ARMÁDY A HISTORIE

Dr. Gerald Bull: Život a dílo dělostřeleckého génia

První úspěchy

Gerald Vincent Bull se narodil roku 1928 ve městečku North Bay v kanadské provincii Ontario, asi 350 kilometrů od Toronta. Po smrti matky se jej ujala bohatá teta, která jej podporovala během studia. Už v šestnácti odmaturoval, ale jediná vysoká škola, která byla ochotna jej přijmout, byla strojní fakulta univerzity v Torontu. Tam se ukázalo, že je jeden z nejlepších. Ve věku 22 let se stal nejmladším doktorem filozofie v Kanadě.

Po absolvování univerzity, tedy počátkem 50. let, jej okamžitě zaměstnalo Kanadské zbrojní výzkumné a vývojové zařízení (CARDE – Canadian Armament and Research Development Establishment) ve Valcartieru, malém městě v Quebecu, kde tehdy pracovali na prakticky beznadějných projektech kosmických raket Black Brant a Velvet Glove. Už krátce po svém příchodu Bull vzbudil pozornost, když za několik týdnů vyřešil problém, který ostatní trápil několik měsíců. Tím problémem byl aerodynamický tunel pro nadzvukové rychlosti, přesněji řečeno jeho cena. Bull to vyřešil geniálně jednoduše; invertoval celý postup. Místo aby urychloval vzduch proti projektilu, urychlil projektil. Stručně řečeno, jeho alternativou k tunelu bylo raketové dělo.

Nejprve se setkal s kritikou v tom smyslu, že měřící přístroje v projektilu nevydrží přetížení při výstřelu. První pokusy však ukázaly, že tito skeptici se mýlí. Pravděpodobně v té době přišel Bull s revoluční myšlenkou, která se stala jeho snem po celý život: Vystřelovat druhý a třetí stupeň kosmické rakety z děla. V bitvě s kanadskými byrokraty však prohrál.

V roce 1961 mu pomohl spolužák z univerzity, který zařídil určité fondy od kanadské vlády. Do věci se vložila také americká armáda a univerzita McGill v Montrealu, jejímž byl Bull profesorem. Z těchto peněz Bull vybudoval výzkumné zařízení na ostrově Barbados, dostal několik námořních děl, jednu rezervní hlaveň, malou radarovou sledovací jednotku, jeřáb a pár nákladních automobilů. Univerzita postavila strojírnu. Celé zařízení se nazývalo HARP (High Altitude Research Program, tedy Program výzkumu velkých výšek). Bull začal pracovat na projektilu, kterému dal jméno Martlet podle heraldické vlaštovky z insignie univerzity McGill.

Americké ministerstvo obrany se o Bulla zajímalo mimo jiné proto, že navrhl projekt protiraketové obrany za 200 000 dolarů. Z děla by se vypálily projektily, které by explodovaly ve výšce 400 kilometrů, změnily by se v kovové střepiny a zničily by přilétající balistické rakety. Pentagon nakonec odmítl a dál rozvíjel problémovou antiraketu Nike X, jejíž jediný výstřel stál milion dolarů.

Rekordní HARP

Bull mezitím dál pracoval na svém děle a projektilech Martlet. 127mm dělo střílelo do výšky 72 kilometrů, zatímco 176mm dělo až do 99 kilometrů. První fází vlastního děla HARP bylo upravené námořní dělo ráže 406 mm, které Bullovi technici převrtali na 416,56 a posléze na 424,18 mm. Mohlo vypálit projektil o hmotnosti až 1500 kg, ale Martlet byl mnohem lehčí. Měl ráži 203 mm a mezi ním a hlavní bylo těsnění, které po opuštění hlavně odpadlo. Vlastní projektil měl jakási „křidélka“, která jej stabilizovala a navíc vyvolávala vztlak. Bull tak vtipně využil nápad německých konstruktérů z druhé světové války a znovu zkonstruoval to, čemu se dnes říká „podkaliberní střela“.

Už při prvních pokusech dostřelili do výšky téměř 100 kilometrů. Pak prodloužili dělo přivařením „druhé“ hlavně, čímž vzniklo zařízení dlouhé 36 metrů, do té doby nejdelší dělo na světě. Bull pak dosáhl výšky 150 kilometrů s užitečným zatížením 180 kg. Vytvořil nový pomalu hořící střelný prach, protože potřeboval delší zrychlování, nový systém tlumičů, který snižoval zrychlení 10 000 g až na 200 g, a komplexní systém per a ventilů, který snižoval zákluz na přijatelnou míru. Bull se potýkal s tzv. tlakovými vlnami v hlavni, což v podstatě znamenalo, že zažehovací plamen se dostal k jednotlivým částem prachové náplně v různé okamžiky, což způsobovalo nerovnoměrné hoření a samozřejmě snižovalo výkon zbraně. Bull to vyřešil vložením distančních rámů mezi balíky prachu a elektrickým zážehem na mnoha místech současně.
V roce 1966 zastavilo kanadské ministerstvo obrany financování tohoto projektu. Bulla zachránila americká armáda, která jej přesunula do Yumy v Arizoně. 19. listopadu 1966 se mu podařilo vystřelit do výšky 180 kilometrů. Kdyby se vypálilo v úhlu 45 stupňů, střela by dopadla 380 kilometrů daleko. Byl to rekord, který vydržel 25 let, a podle některých zdrojů  nebyl překonán nikdy. Bull navrhl, aby se z HARPu vypálil na orbit desetikilogramový projektil s raketou a sadou přístrojů ve špičce. Ale v roce 1967 se stáhli všichni – americká i kanadská vláda i univerzita McGill. Bull se pak usadil na statku Highwater na hranicích severního Vermontu a Kanady.

K programu HARP je třeba dodat, že doprava jednoho kilogramu na oběžnou dráhu by vyšla na 600 dolarů, zatímco v roce 1990 stálo totéž pomocí raketoplánu asi 1000 dolarů. V roce 1988 se v Kalifornii v Lawrence Livermore National Laboratory začalo pracovat na obřím děle kalibru 4 palce a hlavní délky 50 metrů. Je poháněno vodíkem stlačeným na 410 MPa a poprvé vystřelilo v listopadu 1992. Američané počítají s možností stavby většího děla, které by mohlo na orbit dopravit až desetitunový náklad. Jeden výstřel by stál desetinu toho, co stojí nosná raketa. Název programu zní SHARP (Program výzkumu supervelkých výšek).

Prodloužený dostřel

Bull řídil svůj výzkumný komplex v Highwateru deset let a soustředil se na konvenční dělostřelectvo. Šel cestou přestavby nejrozšířenější dělostřelecké zbraně na světě, což tehdy byla univerzální polní houfnice ráže 155 mm, která měla dostřel pod 20 kilometrů, a to ještě ne s velkou přesností.

Každý zkušený dělostřelec ví, že nejlépe je nechat na pokoji dělo a změnit munici. Bull tedy za čtyři roky vyvinul granát, který se skládal z manžet a podkaliberního jádra. Přestože byl menší, byl mnohem účinnější než standardní granát NATO. Bull jej totiž vyrobil z vysoce pevné oceli 9620, použil výkonnější nálož a navrhl novou metodu fragmentace. Využil také výše zmíněná „křidélka“ pro stabilizaci a větší dolet. Díky tomu všemu měl Bullův granát o 50 procent větší dostřel, větší přesnost a 4700 fragmentů (původní měl 1350); dnes jsou tyto granáty známy pod zkratkou ER (Extended Range). NATO však z nějakého záhadného důvodu nejevilo zájem. Obrovským štěstím svobodného světa bylo, že zájem neměl ani Sovětský svaz. Bull byl sice ze zásady antikomunista, ale sovětské tajné služby jej mohly unést a přinutit ke spolupráci, protože měl dva syny.

Jestliže USA a SSSR nejevily zájem, země třetího světa se zachovaly chytřeji. Je paradoxní, že počátkem 70. let by dělostřelectva obou supervelmocí drtivě prohrála bitvu s dělostřelectvy desítek rozvojových zemí, včetně Thajska a Somálska. Na statek Highwater se začaly sjíždět vojenské delegace, aby se s Bullem poradily. Byli mezi nimi zástupci Izraele, Egypta, Číny, Taiwanu, Venezuely, Chile, Libye nebo Íránu. Poskytoval konzultace i v jiných dělostřeleckých záležitostech pro Velkou Británii, Nizozemí, Itálii, Kanadu i USA.

Občas uzavřel jednorázovou smlouvu, například s americkým námořnictvem. Americké torpédoborce měly 125mm děla s dostřelem pouhých 20 kilometrů, zatímco pobřežní obrana Severního Vietnamu disponovala ruskými děly s dostřelem 30 kilometrů. Američané tak museli plout deset kilometrů v palbě komunistů, aniž mohli odpovídat. Bull během 120 dnů aplikoval svůj princip prodlouženého doletu na 125mm námořní granát a dosáhl hodnoty 35 kilometrů. Nepochybně tak zachránil mnoho životů amerických námořníků.

V roce 1972 dostal občanství USA a pracoval na dalším zdokonalení 155mm polního děla. Během dvou let zjistil, že ideální délka hlavně je přesně 45násobek ráže, kdežto dosud se používalo okolo 39 ráží. Znovu zkonstruované dělo dostalo název GC 45 (Gun Caliber 45). Pentagon však opět odmítl a věnoval se raketou poháněným granátům, které sice měly dost podobný účinek, ale byly osmkrát dražší.

Bullovy granáty ve válce

V roce 1975 se portugalská kolonie Angola stala nezávislou. Vypukla občanská válka mezi marxistickou vládou a antikomunistickou frakcí UNITA na jihu, kterou podporovala Jižní Afrika a přes CIA i Spojené státy. Vláda dostala od Moskvy nová sovětská děla ráže 122 mm, obsluhovaná Kubánci, zatímco UNITA měla stará 155mm děla s krátkým dostřelem. CIA v roce 1976 požádala Bulla, zda by mohl odeslat svých 15 000 granátů s prodlouženým doletem do Izraele. Souhlasil. Granáty jely přímo do Jižní Afriky a Bull je brzy následoval, aby zmodernizoval zastaralé dělo. Jihoafrické dělostřelectvo překonstruoval podle svého patentu GC 45 a tato děla zatlačila Rusy a Kubánce.
Bull se vrátil do Ameriky, ale dodávky granátů pokračovaly. Hrubé odlitky se vyráběly v USA, putovaly na sever do Highwateru, kde se plnily výbušninou, a pokračovaly údajně na ostrov Antiqua ke „zkouškám“. Zpravodajství televize BBC však odhalilo, že jdou z Antiquy do Španělska a pak do Jižní Afriky. Protože prezidentem USA byl demokrat a velký zastánce lidských práv Jimmy Carter, Bull byl obviněn z ilegálního prodeje zbraní do země, na kterou bylo uvaleno embargo. Mohl promluvit a odstartovat obrovský skandál. Přesvědčili ho, aby mlčel a přiznal vinu, že prý půjde o formalitu.

16. června 1980 byl odsouzen na rok do vězení se šesti měsíci podmínečně odloženými a k pokutě 105 000 dolarů. Odseděl si 4 měsíce a 17 dní ve vězení Allenwood v Pensylvánii, což byl spíše vesnický klub, ale na tom nezáleželo. Bull se cítil zneuctěn a zrazen. Proč ho zradila Amerika, které vždy pomáhal? Jeho Společnost pro výzkum vesmíru (SRC, Space Research Corporation) v Quebecu navíc ohlásila bankrot. Bull emigroval do Bruselu, kde začal znovu jako poradce v malém jednopokojovém bytě. Jeho prvním počinem se stala návštěva Pekingu, kterou mu navrhl londýnský finančník George Wong.

Jak bylo uvedeno výše, Bull až patologicky nenáviděl komunismus, ale v porovnání se sovětským mu čínský komunismus přece jen připadal snesitelnější. Americko čínské vztahy se v té době navíc výrazně zlepšovaly, takže Bull příliš dlouho neváhal. Během několika návštěv Číny až do poloviny 80. let překonstruoval čínské dělostřelectvo podle svého děla GC 45, které tehdy sériově vyráběla a úspěšně prodávala rakouská firma Voest Alpine pod názvem GHN 45. Za patent zaplatila směšné dva miliony dolarů, což jen dokazuje, že Bull byl vždy strašně špatným obchodníkem, jinak by už byl dávno multimilionářem.

Odpařovací základna

Pro Číňany však vynalezl něco nového – granát typu BB (Base Bleed; česky „odpařovací základna“ nebo „dnová slož“). Šlo o to, že klasický granát při pohybu vzduchem vytváří svým tupým zakončením malou kónickou oblast vakua, která způsobuje turbulence, čímž granát zpomaluje. Bull vyřešil problém tím, že vyvinul speciální mechanismus, který vypouštěl do vakua jemnou petrolejovou páru, jež po zapálení granát ještě urychlovala. Číňané tak věděli, že ze vzdálenosti 40 km mohou spolehlivě rozdrtit sovětské dělostřelectvo na svých severních a západních hranicích.

22. září 1979 zachytily družice tepelný jev v jižním Indickém oceánu (47 stupňů jižní šířky a 40 stupňů východní délky). Tvrdilo se, že šlo o test malé jaderné zbraně jihoafrické výroby, což až v dubnu 1997 potvrdil jihoafrický ministr zahraničí Aziz Pahad; do akce byl ale zřejmě zapojen i Izrael, protože atomové programy obou zemí si byly velice blízké. Tisk přišel s hypotézou, že jadernou hlavici nesl Bullův dělostřelecký granát vypálený z ostrovů Prince Edwarda (ve skutečnosti byla hlavice umístěna na palubě lodi). Bullovi přátelé později řekli, že potom vybuchoval zuřivostí, což u něj nebylo časté. Nenáviděl jaderné zbraně a odmítl by konstrukci jakéhokoli systému, který by je dopravoval.

Mezitím Jihoafričané převzali a vylepšili Bullovu konstrukci a jejich zbrojní společnost Armscor zkonstruovala novou houfnici ráže 155 mm, která běžně zasahuje cíl první ranou na vzdálenost přes 40 kilometrů. Od roku 1983, kdy se začala vyrábět, je to zřejmě nejlepší kus dělostřelecké výzbroje na světě. Existuje statická verze k obraně měst a pevností, tažená varianta G5, samohybná G6 na obrněném kolovém podvozku, věž pro tankové podvozky T6 a nástavba pro nákladní automobily T5 (pro zajímavost, prezentuje se na automobilu značky Tatra). Ovšem v důsledku další nevýhodné smlouvy Bull nikdy neviděl ani cent z licenčních poplatků.

Na konci roku 1985 dostal Bull působivé pozvání – aby se vrátil do Ameriky a vystoupil jako čestný host na konferenci agentury DARPA v Arlingtonu ve Virginii. Jeho přednáška mu zajistila potlesk. Obnovil svou výzvu, aby se Amerika vrátila k dělu s metrovým kalibrem a 150metrovou hlavní, které by mohlo vypálit dvoutunový granát s raketovým urychlovačem a družicí. V roce 1986 předložil oficiální návrh, který byl pečlivě zvážen a strčen do šuplíku.

Pak pracoval pro Španělsko a Jugoslávii. Překonstruoval staré jugoslávské dělostřelectvo ráže 130 mm sovětské výroby na děla ráže 155 mm s prodlouženým dostřelem. Třebaže se toho nedožil, po zhroucení Jugoslávie právě tato děla v rukou Srbů vyhlazovala vesnice Muslimů a Chorvatů. V roce 1987 se dozvěděl, že Amerika znovu začíná zkoumat vypouštění nákladu do vesmíru pomocí děla, ale bez jeho účasti (šlo o výše popsaný projekt SHARP).

V té době se Bull velice zajímal o první světovou válku, zejména v souvislosti se zbraní Kaiser Wilhelm Geschütz. Tak se oficiálně nazývala „Pařížanka“, obří 209mm dalekonosný kanon, který při dostřelu 112 km mohl ostřelovat Paříž z bezpečí německého týlu. Bull využil svých kontaktů mezi výrobci zbraní a přes pracovníky německého koncernu Krupp získal dokumentaci k pařížskému dělu, do té doby tajenou.

Irák projevuje zájem

Mezi mnoha zákazníky, kteří si pořídili houfnice GHN 45 a G5, byl i nějaký Saddám Husajn z Iráku. Tato děla zastavila lidské vlny íránských fanatiků během vleklé války Iráku s Íránem. Iráčané však během bitvy v bažinách Fao přidali něco nového – plnili do granátů bojový plyn. Nejprve to byly „jen“ klasické jedovaté látky jako yperit nebo fosgen, později i nervově paralytické plyny (sarin a tabun).

V zimě 1987 1988 měl Bull podivný telefonický hovor – nechtěl by navštívit Bagdád jako zvláštní host Iráku? Irák totiž chtěl zabránit tomu, aby se dočkal obdoby americké „Operace Přehrada“, která zmrazila veškerý dovoz zbraní do Íránu. Iráčané se tedy rozhodli dovážet nikoli zbraně, ale technologii. Úkolem získat Bulla byl pověřen Amer al Saadi, číslo dvě na ministerstvu pro průmysl a vojenskou industrializaci (MIMI), které vedl Husajn Kamil, zeť Saddáma Husajna. Husajn Kamil později emigroval k Američanům, pak ovšem naivně uvěřil Saddámovým slibům o „odpuštění“, vrátil se do Iráku a byl okamžitě popraven (s největší pravděpodobností jej zastřelil sám Saddám Husajn).

Bull přiletěl v roce 1988 letadlem, které speciálně pro něj do Ženevy Iráčané poslali. Saadi jej začal přesvědčovat, aby pomohl při splnění velkého snu Iráku – vypuštění mírové družice do vesmíru. Jejich egyptští a brazilští vědci navrhli první stupeň z pěti balistických raket sovětské výroby 9K72, kterých Irák vlastnil přes 900 kusů a které jsou nejvíce známy pod svým kódem NATO – Scud. S raketami však bylo mnoho problémů. Mohl by je dr. Bull vyřešit? Bull souhlasil, a nejen to. Vrátil se ke své životní ideji a navrhl mnohem levnější, jednodušší a rychlejší cestu do vesmíru. Řekl, že za tři miliony dolarů a za dobu pěti let může postavit superdělo, které by mohlo porazit Američany v Livermore. Dr. Saadi byl nadšen. Na konci své jednotýdenní návštěvy přislíbil Bull vyřešení problému se Scudy, konstrukci dvou nových samohybných děl pro armádu a kompletní projekt superděla.

SCUD

V březnu 1988 přiletěl za Bullem do Bruselu irácký diplomat. Nakonec dojednal kontrakt v hodnotě 25 milionů dolarů se znovuzrozenou Bullovou Společností pro výzkum vesmíru. Bull sestavil během jednoho měsíce špičkový tým. Raketový program Saad 16 v severním Iráku nesl název projekt Pták. Projekt superděla vedl britský inženýr Christopher Cowley a účastnila se jej řada lidí z programu HARP. Dělo dostalo název Babylon.

Babylon a Baby Babylon

V květnu byly hotovy specifikace superděla. Mělo jít o vskutku neuvěřitelný stroj. Hlaveň dlouhá 156 m o vývrtu 1 metr a hmotnosti 1665 tun, dále čtyři zákluzové válce po 60 tunách, dva nárazníkové válce po 7 tunách a tělo závěru 182 tuny. Celý systém vážil dohromady 2100 tun. Stěny hlavně měly tloušťku 30 cm a ocel na jejich výrobu musela odolat vnitřnímu tlaku skoro 5000 kilogramů na čtvereční centimetr a mít pevnost v tahu 1250 MPa.

Bull vysvětlil Bagdádu, že pro účely zkoušek by potřeboval vyrobit menší prototyp, tzv. Baby Babylon (alias MiniBabylon) o vývrtu 350 mm, délce 52 m a hmotnosti 113 tun, na kterém by mohli vyzkoušet kuželovité hlavice. Celý projekt byl přísně utajován. Koncem května 1989 Cowley zadal světoznámé ocelářské firmě Walter Somers z Birminghamu první objednávku na sedmidílné „petrochemické potrubí“, což byla hlaveň Baby Babylonu. Další podobné ocelářské objednávky (pro Baby Babylon i „velký“ Babylon) byly rozmístěny po celé Evropě. Dr. Bull pracoval neuvěřitelně rychle. Už v létě 1989 byl Baby Babylon umístěn v horách, asi 140 km severně od Bagdádu, a úspěšně střílel granáty o hmotnosti kolem 150 kg. Bull si kupodivu neuvědomil pravý důvod nadšení Iráčanů z hlavic – družice totiž žádnou takovou hlavici pro návrat atmosférou nepotřebují, protože se nevracejí.

Už koncem roku 1988 Bull zkonstruoval pro Irák dvě samohybná děla, která dříve slíbil. 40tunový Al Majnun byl modernizovanou verzí starého 155mm děla s délkou hlavně 45 ráží, se všemi vylepšeními pro Číňany, vypalující granáty s prodlouženým doletem a odpařovací základnou na vzdálenost 38 kilometrů. 48tunové monstrum Al Fao pak bylo největší polní dělo na světě, s 11 metrů dlouhou hlavní ráže 210 mm, odpalující 110kilogramové granáty na vzdálenost 57 kilometrů (to je mezi sériovými typy dosud nepřekonaný rekord).

Obě děla by mohla bez problémů zničit dělostřelectva okolních států, tedy Íránu, Turecka, Jordánska a Saúdské Arábie. Dělostřelectvo bylo také jedinou složkou iráckých ozbrojených sil, která mohla silám Koalice během operace Pouštní šavle způsobit nějakou vážnější ztrátu, protože irácká děla (zejména G5 a Al Fao) měla výrazně větší dostřel než koaliční. Štěstím bylo pouze to, že Koalice měla takřka absolutní vzdušnou převahu, takže děla vzala rychle za své. Po operaci Iraqi Freedom v roce 2003 pátrali Američané i po nějakém zachovaném exempláři děla Al Fao, ale bohužel bez úspěchu.

G5

Co se týče raket, Bull zjistil, že Brazilci z projektu Saad 16 pracují se chybnými údaji ze špatně fungujícího aerodynamického tunelu. Předal jim své výpočty a nechal je, aby sami pokračovali ve vývoji. Úpravou a svařením několika Scudů dohromady vznikly balistické rakety Al Husajn a Al Abbas s dolety 500 a 800 km. Hlavním cílem však byl vývoj nosné rakety Al Abeid (Věřící). Jejím prvním stupněm bylo pět Scudů v prstenci, kterým byl obklopen druhý stupeň, jenž byl prodlouženou verzí Scudu. Třetí stupeň už byl užitečný náklad, tedy družice.

Nejasné informace

V květnu 1989 většina světových zbrojních odborníků navštívila velkou výstavu v Bagdádu. Obdivovali prototypy dvou velkých samohybných děl a model Baby Babylonu, ale to nebylo nic proti tomu, jak reagovali, když se 12. května z raketové základny Al Anbar zvedla raketa Al Abeid, vystoupala do výše a zmizela. Západní analytici za tři dny připustili, že opravdu vypadá jako schopná vynést družici do vesmíru. Upozornili však také, že klidně může být i balistickou střelou, v jejímž doletu je celý Střední Východ a většina Evropy.

Britské a americké tajné služby dospěly k názoru, že Babylon je jen hračka a skutečným nebezpečím je raketový program. To však byl zásadní omyl, neboť Al Abeid nefungoval. Bull věděl proč a také to řekl Izraelcům z Mossadu, s nimž měl dobré kontakty od doby, kdy izraelské houfnice Soltam 845P (číslo 45 není náhodné) ubránily Golanské výšiny proti náporu Syřanů. Raketa vylétla do výšky pouhých 12 000 metrů, kde se druhý stupeň odmítl oddělit od prvního. A třetí stupeň byl pouhá napodobenina. Věděl to, protože v březnu 1989 dostal úkol přesvědčit Čínu, aby jej dodala.

Skutečně také odletěl do Číny, ale její zbrojní korporace Norinco obchod odmítla. Během pobytu v Číně se však Bull sešel se svým starým přítelem George Wongem, kterému sdělil, že chce „vypadnout“ z Iráku. Vrátil se do Bruselu 17. března, vyčerpaný a zklamaný. Jeho kolegové to přikládali neúspěchu v Číně, ale mýlili se. V Číně totiž Bull pochopil pravý smysl Babylonu. Původně dělo navrhl a zkonstruoval tak, aby vypálilo raketový projektil s družicí jihovýchodně podél Iráku, přes Saúdskou Arábii a jih Indického oceánu na oběžnou dráhu. Projekt by se rychle zaplatil, protože Irák by mohl vypouštět družice i dalším státům, nehledě na obrovskou hrdost arabského světa. Mnozí ale považovali Babylon za zbraň, co se jim Bull snažil vymluvit.

On jako konstruktér nejlépe věděl, že pro konvenční granáty je Babylon skutečně zcela nepoužitelný. Jeho 156metrová hlaveň se skládala ze 26 sekcí, z nichž každá druhá musela mít opěru, a to i tehdy, bude li hlaveň umístěna v úhlu 45 stupňů po straně hory. Nebylo možné měnit náměr ani odměr, nebyl velký výběr cílů, protože demontáž a nová montáž děla by zabrala týdny. Vyčištění a nové nabití bude trvat několik dní a opakované výstřely budou hlaveň enormně opotřebovávat. Dělo se nedá skrýt, protože pokaždé z něj vyšlehne 90 metrů dlouhý sloup ohně a otřesy výstřelu budou zachytitelné po celé Zemi, protože síla zákluzu dosáhne téměř 30 000 tun. Majitel by mohl vypálit jen jednou, ve vzteku, a i při velkém štěstí by mohl tak maximálně zbořit nějakou velkou budovu. Potom by nepřítel dělo ihned srovnal se zemí. „Nedá se to použít jako zbraň,“ říkal Bull znovu a znovu.

Babylon ale měl být zbraní, a ne ledajakou. Skutečně bylo pravdou, že pro konvenční granáty byl zbytečný. Bull však příliš pozdě zjistil, že má co dělat s neonacistickým režimem, který aspiruje na ovládnutí celého regionu a sjednocení všech Arabů do jediného superstátu, vlastní monstrózní sbírku chemických zbraní a intenzivně pracuje na jaderné zbrani. Dalším problémem byl fakt, že Bull neuměl držet jazyk za zuby a byl neskutečně indiskrétní, rád se chlubil a každému ochotně sděloval přísně tajné podrobnosti. Byl také velice ješitný a nesnesl zpochybňování svých projektů. Izraelci z Bulla dostali důležité informace o děle prostě tak, že celý projekt označili za nesmysl. Bull reagoval rozhořčeným výkladem o Babylonu, během něhož prozradil všechny důležité detaily.

Konec génia i jeho díla

Večer 22. března 1990 byl dr. Bull nalezen mrtev s pěti kulkami v těle před svým bytem v Cheridreu v Bruselu. Původně se soudilo, že jej popravili Izraelci, pro něž začal jako spojenec Iráku představovat nebezpečí; tato teorie byla zpracována ve filmu Doomsday Gun, který před časem uvedla i TV Prima. Nyní ale převládá názor, že se jej zbavili sami Iráčané, protože zjistili, že všechny projekty mohou dokončit bez něj a protože jim vadila jeho upovídanost. Tuto teorii zastává i Bullův syn Michael.

Britští celníci zadrželi 11. dubna v doku Middlesborough osm částí obrovského ocelového potrubí s obřími přírubami. Oznámili, že ve skutečnosti nešlo o petrochemické potrubí, jak stálo v nákladních listech a vývozním osvědčení, ale o části hlavně Bullova děla pro Irák. Brzy se začaly objevovat další části a také řada spekulací. 23. dubna zastavili v Turecku maďarský nákladní vůz, který vezl desetimetrové potrubí do Iráku. Téhož dne zadrželi řečtí celníci nákladní vůz s ocelovými částmi a uvěznili jeho britského řidiče. V květnu Italové zachytili 75 tun dílů vyrobených firmou Societa Della Fucine a dalších 15 tun dílů bylo zkonfiskováno přímo v závodě u Říma. Byly vyrobeny z titanové oceli a tvořily části závěru děla, stejně jako další kusy ve skladě v Brescii v severní Itálii. Němci objevili ve Frankfurtu a Bremerhavenu další části tehdy již světoznámého děla, vyrobené firmou Mannesmann AG. Posledních osm dílů zabavili po anonymním udání Britové v listopadu 1990.

Doktor Bull a doktor Cowley rozmístili objednávky po celé Evropě. Hlaveň vyrobily anglické firmy Walter Somers z Birminghamu a Sheffield Forgemasters. Čepy a podpěry pocházely z Řecka, potrubí, čerpadla a ventily tvořící mechanismus zákluzu ze Švýcarska, blok závěru z Rakouska a Německa, střelný prach od výrobce Pouderies Réunis z Belgie. Menší díly z neželezných kovů byly vyrobeny ve Španělsku a Nizozemí. Firmy ve všech zemích dostaly řádné objednávky, ale žádná přesně nevěděla, co vlastně vyrábí.

V geniálním románu Fredericka Forsytha Boží pěst je zápletka postavena na tom, že zachycené součásti patřily k druhému, třetímu a čtvrtému exempláři Babylonu, kdežto ten první už byl zkonstruován. Má posloužit k odpálení irácké atomové bomby s krycím názvem Kubth ut Allah (Boží pěst) a je namířen tak, aby zasáhl oblast, kde se síly Koalice chystají k invazi do Iráku. Britské a americké služby však Husajnův ďábelský plán samozřejmě odhalí a v poslední chvíli dělo zneškodní.

Nukleární alternativa

Zpět do reality. Inspektoři OSN samozřejmě našli Baby Babylon a po delším zvažování jej zničili. Bylo spočítáno, že Baby Babylon by mohl mít dostřel až 160 km. Okolo výkonů „velkého“ Babylonu není zcela jasno; podle inspektorů by dokázal dopravit střelu o váze 600 kg přinejmenším na vzdálenost 1000 kilometrů, ovšem podle samotných Iráčanů měl mít dostřel snad až 1600 km. Existují i náznaky, že Husajn plánoval stavbu dalších děl, z nichž to poslední mělo mít hlaveň délky 260 metrů a dostřel přes 3000 kilometrů. Pokud máte zájem spatřit alespoň něco z projektu Babylon, tak v Dělostřeleckém muzeu Královské zbrojnice v pevnosti Fort Neslon poblíž Farehamu v Hampshire jsou k vidění dva díly hlavně 1000mm Babylonu a jeden díl hlavně Baby Babylonu.

Ať už byl maximální dostřel jakýkoli, Babylon mohl zcela jistě vypálit jaderný granát na Izrael, Saúdskou Arábii nebo Turecko. Faktem je, že Irák měl už v roce 1990 několik designů jaderných bomb (uranových i plutoniových), ale postrádal štěpný materiál. Otázkou dosud zůstává, kdy by mohl zkompletovat funkční hlavici. Odhady se liší; podle inspektorů OSN by mohl mít první hlavici až v listopadu 1991, ale podle amerických a britských zpravodajců možná už v době operace Pouštní bouře. Vzhledem k tomu, že Husajn vyjednával (což nikdy neměl ve zvyku), lze soudit, že irácká atomová puma byla spíše blízko než daleko. Husajn vyjednával, aby získal čas k jejímu dokončení, a tak mohl vydírat svobodný svět. Můžeme poděkovat Izraelcům, že 7. června 1981 jejich osm letadel F-16 rozbombardovalo reaktor Osirak, čímž se irácký atomový program zbrzdil o několik let. A svět by si měl pamatovat i to, že jedním z těch osmi izraelských pilotů byl Ilan Ramon, který 1. února 2003 zahynul při katastrofě raketoplánu Columbia.

Setkal jsem se s názorem, že křehká atomová puma nemůže přečkat náraz při odpálení střely. To je zcela zjevný omyl, protože existuje řada typů jaderné munice pro dělostřelecké zbraně, které zcela jistě fungují. Bull navíc vyvinul řadu absorbérů zpětného rázu pro případ odpálení satelitu, které mohly docela dobře sloužit i pro granát. Dále je známo, že Bull se snažil jménem Bagdádu koupit britskou firmu Learfan v Severním Irsku, která vyráběla malá trysková letadla s velkým podílem uhlíkových dílů. Iráčany ovšem nejvíc ze všeho zajímaly stroje na navíjení karbonových vláken. Uhlík se totiž obtížně zpracovává; musí se z něj vyrobit jakási „vlna“, která se pak křížem mnohonásobně navine na formu a pak vylisuje. Britská tajná služba však smlouvu Bulla s Learfanem zrušila.

Opět se ale ukázalo, že je velice nerozumným nápadem podceňovat obchodní i řemeslné schopnosti Arabů. Americký výrobce klimatizačních zařízení a izolačních výrobků prodal Iráku stroje na spřádání minerální vlny, ale iráčtí inženýři je přetvořili na spřádání uhlíkových vláken. Ptáte se, k čemu uhlík? Iráčané z něj chtěli vyrobit plášť granátu, a to pro zajištění bezpečného návratu atmosférou. Při vývoji kuželových hlavic se ukázalo, že původní plášť z ultrapevné legované oceli způsobuje problémy. Při návratu skrz atmosféru by se tavil a způsobil by převracení projektilu, který by opustil zamýšlenou trajektorii a byl by ztracen. Nová verze granátu měla svrchní ocelový kryt, který měl být odhozen na vrcholu dráhy. Pod ním byl druhý kužel, kratší, plošší a vyrobený z uhlíku.

Co říci o dr. Bullovi?

Husajn Kamil také sdělil Američanům, že ještě v roce 1996 se krátce uvažovalo o stavbě statického děla ráže „pouhých“ 600 mm. Hovořil také o možném protidružicovém použití Babylonu: Speciální granát měl explodovat v kosmu a uvolnit měkký lepivý materiál, který by se „připlácnul“ na satelit, a tak jej oslepil. V lednu 1995 probleskly zprávy o novém děle čínské armády. Tato zbraň ráže 85 mm má hlaveň dlouhou 21 m a dostřel přes 300 km, což umožňuje zasáhnout Jižní Koreu a Taiwan. Od té doby se však žádné další informace neobjevily, takže šlo možná o „kachnu“. Pokud toto dělo opravdu existuje, lze jen těžko pochybovat o tom, že vychází z Bullových prací.

Co říci závěrem o doktoru Bullovi? Z hlediska technického byl bezesporu génius. Lze bez nadsázky říci, že většina současného polního dělostřelectva nese jeho podpis. Jeho snaha o dobývání vesmíru pomocí děl také nebyla marná, jak můžeme vidět na běžícím projektu SHARP. Posouzení jeho morálky už je ale mnohem těžší. Jeden odborník prohlásil, že Bull byl „druhý Wernher von Braun“, tedy člověk bez svědomí, který pracoval pro každého, kdo mu poskytl možnost realizovat jeho grandiózní plány.

Podle mého názoru to není tak úplně pravda. Oba dva měli velký sen o dobývání vesmíru, který nedokázali prosadit a museli přejít ke stavbě smrtících zbraní. Von Braun pyšně nosil výložky Sturmbannführera SS (ekvivalent majora), stal se služebníkem nacistické válečné mašinérie, zkonstruoval raketu V 2, která přinášela zkázu do Londýna, a pracoval na obří raketě A 9/A 10, které měla přelétnout Atlantik a dopravit nad New York atomovou hlavici. Ovšem po válce se jako mávnutím kouzelného proutku změnil v pravověrného demokrata, který se velkou měrou zasloužil o přistání na Měsíci. Zemřel jako vážený občan Spojených států amerických.

U Bulla tomu bylo vlastně trochu naopak. Byl špičkovým a uznávaným odborníkem, jenž pracoval pro Kanadu a USA. Jeho ambiciózní nápady však brzdili byrokraté, Bull zahořkl a začal nabízet své služby režimům, o jejichž morální úrovni lze s úspěchem pochybovat. Ale nezapomínejme, že s rasistickou Jižní Afrikou a s totalitním Irákem běžně obchodovaly vlády a společnosti západního světa, takže Bull vlastně nedělal nic výjimečného. Jeho „odrazem ode dna“ se stala právě nabídka ze strany Iráku. Iráčané Bulla podvedli a zneužili. On sám tvrdil, že nikdy vlastně nechtěl stavět zbraně a že jeho ideály byly vždy spojeny s vesmírem. Když zjistil, že Babylon by mohl být pro Saddáma Husajna prostředkem k vydírání světa, chtěl ustoupit, ale to už bylo pozdě. Pět výstřelů z pistole s tlumičem (ať už ji držel v ruce kdokoli) ukončilo život génia, kterého konzervativní svět nepochopil a který mohl pro dobývání vesmíru udělat ještě mnoho.

Lukáš Visingr

Hlavní prameny:
Zbraně 20. století (Ottovo nakladatelství, 1997), Chris Bishop: Moderní vojenské zbraně (Svojtka & Co., 2004), Zdeněk Hák: Zázračné zbraně (FORTprint, 1999), Frederick Forsyth: Boží pěst (Knižní klub, 1994), William Lowther: Arms and the Man – Dr. Gerald Bull, Iraq and the Supergun (Presidio Press, 1991), Federation of American Scientists (www.fas.org), Global Security (www.globalsecurity.org), Hitechweb (www.hitechweb.szm.sk), televizní dokument Zbraně války: Superděla, materiál Iraq’s Weapons of Mass Destruction

Publikace: Střelecká revue 1/2006