ARMÁDY A HISTORIE

Sergej Kuzmič Buňačenko

Narodil se 5.10.1902 ve vesnici Korovjakovka v Kurské gubernii. Národností byl Ukrajinec. Zúčastnil se občanské války, bojoval proti armádě UNR S.V. Petljury, Donské armádě generála Krasnova, VSJR generála Děnikina a Povstalecké armádě N.I. Machna, zúčastnil se potlačení bachmačského povstání ve střední Asii v letech 1924-31. Vládou Tádžické SSR byl vyznamenán odznakem Za bojové zásluhy. Byl členem KS od roku 1919, v Rudé armádě byl od dubna 1918, kdy byl zařazen do 1. ukrajinského pluku. Od srpna 1918 do června 1919 sloužil v 43. dobrovolnickém ukrajinském pluku. V červnu 1919 byl zařazen jako vojín do 365. střeleckého pluku 41. střelecké divize. V březnu 1920 byl odvelen na kurz nižších velitelů do Charkova, v srpne byl zařazen do Jihozápadního frontu.

V říjnu byl jmenován velitelem čety 51. pěchotního kurzu nižších velitelů. V lednu 1921 se stal pomocníkem velitele roty v 78. pěchotním kurzu. Od listopadu 1921 do srpna 1923 byl posluchačem Vyšší vojenské školy v Kyjevě, po jejímž dokončení byl jmenován pomocníkem velitele roty v 8. krymském pluku v Kyjevě. V červnu 1924 byl převelen na stejný post v 9. turkestánském pluku. Od prosince 1925 do června 1926 byl pomocníkem velitele pluku, poté do října pomocníkem náčelníka plukovní školy. Od října 1926 do března 1930 byl velitelem roty, poté zástupcem velitele baterie v 3. turkestánském dělostřeleckém pluku. Poté se vrátil do svého pluku. Od října 1930 byl velitelem pluku, od prosince velel výcvikové rotě. V březnu 1931 se stal žákem plukovní školy a v květnu 1932 se stal posluchačem ve VAF. Po ukončení se stal náčelníkem štábu 78. samostatného pluku, ve kterém sloužil do května 1938. V květnu byl jmenován náčelníkem štábu 26. střeleckého pluku a o dva měsíce později pomocníkem náčelníka štábu 39. střeleckého sboru. V roce 1937 byl za kritiku kolektivizace vyloučen z VKP(b), později byl tento trest změněn na přísnou důtku.

V roce 1938 se zúčastnil bojů s Japonci u jezera Chasan. 31.10. byl jmenován pomocníkem velitele 39. střelecké divize 1. OKDVA. 4.11.1938 byl jmenován do hodnosti plukovník. 11.2.1940 byl jmenován náčelníkem štábu 26. střeleckého sboru a 30.3.1942 velitelem 389. střelecké divize Zakavkazského frontu. V srpnu 1942 byla 389. střelecká divize zařazena do sestavy 9. armády Zakavkazského frontu a zaujala obranu na řece Těrek. Buňačenko dostal ze štábu armády rozkaz dobýt most na cestě Mozdok-Červlenoje, což splnil. Protože však ne všechny části Rudé armády přešly na sovětský břeh, byl Buňačenko odvolán z velení divize a souzen. 2.9. byl vojenským tribunálem Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu odsouzen k smrti zastřelením, ale 24.9. byl tento trest změněn na 10 nucených pracích, platný po skončení války.10.10. byl Buňačenko jmenován velitelem 59. samostatné střelecké brigády.

16.12. byl 25 km západně od Ordžonikidze zajat průzkumnou skupinou 2. rumunské pěší divize. Po výslechu v rumunských a německých štábech byl dopraven do zajateckého tábora. Od ledna do června 1943 byl v táborech v oblasti Kerč, Džankov a Cherson. V táboře na Chersonu se seznámil s projevy generála А.А. Vlasova a 7.5.1943 projevil přání vstoupit do ROA, načež byl převeden do tábora v Letzenu a poté do Kirovogradu, do štábu generála Kajpera. Byl zařazen do důstojnické školy k přípravě kádrů východních dobrovolnických vojsk. Od září 1943 byl styčným důstojníkem ROA u 7. Armee v Le Mans, Francie. Začátkem dubna 1944 objížděl všechny dobrovolnické prapory na pobřeží, prověřoval jejich bojeschopnost. Po vylodění Spojenců 6.6. plnil příkazy štábu 7. Armee, sbíral a soustřeďoval zbytky rozbitých dobrovolnických praporů. 26.6. až 7.7. se v čele dvou východních praporů, soustředěných do pluku, úspěšně střetnul s anglo-americkými vojsky v oblasti Saint-Lo. Za to obdržel Železný kříž II. třídy. Do té doby již byl Buňačenko vyznamenán dvěma bronzovými a stříbrnou Medailí východních národů.

4.8. byl pozván do Dabendorfu a představen Vlasovovi. 10.11. byl jmenován velitelem 1. pěší divize VS KONR. Prováděl všechnu praktickou práci při organizaci, soustředění a vyzbrojení divize. 27.2.1945 byl povýšen do hodnosti generálmajor. 6.3. byl s divizí přesunut na východní frontu. 13.4. vydal příkaz 2. a 3. pluku k útoku na jednotky 33. sovětské armády 1. běloruského frontu u Erlendorfu na Odře. 14.4. na poradě vyšších důstojníků divize vydal rozkaz stáhnout se z fronty a přesunout se do Čech. 6.5. vydal Buňačenko svým jednotkám zaútočit na německou posádku v Praze.

Vojín 1. divize ROA 

Historik A.V. Okorokový nenašel v žádných dokumentech zmínku, že by se vůdci českého povstání obrátili na divizi ROA se žádostí o pomoc. Česká rada, vedoucí povstání, prohlásila "že si nepřeje spolupracovat s přeběhlíky a německými spojenci". A v projevu ze 7.5.1945, který byl předán pražskému rozhlasu, se hovořilo, že čeští partyzáni na řadě míst bojují proti vlasovcům a mnoho z nich zajali. Sám Vlasov svůj souhlas na pomoc povstání nedal. Sám o tom při soudu prohlásil: "První divize, která se přesunula na území Československa se pod vlivem místních událostí dostala do střetu s Němci. V souvislosti s tím mne vyzval velitel Armee Gruppe Mitte polní maršál Schörner o objasnění těchto událostí. Prohlásil jsem, že zavedu pořádek.

Ve chvíli mého příjezdu k divizi Německo kapitulovalo." Z toho důvodu a když zjistil, že Praha bude v sovětské okupační zóně, vydal Buňačenko 7.5. rozkaz divizi o odchodu z Prahy a přesunu na Plzeň, do americké okupační zóny. Po setkání s generálem Vlasovem a zjištění, že si velení 3. americké armády nepřeje jejich příchod do americké zóny, rozpustil 12.5. ve 12.00 divizi a sundal si hodnostní označení. Poté odjel se štábem do štábu 3. americké armády. 15.5. byl ve vesnici Dvorec (3 km od Nepomuka) předán s náčelníkem štábu divize podplukovníkem Nikolajevem a náčelníkem kontrarozvědky kapitánem Olchovnikem americkou hlídkou velení 25. sovětského tankového sboru. Poté byl převezen do Moskvy, odsouzen k trestu smrti a 1.8.1946 pověšen na dvoře Butyrské věznice.