projeví své vynikající schopnosti, když ještě na pozdim 1631 vypudí Sasy z Prahy a posléze z celých Čech. Ba co víc, Valdštejn vede útok císařských proti Sasku, což nemůže nechat Gustav Adolf jen tak, obrací se na sever a 6. listopadu 1632 se střetne s Valdštejnem u Lützenu. V této krvavé řeži bez vítěze nalezne Gustav Adolf svou smrt, a tím vezme za své i jakýkoliv plán protestantské konfederace, kterou by vedlo Švédsko.

Smrt Gustava II. Adolfa u Lützenu

Gustavově dceři a budoucí královně Kristíně je teprve šest let, takže po dobu její nezletilosti vede Švédsko šlechtická vláda, v jejímž čele stojí velice schopný kancléř Axel Oxenstierna. Na jaře 1633 pokračuje švédské tažení a Švédi postupně obsazují část Porýní. Roku 1634 mají protestanté nový elán, Švédi nadále plundrují Bavorsko a Sasové znovu táhnou ku Praze. Dne 27. sprna 1634 však utrpí Švédové katastrofální porážku v bitvě u Nördlingenu, která donutí Švédy ke stažení z jižního Německa na sever, navíc o rok později bude v Praze uzavřen mír se Sasy, kteří budou tolerovanými protestanty výměnou za připojení k císařovým silám. Nová situace je pro Švédy nepříznivá a jejich vrchní velitel Johan Baner je nucen nadále ustupovat na sever přes Braniborsko. Baner je pronásledován přesilou císařských a Sasů, ale vsadí vše na jednu kartu a 24. září 1636 vyvede své početně slabší vojsko proti nepříteli. Svým obchvatným úderem císařské zaskočí a drtivě porazí, ale nic to nemění na nutnosti Švédů stáhnout se na sever. Baner je od naprosté anihalace svých sil v zimě 1637 zachráněn jen tím, že císařští nemohou ve vypleněném kraji sehnat zásoby a jejich velká armáda se musí s nepořízenou stáhnout. V lednu 1639 zahajují Švédové další tažení, tentokráte do jižního Saska, kde Baner rozpráší další císařskou armádu a v létě téhož roku vstoupí do Čech. Dne 20. května 1639 nechá symbolicky ostřelovat Prahu, pak odtamtud odtáhne a zle poplení český venkov. Koncem zimy 1639 švédská vojska opustí Čechy a u Erfurtu se spojuje se svým spojencem – francouzskou armádou. Rok 1640 celkově příliš úspěchů nepřinese, až na to, že císař od 13. září 1640 pořádal sněm v Řezně, kde se snažil dohodnout se se svou šlechtou a byl ochoten ustoupit jí v náboženských otázkách, jen když mu pomohou proti Švédům. Baner vidí skvělou příležitost v Řezně a na přelomu roku 1640 a 1641 zahajuje utajený pochod na Řezno. Nedopatřením se však zdrží a ztratí moment překvapení. Aby si vynahradil zklamání, táhne Baner do Čech, cestou je však část jeho vojsk obklíčena u Kouby, takže Švédové musí urychleně ustoupit do Saska. U Lipska se setkávají s Francouzi, utáboří se, vrchní velitel švédské armády Johan Baner dostane horečky a 10. května 1641 ve čtvrt na pět ráno tento „starý žhář“ umírá. Po jeho smrti dochází ve švédských silách k neshodám a náznakům vzpoury a navíc se blíží císařský generalissimus Ottavio Piccolmini s velkou armádou. Dne 11. června 1641 se obě vojska utkají v jedné z největších bitev války u Wolfenbüttelu (na obou stranách proti sobě stojí dobrých 40 000 mužů), která však nepřinese žádný rozhodující výsledek – Švédové odrazí nedůrazný nápor císařských.

Albrecht z Valdštejna

Dne 15. listopadu 1641 přijíždí ke švédské armádě nový vrchní velitel Lennart Torstensson, který vede v dubnu 1642 výpad na Moravu a překvapivě obsazuje Olomouc. Odtud směřují Švédové k Vídni, ale zaleknou se přesily císařských, kterou proti nim Piccolmini vede, a na podzim 1642 prchají zpět do Saska. Zde dojde 23. října 1642 k bitvě u Lipska, kde se Torstenssonovi podaří pobít, či zajmout většinu císařských vojáků, které proti němu arcivévoda Leopodl Vilém vyslal. Ještě 27. listopadu téhož roku dobývají Švédové Lipsko, na přelomu let 1642 a 1643 se rozhodují spojit s povstáním sedmihradského knížete Jiřího I. Rákoczi a přes Čechy pozvolna postupují na Moravu. Kvůli nedostatku potravin se musejí vrátit do Slezska a posléze táhnou ještě severněji, neboť proti nim hrozí staří nepřátelé – Dánové.

Švédové vypracovali plán rychlého útoku na vyřazení Dánska, ještě než se bude schopno zapojit do války a 12. prosince 1643 Švédi vtrhnou do Holštýnska a bleskově obsazují část dánských držav takřka bez odporu. Dne 19. prosince je Švédy demonstrativně vyvražděna posádka pevnosti Kristianspris, bez bojů je obsazena Kodaň a 14. ledna 1644 ke kapitulaci donucena Dánská armáda u Koldingu. Když se zdá situace Dánů nezadržitelná, král Kristián IV. se odhodlá k boji, a Dánové se uchylují ke krvavé partyzánské válce („snapphanar“). V jednu chvíli se dokonce Dánové pokouší obsadit Göteborg, alespoň jej odříznou z moře a v několika námořních bitvách uštědří silné dánské loďstvo Švédům lekci. Na podzim 1644 jsou již Švédové vypuzeni z Dánska, ale v námořní bitvě u Fehmarnu jsou Dánové poraženi a 13. března 1645 uzavírají se Švédy mír v Brömsebru. Švédům jsou přiznány územní zisky a mimo jiné získávají i větší část Norska.

Gustav II. Adolf

Švédové se  už v září 1644 znovu vyloďují v Holštýnsku, obkličují Gallase a císařskou armádu a táhnou jižněji do Saska. Sasko je Švédy systematicky krutě vyplundrováno a poničeno, což přinese žádaný efekt – Sasové vystupují z války. Pro císaře Ferdinanda III. znamenají další úspěchy Švédů zlý sen, a proto je ochoten 4. prosince 1644 zahájit mírová jednání ve Vestfálském Osnabrücku a Münsteru. Tato jednání se potáhnou velmi zdlouhavě, jak budou obě strany úmyslně prodlužovat válku, aby byly jejich zisky z kořisti co největší. V lednu 1645 vede Torstensson své voje opět neomylně do Čech, kde se proti němu připravuje k obraně nová císařská armáda pod velením vévody von Hatzfelda. S von Hatzfeldem se Torstensson střetne 6. března 1645 v bitvě u Jankova. V jedné z nejkrvavějších řeží celé války jsou nakonec císařští poraženi a sám von Hatzfeld upadá do zajetí Švédy. Po této nejvýznamnější vojenské výhře Švédů nad císařskými oddíly se otevírá volná cesta na Vídeň. Vrchní velitel Torstensson trpí stále častějšími záchvaty revmatu, a proto jmenuje svým zůstupcem v tažení na Vídeň generála Carla Gustava Wrangela. Švédská armáda skutečně k Vídni 30. března 1645 dorazí, ale nemá dostatek sil k útoku na město, protože jejich spojenec v tažení k Vídni, sedmihradský kníže Jiří I. Rákoczi, posepsal s císařem příměří, ve kterém je Rákoczimu garantována náboženská svoboda a další ústupky za strany Ferdinanda III. Švédská armáda se tak otáčí k Vídni zády a pokouší se dobýt Brno. V opevněném Brně je jen velmi slabá posádka, ale ani tak nejsou Švédové schopni prorazit obranu, městské posádce a domobraně u Brna velí hugenot de Souches, který sloužil pod Švédy, ale přešel na stanu katolíků. Švédové se po neúspěšném obléhání stahují od Brna a po přezimování v Čechách v zimě 1645 opouštějí i české území. Spojují se s francouzskou armádou k tažení do Bavorska, ale Francouze děsí představa Švédů jako neomezených pánů Evropy, takže se neštítí ani toho, aby předali Bavorům tajné plány švédsko-francouzské ofenzívy. K tažení do Bavorska nakonec nedojde, Švédové jsou císařskými vojáky vytlačeni z Hesenska a ustupují do Švýcarska. Dne 15. června 1647 Švédové opět vniknou do Čech, kde obléhají Cheb. Vrchní velitel císařských sil hrabě Gallas právě umírá, a tak se do čela armády táhnoucí proti Chebu postaví sám císař Ferdinand III. Ferdinand III. o vlásek uniká smrti, když na jeho opevněný tábor zaútočí 20. července švédská jízda a několik jezdců se probije až k jeho vlastnímu stanu. Švédové jsou donuceni kvůli opětovnému vstupu Bavorska do války odejít z Čech, aby podpořili Francouze. Dne 7. května 1648 pak spojená švédsko-francouzská armáda v bitvě u Zumarshausenu porazí poslední vojsko, které Habsburkové za této války postaví do pole. Wrangel dostává nápad, jak ukončit válku a otřást autoritou císaře – pošle část vojska vedenou Hansem Christopherem von Königsmark tajně ku Praze, aby dobyli císařovo město. Utajeným přesunem se skutečně Švédové dostanou 15. července 1648 k Praze a se soumrakem vyrážejí do boje. Vojsko Švédů nečekaně vnikne do města a během krátké chvíle obsadí Malou Stranu a Hradčany, zajme celou řadu urozených hodnostářů a uloupí majetek v hodnotě 7 000 000 tolarů (velkou část uměleských sbírek Rudolfa II. mnoho obrazů od Tiziana, da Vinciho a dalšch, také je uloupena Ďáblova bible a lev z pražské zoologické zahrady. Obléhání Prahy, stejně tak jako ofenzíva švédsko-francouzských sil v Bavorsku nutí císaře k jednání a  14. října 1648 je v Osnabrücku a Münsteru podepsán mír. K obléhané Praze dorazí zpráva o míru až 27. listopadu 1648, kdy pražští měšťané stále vytrvávali pod náporem švédských vojů. Praha byla udržena a nejničivější válka, jakou do té doby Evropa poznala, skončila.

Obléhání Prahy na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla Škréty

Švédsko tato válka vynesla na pozici přední evropské velmoci. Země, která byla ještě před válkou chudičkou a zemědělskou zemí, která ani neměla pořádnou univerzitu, se během relativně krátké doby stala největší vojenskou mocností. Těžko říct, jaké by to bylo, kdyby Švédové ve válce vyhráli, asi bychom mluvili švédsky, pili bychom ještě víc než dnes a alespoň jedna hrůzná válka by byla o pár let kratší. Opravdu by nám to nějak zásadně vadilo? Ostatně, právě obléhání Prahy roku 1648 byla událost, kterou nemohli nacionalističtí historici příliš zařadit do svého vnímání dějin. Na jedné stráně stáli Švédové, kteří se zaštitovali protestantismem, na straně druhé stáli Pražané, kteří přece také z větší části chtěli protestantismus, tak jak je možné že došlo k takovému krveprolití? Pravda je ovšem stejná, jako v případě celé války – náboženská otázka byla pouze zástěrkou k tomu, aby měly politické a vojenské ambice zemí nějaké opodstatnění. Lze se tak divit, že lidé v Praze nechtěli zavdat své město v plen rabujícím hordám krvežíznivých hrdlořezů? Zcela jistě nikoliv.

Související články:
Valdštejn a jeho doba
Gustav II. Adolf
Galerie Třicetileté války