Obsah:

• Úvod
• Obecné členění řeholních institucí
• Rozvoj církevních řádů v Čechách
  
• Seznam zkratek názvů řádů a kongregací
• Informace o dotázaných řeholních institucích
  
• Seznam zdrojů
• Slovníček některých cizích pojmů

Téma seminární práce „Život v českých klášterech“ jsem si vybrala proto, že mě vždy fascinovalo trochu tajuplné a neznámé prostředí života v uzavřených klášterních komunitách, jehož představa ve mně byla formována zdroji, jež měly mnohem blíže k představám autorů dobrodružných knih než ke skutečnému stavu současného řeholního života. Když se řekne klášter, vybavím si (stejně jako mnoho dalších) ponurou středověkou atmosféru Jména růže Umberta Eca. Tento pohled je sice romantický, ale poněkud zavádějící. Řeholní komunity se totiž vyvíjí, nejsou záležitostí temného středověku. Jaký je tedy život v klášterech nyní? Na rozdíl od dřívějších dob už není působení řeholních komunit příliš vidět a pro většinu lidí jsou velkou neznámou.
Svou seminární prací bych chtěla podat co nejpřesnější obraz současného řeholního života. Pokusím se tuto problematiku prozkoumat jak z hlediska teoretického (vyhledávání faktů v pramenech), tak i praktického, např. formou dotazníků či osobního zážitku.

Myslím, že nahlédnutí do života v klášteře může být zajímavé a poučné i pro mnoho lidí, kteří se o církev a její instituce příliš nezajímají. Jejich dlouhá tradice je spjata s kulturou Evropy a dodnes je její nedílnou součástí. Neměli bychom je proto ponechávat bez povšimnutí, neboť tato kapitola v dějinách i v současnosti není okrajovou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mít povědomost o historii a činnosti řeholních institucí by podle mého názoru mělo patřit k všeobecnému rozhledu, protože i ty do určité míry spoluutvářely základy, na nichž stojí naše společnost a kultura.

Mužské řeholní instituce

Řády:

Kongregace:

Redemptoristé, petrini, kalasantini

Řeholní společnosti:

Salesiáni, salvatoriáni, verbisté

Ženské řeholní instituce

Řády:

Benediktinky, premonstrátky, klarisky

Kongregace:

Apoštolské (papežského práva)

Diecézní (diecézního práva)

Povrchní znalec historie má tendenci se domnívat, že Evropa desátého století je Evropou ryze křesťanskou. Z letopiseckých záznamů o přijetí prvního křtu v některé zemi však nelze tento soud učinit. Takový slavný a historicky zaznamenaný křest se týkal většinou jen panovníkovy rodiny a jeho družiníků. Ostatní země zůstávala často po dlouhá desetiletí skrytě nebo otevřeně pohanskou. I po všeobecném přijetí křesťanství se pohanské zvyky v různé míře mísí s církevními rituály ještě celá staletí.
Zakládání a rozšiřování církevních řádů do nedávno pokřesťanštěných oblastí je jedním z prostředků účinného šíření víry. Má na něm zájem církev, která tím sleduje celoevropské sjednocení a expanzi svého vlivu. Mají na tom zájem rovněž panovníci jednotlivých zemí, kteří sledují zvýšení své prestiže a posílení jednoty země. V neposlední řadě chápou i nutnost šíření vzdělanosti a kultury.

Počátky působení klášterů v Čechách spadají do poslední třetiny 10. století. Nejstarším řádem na našem území byly benediktinky a benediktini, a až do poloviny 12. století se u nás jiné řády nevyskytovaly vůbec. Nejstarším klášterem v Čechách je klášter benediktinek na Pražském hradě, jenž byl založen v 970. V roce 993 přibyl nejstarší mužský benediktinský klášter – v Břevnově. Byl založen pražským biskupem sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Do 12. století vznikají ještě další kláštery: Ostrov (založen 999), Sázavský klášter (1032), kláštery Rajhrad (1048), Klášterní Hradisko (1078), Opatovice (1086-7) Třebíč (1101) a další. Všechny tyto kláštery (krom Sázavského, jehož zakladatelem byl sv. Prokop) byly založeny členy královského rodu Přemyslovců, ve 12. století začíná kláštery zakládat i šlechta.

Kláštery ve středověku byly jednotkou mocenskou, ekonomickou, vojenskou a v neposlední řadě sloužily také jako centra vzdělanosti a kultury, vznikaly tam kroniky a další dějepisná, vědecká i umělecká díla. Samotná architektura klášterů je součástí umělecké tvorby. Kláštery se zasloužily o rozvoj středověkých stylů (románský a gotický sloh). Například podle řádu cisterciáků se nazývá raná forma gotické architektury- tzv. cisterciácká gotika, v níž jsou postaveny kláštery Zlatá koruna a Vyšší Brod. Nejrůznějším církevním budovám vděčíme i za většinu barokních památek u nás. Kláštery ve středověku se též přičinily o pokrok a příjímání nových zvláště ekonomických myšlenek a postupů, neboť řády k nám přicházely zpravidla z vyspělejších zemí. Zřizování nových klášterů napomáhalo také při kolonizaci.Velmi rozsáhlé statky, které kláštery dostávaly od svých zakladatelů, nemohli mniši sami obdělávat; proto přiváděli nové osadníky.

Příchod dalších řádů do Čech, a nejen do nich, podnítil také Lateránský koncil v roce 1139. V rámci programu církevní emancipace (tj. povýšení církevní moci nad světskou) vybízela církev jednotlivé řády, aby šířily víru a kulturu (a hlavně moc církve) v zemích, kde postavení křesťanství ještě nebylo dost silné. Na tuto výzvu zareagovali zejména premonstráti a cisterciáci, kteří do Čech přicházejí ve 40. letech 12. století. Roku 1143 byl založen premonstrátský konvent na Strahově. Ve 12. století také vznikají cisterciácké kláštery v Plasech, na Velehradu, v Oseku, Nepomuku a Tišnově, ve 13. století Vyšší Brod a Zlatá koruna. V druhé čtvrti 14. století vzniká klášter cisterciaček na Starém Brně.

Ve 13. století nastává největší rozmach klášterů u nás. Poněkud ustupuje vliv do té doby nejpočetnějších a nejvýznamnějších benediktinů a premonstrátů a prosazují se nové řády, především cisterciáci a řády rytířské, které zaznamenaly rozvoj během křížových výprav. Od konce 12. století a v průběhu 13. k nám pronikají křížovnické řády Johanitů, Řád Německých rytířů a rytíři Řádu svatého Ducha. Mezi další rytířské řády působící na našem území patřil i Řád Křížovníků s červenou hvězdou, který r. 1233 založila sv. Anežka Přemyslovna.

Kláštery se během 13. století také stále častěji se přesouvají do měst, a to především řády mendikantské (tj.žebravé). Mezi řády působící v městech patří minorité, dominikáni, františkáni, klarisky, augustiniáni, od 14. století obutí karmelitáni, servité, pavlíni, kartuziáni a celestýni.Tyto řády se nijak nedistancovali od světa, ale dbaly na šíření církevního učení a čistoty víry, pečovaly o nemocné a chudé. Prosazovaly „svěží, činorodou, době přiměřenou zbožnost, jejímž cílem bylo čelit soudobému úpadku v církvi“ Po rozkvětu ve 13. a 14. století následuje přerušení rozvoje a úpadek způsobený husitskými válkami, během nichž bylo zničeno na 170 klášterů. Zbylo jich poměrně málo; některé zanikly navždy, jiné byly obnoveny pouze částečně. Jisté oživení nastalo za vlády Jiřího z Poděbrad a také za krále Vladislava Jagellonského, kterýžto řeholníkům velmi přál.
Významným bodem pro rozvoj církevních řádů v Čechách je příchod jezuitského řádu. Do země jej povolal Ferdinand I., který si od tohoto řádu sliboval výraznou pomoc v rekatolizaci. Členové řádu byli pověstni vysokým vzděláním a dobrou duchovní přípravou, což umožňovalo opětovné získávání věřících pro katolickou církev. Zpočátku se jezuité věnovali především školství a výchově mládeže. Roku 1556 bylo v jezuitské koleji zřízeno gymnázium pro kněžský dorost a v roce 1562 král umožnil koleji udělovat doktorské grady, čímž jí postavil na roveň pražské universitě.

Zpočátku jezuity nečekalo vřelé přivítání. Praha totiž neprojevovala přílišnou důvěru katolickému řádu plně oddanému papeži. Po čase však, když do řádu vstoupili i čeští kněží, získalo Tovaryšstvo v Čechách větší vliv a začalo se rozšiřovat i mimo Prahu: Od roku1586 působili v Českém Krumlově, od r. 1594 v Jindřichově Hradci, pak také v Chomutově (1589) a Kladsku (1597). Na Moravě založili jezuité první řeholní dům v Olomouci r. 1566 a o sedm let později i v Brně.
Po úpadku způsobeném reformačním hnutím se začínají v době barokní znovu rozvíjet a obnovovat i kláštery ostatních řeholí dříve působících v našich zemích, např. benediktini a také premonstráti. Tento řád prodělal řádovou reformu a přičinil se o rekatolizaci, u některých jejich klášterů vznikaly gymnázia. Žebravé řády však zůstávají spíše v úpadku. Přicházejí do nich řeholníci pochybných kvalit z cizích zemí, kde je v klášterech netrpěli, jsou zde ale výjimky.

Probíhající rekatolizace byla ještě zesílena po českém stavovském povstání (1618 – 1621). Různé církevní řády se na ní podíleli především misiemi mezi nekatolíky. Horlivými misionáři byli například jezuité, kteří zakládali na různých místech v Čechách nové koleje. Okolo roku 1600 přišli též kapucíni, kteří se snažili získat věřící zpět ke katolickému vyznání co nejmírnějšími metodami. Po bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) do Čech přichází mnoho nových řádů: bosí a obutí karmelitáni, hybernové, servité, barnabité, pauláni, milosrdní bratři a benediktini z Montserratu. Nadále se obnovovaly i domácí řehole, např. dominikáni a benediktini.
Úspěchy misií do konce třicetileté války nebyly takové, jaké by si katolíci přáli. Odezvu nalézaly zejména u měšťanů, ale na venkově se držely spíše myšlenky protestantské. Misijním úspěchem však bylo získání mladé generace pro katolickou víru. Císař Ferdinand III. si však přál rychlejší postup, a tak zavedl násilnou rekatolizaci, jež během čtyř let (1651-1654) udělala z Čech v podstatě katolickou zemi. Na Moravě však takový úspěch neměl, proti nekatolické šlechtě bylo zakročeno až r. 1654 a venkovské obyvatelstvo bylo obráceno ke katolicismu až za císaře Leopolda. Misie pokračovaly dále po celou druhou polovinu 17. století. Účastní se jich hlavně jezuité, kapucíni, piaristé, premonstráti a cisterciáci.

Barokní rozkvět církevních řádů měl ale také negativní dopady. Mezi jednotlivými řády narůstaly spory, zejména mezi jezuity a ostatními řeholemi. V 18. století se také začínají ozývat hlasy o klesající řeholní kázni.Například královéhradecký biskup prý prohlásil, že není možné zrušit všechny kláštery naráz, protože by to ohrozilo vnitřní bezpečnost země.
S nástupem osvícenství nastávají řádům opět špatné časy. Marie Terezie sice stále pokračovala v rekatolizaci, ale v roce 1773 nechala z politických důvodů zrušit jezuitský řád, v té době v podstatě nejmocnější duchovní instituci v Čechách (potažmo v celém Rakousku-Uhersku). Negativním dopadem tohoto opatření byly problémy ve školství, které do té doby měli v rukou především právě jezuité.

Josef II. pod vlivem osvícenství a především jeho ekonomické politiky považoval celou církev za příliš nákladnou a málo výdělečnou. Řády podle něj pro ekonomiku představovaly zbytečný úbytek pracovní síly („mrtvý lidský kapitál“) a v duchu osvícenství byl nepřijatelný i celibát odporující lidské přirozenosti. Hned zpočátku své vlády během roku 1781 zrušil závislost řeholníků na zahraničních představených, zakázal některým řádům přijímat novice a cizí řeholníci byli vyzváni, aby opustili zemi. 29.11. 1781 pak byly zrušeny všechny kláštery, které se přímo nezabývaly vyučováním mládeže, vědou, nebo péčí o nemocné. Řeholníci ze zrušených řádů se zpravidla zapojovali do duchovní správy. Majetek zrušených klášterů měl být sekularizován a z něj zřízen fond pro náboženské účely. Nakonec byla zrušena více jak polovina řádů, došlo i ke zrušení některých kostelů a kaplí, náboženských bratrstev a literátních sborů. Rušení klášterů však nebylo rakouskou specialitou, proběhlo do jisté míry všude, kde mělo silný vliv osvícenství.

Během 19. stol. se situace stala pro řeholní život opět o něco příznivější, roku 1814 byl znovu obnoven jezuitský řád a od r. 1849 začaly probíhat reformy zbylých řádů, ne vždy však úspěšné. Rovněž k nám přicházejí nové řehole, např. redemptoristé a mnohé ženské kongregace vznikající během 19. a 20. století, např. boromejky, šedé sestry a školské sestry. Jejich členky se zabývaly především péčí o nemocné a vyučováním či výchovou.

Opětovný rozvoj církevních řádů pokračuje i za první republiky. Zasloužili se o něj především členové mužských řeholí, kteří působili jako vychovatelé, kazatelé, exercitátoři či spisovatelé. Spíše však než o obnovu řeholí se jedná o řadu silných osobností, které přijaly za své ideály mnišského života.

Nástup komunistického režimu znamenal další přerušení klášterního života. V 50. letech byl v Čechách církevní život potlačován a došlo k násilnému vysídlení mnoha klášterů. Několik tisíc řeholníků a řeholnic bylo soustředěno do několika vybraných internační klášterů. Někteří byli odsouzeni za velezradu a uvězněni, mnozí skončili v pracovní táborech. Řeholní aktivity byly po celou dobu totality utlumeny a řády musely působit neoficiálně. V současné době se většina řádů, kongregací a společností obnovuje a podle možností vrací k původní činnosti.

Podle knihy: Hrudníková, M. Řeholní život v českých zemích (řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice). Kostelní Vydří: Karmetliánské nakladatelství, 1997.

CCG Congregatio Fratrum Consolatorum de Gethsemani těšitelé
CFSsS Congregatio Fratrum Sanctissimi Sacramenti petrini
CMF Congregatio Missionariorum Filiorum Immaculati Cordis B.M.V. klaretini
CMSSpS Congregatio Missionalis Servarum Spiritus Sancti misijní sestry
CRV Ordo Canonicorum Regularium S. Augustini,Congregatio Vindesemensis –Victorina augustiniáni-kanovníci
CSJ Congregatio S. Joseph sestry sv. Josefa
CSsR Congregatio Sanctissimi Redemptoris redemptoristé
DKL Dcery křesťanské lásky vincentky
DNS Dcery Nejsvětějšího Spasitele spasitelky
FDC Filiae Divinae Caritatis Dcery Božské Lásky
FMA Filiae di Maria Ausiliatrice salesiánky
FSP Filiae S.Pauli paulínky
CJ Congregatio Jesu anglické panny
MC Missionaries of Charity sestry Matky Terezy
MIC Congregatio Clericorum Marianorum sub titulo Immaculatae Conceptionis B.M.V. mariáni
MS Missionarii Dominae Nostrae a La Salette saletini
OCarm. Ordo Fratrum B.M.V. de Monte Carmelo karmelitáni, karmelitky
OCist. Ordo Cisterciensis cisterciáci, cisterciačky
OCD Ordo Fratrum Discalceatorum B.M.V. de Monte Carmelo bosí karmelitáni, bosé karmelitky
OCr. Ordo militariis Crucigerorum cum stella rubea křížovníci s červenou hvězdou
OFM Ordo Fratrum Minorum františkáni
OFMCap. Ordo Fratrum Minérům Capuccinorum kapucíni
OFMConv. Ordo Fratrum Minérům Conventualium minorité
OH Ordo Hospitalarius S. Ioannis de Deo milosrdní bratři
OM Ordo Minimorum pauláni
OMI Congregatio Missionarium Oblatorum B.M.V. Immaculatae obláti
OP Ordo Fratrum Praedicatorum dominikáni, dominikánky
OPraem. Ordo Praemonstratensis premonstráti
OSA Ordo Fratrum S. Augustini augustiniáni
OSB Ordo S. Benedikti benediktini
OSC Ordo S. Clarae klarisky
OSCCap. Ordo S. Clarae Capucinae klarisky - kapucínky
OSE Ordo S. Elisabeth alžbětinky
OSF Ordo S. Francisci františkánky školské
OSFGr. Congregatio sororum grisearum Ordinis S. Francisci šedé sestry
OSM Ordo Servíruj Mariae servité
OSU Ordo S. Ursulae voršilky
OT Ordo Fratrum Domus Hospitalis S. Mariae Teutonicorum In Jerusalem němečtí rytíři
OVM Ordo de Visitatione B.M.V. vizitantky
SCB Sorores Carovi Boromei boromejky
SDB Societa S. Francisci Salesii salesiáni
SDS Societa divini Salvatoris salvatoriáni
SI Societas Iesu jezuité
SMOM Sovrano militare ordine di Malta maltézští rytíři
SSJ Societas Sororum Jesu Společnost sester Ježíšových

ALŽBĚTINKY

Spiritualita

Alžbětinky se řídí řeholíIII. Řádu sv. Františka z Assisi a vlastními stanovami. Hlavním posláním sester je služba starým, nemocným a opuštěným lidem. Sestry se zasvěcují Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jehož láska k trpícím a nemocným je pro ně vzorem.

Historie

Řád vznikl roku1627, kdy byla k řádu františkánů – observantů připojena společnost dívek pod vedením Apolonie Rademarch v Cáchách, původně sdružená při městském špitálu. Sestry chtěly podle příkladu jejich patronky sv. Alžběty Durynské pečovat o nemocné. Nedlouho po svém vzniku se řád rozšířil do celé Evropy. Do Čech přišly Alžbětinky z Rakouska v roce 1719. Zasloužila se o to hraběnka Karolina Schönkirchová a první dvě řeholní sestry Andělina a Johana. V roce 1722 byl vysvěcen jejich kostel Panny Marie Bolestné i budova nemocnice v Praze. Ihned započaly s prací pro nemocné. Výstavba nemocnice, kláštera a kostela, již provedl Kilián Dienzenhofer, pokračovala dále v letech 1722 – 1725. Byla podporována hraběnkou Valdštejnovou – Černínovou a hrabětem Šporkem. Klášter měl být v josefinských reformách zrušen, ale když v roce 1786 císař Josef II. nemocnici a klášter navštívil, od svého záměru upustil, protože poznal obětavou práci sester. Klášter a nemocnice alžbětinek vydržel i přes těžké časy válek až do padesátých let, kdy byly sestry vyvezeny do internace. Zpět se vrátily až v roce 1991.

Organizace

Jednotlivé konventy Alžebětinek jsou samostatné, v čele stojí matka představená. Sestry se dělí na chórové a laické.

Činnost

Sestry se specializují na péči o nemocné. Špitály a nemocnice byly zakládány při všech konventech. V současné době pracují také v církvi, navštěvují domovy důchodců a věnují se mládeži.

Řeholní oděv

Černý, hnědý nebo šedý hábit se škapulířem stejné barvy, růženec, cingulum s třemi uzly, černý závoj, při některých příležitostech plášť.

Sídlo

Jablunkov, Praha, Brno

BENEDIKTINI

Spiritualita

Podle řehole sv. Benedikta, kterou se řád řídí, jsou benediktinští mniši komunitou křesťanů, kteří se společně modlí a pracují. Vše v životě Benediktinů má být projevem lásky k Bohu. Jejich hlavní povinností je důsledná služba Pánu, poslušnost a pokora. Benediktini skládají slib chudoby, čistoty, poslušnosti (společně se jim v benediktinské tradici říká „obrácení mravů“) a slib stability (doživotní stálosti v některém klášteře, resp. v té které komunitě) .

Heslo

Ora et labora (modli se a pracuj)

Historie

Řád benediktinů, jenž je nejstarší organizovanou řeholí v západní Evropě, založil na začátku 6. století sv. Benedikt z Nursie. Roku 529 založil první klášter řádu na Monte Cassinu v Itálii. Pro mnichy sepsal řeholi, která přesně vycházela z Bible a přitom navazovala i na monistickou tradici jak západní, tak východní církve. Řehole předepisuje vyváženost kontemplativního života a práce a v době svého vzniku vynikala svou umírněností. Za Karla Velikého byla Benediktova řehole přijata jako vzorová pro celou císařovu říši. Benediktinští mniši se uplatnili jako první misionáři v různých částech Evropy. Jejich kláštery se stávaly důležitými kulturními centry. Benediktini jsou taktéž prvním řádem, jenž přišel do Čech. První jejich klášter byl založen biskupem sv. Vojtěchem a českým knížetem Boleslavem II. v roce 993 v Břevnově. Řád se v Čechách rychle rozšiřoval; v průběhu 10.-11. století vznikají ještě kláštery v Ostrov, na Sázavě, v Opatovicích nad Labem, Litomyšli a v Klášterním Hradisku. V průběhu 12. století benediktinští řeholníci obsazují ještě další kláštery. Dodnes v Čechách existují čtyři konventy benediktinského řádu: Břevnov, Emauzy, Rajhrad a Broumov.

Organizace

Jednotlivé kláštery jsou samostatné. V čele každého stojí opat. Sdružují se do kongregací. České kláštery patří spolu s chorvatským klášterem v Ćokovacu do Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha. Všechny kongregace dohromady tvoří benediktinskou konfederaci v čele s opatem-primasem majícím sídlo v Římě.

Činnost

Mniši se věnují kontemplativnímu životu, ale zároveň dle řehole sv. Benedikta mají usilovně a svědomitě pracovat. Pracují buď manuálně, nebo ve školství či duchovní správě. Základní jejich povinností je modlitba, a to jak soukromá a veřejná, tak také liturgická. Krom toho se též věnují vědecké práci, zejména teologii, ale i jiným oborům, například historii. Také provozují církevní hudbu a věnují se restaurátorství.

Život mnišské komunity v Břevnově (program bohoslužeb)

05.30 laudes (ranní chvály, v neděli v 6.00) 07.00 missa (eucharistická bohoslužba, v neděli v 7.30) 11.45 hora media (hodinka polední) 17.00 vesperae (nešpory, večerní chvály) 19.45 matutinum (modlitba se čtením, původně před rozbřeskem), completorium (kompletář, modlitba před spaním)

Řeholní oděv

Černý hábit s cingulem, černý škapulíř, v některých klášterech i kapuce.

Sídlo

Praha- Břevnov, Praha-Emauzy, Rajhrad

CONGREGATIO JESU

Institut Blahoslavené Panny Marie; Anglické panny

Spiritualita

Anglické panny se věnují zejména výchovné a vzdělávací činnosti. Základem jejich spirituality jsou Exercicie sv. Ignáce. V jejich duchu chtějí „nacházet Boha ve všech věcech“. Kladou důraz na osobní vztah lásky k Trojjedinému Bohu a na radikální následování Krista. Snaží se pomáhat lidem na cestě k Bohu.

Historie

Nejstarší ženskou kongregaci založila roku 1610 Maria Wardová. Členky společnosti se neuzavíraly do klášterů, nýbrž působily na veřejnosti, což nebylo pro danou dobu obvyklé. Proto se také ze začátku setkávaly s nepochopením. Roku 1631 byl Institut papežem Urbanem VIII. zrušen. I po rozpuštění zůstala skupina stoupenkyň a nadále se i po smrti zakladatelky věnovala výchově a vyučování dívek. Stanovy řádu byly znovu schváleny papežem Klementem XI. v roce 1703, jako institut byl však potvrzen až v roce 1877 Piem IX. Konstituce sv. Ignáce, jimiž se společnost vždy řídila, však jako inspiraci pro vlastní stanovy obdržela až roku 1978. V roce 2004 papež schválil, aby bylo do oficiálního názvu přidáno jméno Ježíš. Do Čech tato organizace přišla v roce 1746. O rok později založily v Praze v Karmelitské ulici dívčí školu. Od roku 1883 sídlily v bývalém karmelitském klášteře sv. Josefa na Malé straně. Po první světové válce se přestěhovaly do Štěkně, Svojšic u Kolína a Nýrska. Dodnes sídlí v Praze a ve Štěkni.

Organizace

Kongregace se dělí na provincie, v jejichž čele stojí provinční představené. Jednotlivé domy vedou představené domu. Mezi nejstarší domy patří např. Mnichov (založen 1627) a Augsburk (1662). Sídlo generalátu je v Římě.

Činnost

Sestry se věnují zejména pastorační činnosti, výchovné a vzdělávací činnosti, zaměřují se především na mládež. Pracují také jako učitelky, zdravotnice, sociální pracovnice, pastorální pracovnice a pracovaly také v domech důchodců. Není bez zajímavosti, že v současnosti věnují sestry velkou část svého lidského i duchovního potenciálu misijnímu působení v bývalém SSSR. I v současnosti je tato jejich aktivita spojena s nemalými obtížemi ze strany státních úřadů. Toto činnost nespočívá v prvoplánovitém „obracení na víru,“ ale své jádro nachází ve službě potřebným – jak materiálně, tak duševně a i duchovně.

Řeholní oděv

Řeholním oděvem je černý hábit, cingulum, závoj, krátká pláštěnka. zajímavé je, že setry jsou vyzvány, aby řeholního oděvu užívaly s uvážením ke své činnosti. V praxi to znamená, že jej nosí podle toho, jak uznají jeho vhodnost vzhledem k situaci, ve které se nalézají.

Sídlo

Štěkeň, Praha

KLARISKY- KAPUCÍNKY

Spiritualita

Řád se řídí řeholí sv. Kláry. V životě sester kontemplativního řádu Klarisek - Kapucínek je na prvním místě modlitba a rozjímání Božích tajemství. Cílem jejich života je následování Krista podle evangelia v duchu sv. Františka a sv. Kláry. Sestry vedou smírný a kajícný život, který se projevuje v chudobě, v postu, práci a v určité strohosti života.

Historie

Řád klarisek je druhým, tj.ženským františkánským řádem. Vznikl roku 1212 s iniciativy sv. Kláry, spolupracovnice sv. Františka z Assisi.. Řád se rychle rozšiřoval po Evropě. V Čechách jej založila současnice sv. Kláry Anežka Přemyslovna. První klášter vznikl v roce 1234 na Františku a sv. Anežka se stala jeho první abatyší. Další konventy byly založeny v Chebu, Českém Krumlově, v Panenském Týnci, v Olomouci, Znojmě a Opavě. Jako kontemplativní řád však byl roku 1781 Josefem II. zrušen. Do Čech se navrátil až roku 1914. Do kláštera v Litoměřicích přišly sestry z Holandska, jejichž konstituce jsou upraveny dle kapucínů – odtud pochází název Klarisky – Kapucínky. V roce 1950 byl klášter v Litoměřicích opět zrušen. Sestry byly internovány v Turnově, poté pracovaly v továrně a v domovech důchodců. Od roku 1977 žily v charitním domě v Oseku. V roce 1990 se přestěhovaly na faru do Šternberka a v průběhu devadesátých let byl z darů dobrodinců vystavěn nový klášter sv.Anežky, v němž nyní žije patnáct sester.

Organizace

V čele konventu stojí abatyše, jednotlivé kláštery jsou samostatné. Mohou být buď pod dohledem diecézního arcibiskupa či řádu Menších bratří Kapucínů. Sestry zachovávají podle své řehole papežskou klauzuru a chudobu.

Činnost

Hlavní činností klarisek-kapucínek je kontemplativní modlitba. Krom toho vykonávají běžnou práci v domě, na zahradě, v kuchyni apod., vyšívají kněžské ornáty, štoly, křestní roušky atd.

Řeholní oděv

Hnědý hábit přepásaný cingulem, černý závoj (novicky mají bílý), škapulíř, růženec, na nohou nosí sandály.

Sídlo

Šternberk

KONGREGACE MILOSRDNÝCH SESTER III. ŘÁDU SV. FRANTIŠKA Z ASSISI V OPAVĚ

(Opavské Františkánky, Minoritky)

Spiritualita

Sestry se řídí řeholí III. Řádu sv. Františka z Assisi.Následování Krista uskutečňují tak, že slouží v duchu chudoby skutky tělesného a duchovního milosrdenství všude, kde je toho zapotřebí, zejména ve zdravotnictví, charitě, výchově dětí a mládeže.

Historie

Kongregace vznikla r. 1844v Opavě z iniciativy P. Leopolda Klose (1802- 1868). Její vznik reagoval na neutěšený stav zejména sociálně slabších obyvatel Opavy.Sestry se věnovaly péči o chudé, nemocné, staré a tělesně i duševně postižené lidi. Komunita se postupně rozrůstala, v roce 1865 měla už 70 členek. Roku 1859 byla kongregace diecézně schválena. Sestry začaly pracovat také v nemocnicích, starobincích, sirotčincích a školách. Vysoká nezaměstnanost v 30. letech 20. století vedla sestry k založení vývařovny a domova bl. Anežky České v Olomouci, kde byl útulek pro nezaměstnané dívky. Roku 1912 byla kongregace schválena papežem. Po zabrání Sudet byla kongregace rozdělena na 2 provincie, opavskou (německou) a olomouckou. V letech 1945 – 48 byly sestry německého původu vysídleny do Německa. Roku 1950 byly staré sestry odvezeny do kláštera v Bílé Vodě a sestry v produktivním věkurozděleny do různých domovů důchodců. Poté v letech 1975 – 84 postupně z těchto domů odcházely do charitativního domova pro řeholnice v Opavě. Dnes se kláštery obnovují.

Organizace

Opavské Františkánky jsou institutem papežského práva. Kongregaci řídí generální představená se sídlem v Opavě. Jednotlivé konventy vede představená.

Činnost

Sestry pracují jako zdravotnice, vyučují náboženství, pomáhají v duchovní správě.

Řeholní oděv

Oficiálním oděvem je černý hábit s bílým límečkem, bílý závoj, medailon se sv. Františkem. Na práci a běžné příležitosti nosí sestry i oděvy jiných barev, např. šedé nebo bílé.

Sídlo

Opava, Olomouc, Uherské Hradiště, Zlín, Jihlava

KONGREGACE BRATŘÍ NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI

 (Petrini)

Spiritualita

Spiritualitou – tj. vnitřním obsahem života, který se projevuje navenek petrinů je: ve svém životě hledat ztotožnění se s ideálem života Ježíše Krista, přičemž se zaměřují na jeho sebedarování člověku v Eucharistii.

Historie

Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti je českého původu. Byla založena 8.9. 1888 (schválena 1891) v Českých Budějovicích. Jejím zakladatelem, podle nějž je kongregace též nazývána, byl P. Václav Petr (řeholním jménem Klement), vicerektor českobudějovického kněžského semináře. Prvním klášterem se stala bývalá továrna na lišty ve Schmerlingově (dnes Žižkově) ulici v Českých Budějovicích, jež v roce 1888 Václav Petr zakoupil. V letech 1898 – 1900 nechali petrini vystavět kostel Panny Marie Růžencové, neboť malá kaple v klášteře již nevyhovovala potřebám kongregace. V letech 1950, když se v Čechách k moc dostali komunisté, byla činnost kongregace zakázána. Do církevního života se mohli petrini opět plně zapojit až po revoluci v roce 1989.

Organizace

V čele kongregace stojí generální představený (superior) a generální rada. Jednotlivé domy jsou řízeny centrálně. Mateřský dům je v Budějovicích, představený však sídlí v Brně. Petrini se řídí řeholí sv. Benedikta a vlastními stanovami. Petrini dnes mají tři řeholní domy v Brně, Písku a Českých Budějovicích. Počet členů na celém širém světě je15. Jeden z bratří žije v Brazílii.

Činnost

Výše popsaná spiritualita bratří Nejsvětější Svátosti se každodenně uskutečňuje prací s mládeží, ve výuce náboženství, ve farní správě, v poskytování exercicií a duchovních cvičení a v neposlední řadě v poskytování prostoru pro ztišení se ve shonu každodenního života v přítomnosti Svátostného Krista v Eucharistii. Část svých sil soustřeďují také na tzv. „tiskový apoštolát“ (tedy vydávání tiskovin s náboženským obsahem). Petrini vzhledem ke svému zaměření od roku 1994 zřizují Domov mládeže PETRINUM v Písku.

Řeholní oděv

Řeholním oděvem je černý talár se škapulířem a cingulum (tj. pás nebo šňůra sloužící k přepásání hábitu) s růžencem na pravém boku. Toho času jím nejsou členové kongregace vázáni a používají jej ke slavnostním příležitostem.

Sídlo

České Budějovice, Brno, Písek

KONGREGACE SESTER DOMINIKÁNEK

Spiritualita

Sestry se řídí řeholí sv. Augustina. Jejich cílem je oslavovat Boha životem modlitby a oběti, svědectvím víry, osobním příkladem i apoštolátem. Toto poslání naplňují výchovou a vyučováním mládeže a prací v charitě.

Historie

Kongregace byla založena v Olomouci roku 1887 jednak z iniciativy olomouckých Dominikánů, jednak z podnětu dvou terciářek, které zakoupily dům v Olomouci – Řepčíně. Zde se spolu s dalšími pěti ženami usadily a žily společně v duchu dominikánské spirituality. Základní činností sester byla výchova a vzdělání dívek. První škola byla zřízena právě v Řepčíně. Poté vznikly ještě dlaší školní zařízení a dalčí pobočky kongregace. Roku 1908 byla kongregace připojena k dominikánskému řádu a r. 1909, dvacet let po založení kongregace, byly sepsány vlastní stanovy (sestry se nejprve řídily stanovami rakouské kongregace dominikánek). Prvnísvětová válka neměla výrazné dopady na školskou činnost sester, ale poválečné období nebylo pro sestry dominikánky příznivé. Ve státě panovala lehce proticírkevní nálada, což pro sestry znamenalo úbytek studentek, poté i zabírání jejich prostor. Druhá světová válka byla pro kongregaci zničující. Mnohé z jejích domů byly na pomezí říše sestrčy musely i se svými svěřenci utíkat. Byla zavřena většina škol. Mnohé sestry byly vězněny a jedna ze sester zemřela v koncentračním táboře. Po skončení 2. světové války se sestry snažily o obnovu své původní činnosti, tato snaha však byla po převratu v r. 1948 znemožněna. Většina sester byla násilně vyhoštěna ze svých domů a musely pracovat soplu se sestrami dalších řádů v pohraničních továrnách. Kláštery, v nichž bylo povoleno sestrám zůstat, byly znárodněny. Sestry v nich se věnovaly sociální činnosti, na kterou se těžko sháněli civilní zaměstnanci. Po propuštění z továrních provozů členky kongregace vyráběly hostie, věnovaly se šití parament, ediční a překladatelské činnosti, taktéž se angažovaly v charitativní, sociální a zdravotnické sféře. Po r. 1989 pokračuje obnova kongregace a jejích školských zařízení.

Organizace

Kongregace je institutem papežského práva.Generální představená a rada sídlí v Brně, řídí konventy a domy, které mají vlastní představené na ní závislé.

Činnost

Sestry působí ve školství, vedou několik škol a internátů pro studentky. Působí v Litoměřicích na biskupství a v konviktu, vyučují náboženství, učí jazyky a vyučují na teologické fakultě.

Řeholní oděv

Oděv tvoří bílá říza přepásaná koženým pásem, na němž je zavěšen patnáctidesátkový růženec; černý závoj doplněný černou kapou, škapulíř.

Sídlo

Brno, Praha, Jablonné v Podještědí, Bojkovice, Olomouc, Střelice u Brna

KONGREGACE SESTER NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ PANNY MARIE III. ŘÁDU SV. FRANTIŠKA Z ASSISI

Spiritualita

Cílem sester je pod vedením Panny Marie a dle příklad sv. Františka následovat Krista v jeho smírné oběti a podávat mu náhradu za jeho odmítanou zneuznanou lásku. Tento síl je naplňován prací ve výchově, výpomocí v duchovní správě a činností v sociálně charitativní oblasti. Sestry chtějí probouzet, udržovat, prohlubovat a šířit víru, úctu a lásku k Bohu a chtějí vést ke křesťanskému způsobu života.

Historie

Kongregace vznikla v Olomouci spojením dvou společenství s podobným cílem a zaměřením. První z těchto společností vznikla pod vedením P. Petra Friedlanda r. 1846. Její členky chtěly sloužit Bohu a věnovat se výchově dívek. V roce 1851 vznikla obdobná společnost pod vedením P. Antonína Štěpaníka. V roce 1856 byly obě spojeny v jednu a o tři roky později papež tuto novou kongregaci potvrdil. Sestry působily na školách všech stupňů: mateřských, základních, rodinných, pracovnách pro dospívající dívky i v ústavech pro vzdělávání učitelek. Válečnými poměry však byly sestry ze školství vyřazeny. Začaly tedy pracovat v sféře sociálně – charitativní, v nemocnicích a vypomáhaly při duchovní správě. Od roku 1936 působily sestry i v Estonsku, po druhé světové válce zřídili seminář pro výchovu katechetek. V roce 1950 byla přerušena veškerá jejich výchovná a školská činnost. Sestry pracovaly v nemocnici v Přerově a v domově důchodců v Moravské Třebové. Poté byly přemístěny do Králík, kde vydávaly samizdatovou literaturu, tajně vyučovaly náboženství a pečovaly o nemocné. Nyní se kongregace obnovuje a rozšiřuje, má své domy i na Slovensku a v Německu.

Organizace

Tato kongregace je institutem papežského práva. Je řízena centrálně. Generální představená s radou sídlí v Králíkách.

Činnost

Sestry pečují o poutní místo na Hoře Matky Boží v Králíkách, kde slouží poutníkům. Vyučují také náboženství, navštěvují staré a nemocné lidi a pomáhají jim. V Olomouci vedou internát pro dívky.

Řeholní oděv

Řeholním oděvem je hnědý hábit s bílým límečkem přepásaný koženým pásem, černý škapulíř, černý závoj na bílém čepečku a medaile panny Marie Neposkvrněné.

Sídlo

Olomouc, Uherský Brod, Brno, Ľubica (SR), Stadtbergem (Německo), Tartu (Estonsko)

KONGREGACE SESTER PREMONSTRÁTEK

Spiritualita

Sestry se řídí stejně jako premonstrátský řád řeholí sv. Norberta. Tato řehole je zároveň kontemplativní a zároveň apoštolská, spojuje tedy rozjímavý život s vnějším působením. Podle pěti základních směrnic by měl být život sester liturgický (tj.život ve veřejné modlitbě církve), asketický (tzn. kající), apoštolský (šíření víry), eucharistický (v úctě k Nejsvětější svátosti oltářní) a mariánský (v úctě k Panně Marii).

Historie

Tato kongregace je jednou z nejmladších větví Premonstrátského řádu. Sestry Premonstrátky na území Čech působily od r. 1144, kdy byl založen klášter v Doksanech. O 66 let později byl blahoslaveným Hroznatou založen další klášter Premonstrátek v Chotěšově. Kláštery však byly zrušeny na konci 18. století Josefem II. O jejich obnovení se na počátku 20. století snažil člen strahovské Kanonie P. Vojtěch Frejka. Nedostal však souhlas k založení čistě kontemplativního řádu, rozhodl se tedy založit kongregaci, která by kombinovala život modlitby s apoštolátem. Kongregace byla založena 27.4. 1902 strahovským na poutním místě Svatý Kopeček u Olomouce. Ještě týž rok byla schválena na generální kapitule v Belgii a přijata do premonstrátského řádu. Kongregace se postupně rozrůstala a potřebovala větší prostory. Proto byl roku 1931 zbudován na Svatém Kopečku nový mateřinec a o rok později i exerciční dům. V roce 1950 byla činnost kongregace přerušena a řeholnice byly vystěhovány. Objekt sloužil jako základní a mateřská škola. V roce 1991 byla budova sestrám opět vrácena. Škola byla roku1999 přestěhována do nového centra v Olomouci. Sestry se po rekonstrukci mohly vrátit na Svatý Kopeček roku 2000.

Organizace

Kongregace sester premonstrátek je řízena centrálně. Dělí do dvou provincií, českomoravské a slovenské. V čele jednotlivých komunit, provincií i celé kongregace stojí představené.

Činnost

Sestry ve svém životě spojují kontemplaci s apoštolskou a sociální prací. Ve své komunitě se starají o staré řeholní sestry. Jinak také pracují v hospici sv. Kláry, na sekretariátě olomouckého arcibiskupství, jedna ze sester vede chrámový sbor, jiná vyučuje na teologické fakultě v Olomouci, sestry se také věnují mládeži a katechetům.

Řeholní oděv

Bílý hábit s bílým závojem, škapulíř, po věčných slibech sestra dostane zlatý prsten s rytinou monstrance a jména Maria.

Sídlo

Humpolec, Olomouc - Svatý Kopeček

SPOLEČNOST SESTER JEŽÍŠOVÝCH

Societas sororum Jesu

Spiritualita

Společnost vychází z odkazu sv. Ignáce z Loyoly. Náplní života sester je následovat Ježíše Krista rozjímavým životem v činnosti a hledat a nacházet Boha ve všech věcech a s láskou mu sloužit. Sestry se snaží rozněcovat v druhých nadšení pro radikální následování Krista.

Historie

Společnost sester Ježíšových vznikla v roce 1981 v Rakousku v Klagenfurtu. Má však české kořeny: u jejího vzniku stál český jesuita p. Robert Kunert, jehož exercicientky se nadchly pro spiritualitu sv. Ignáce z Loyoly a chtěly radikálně následovat Krista. P. Robert Kunert pro ně sepsal „Nástin řeholní společnosti sester Ježíšových“. Tento nástin se stal základem stanov (později konstituce) společnosti. Roku 1984 společnost schválil klagenfurtský biskup Dr. Egon Kapellari jako „consociatio publica“, neboli Veřejné sdružení křesťanů. Do Čech se SSJ dostala v roce 1990. Tehdejší olomoucký arcibiskup Vaňák společnosti poskytl faru v Moravské Húzové a jeho nástupce arcibiskup Gaubner společnost v roce 1993 schválil. Od 15.3.2002, kdy byla společnost schválena římskou Kongregací pro Instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, je SSJ řeholním institutem diecézního práva.

Organizace

SSJ je institutem diecézního práva. V čele Společnosti stojí generální představená. Jí podléhají 2 provinční představené (SSJ má českou a rakouskou provincii). Každou z malých komunit vede místní představená. Centrum Společnosti stejně jako centrum české provincie a noviciát sídlí v Olomouci, centrum rakouské provincie ve Vídni. Společnost má 41 členek, z toho 29 v Čechách. Komunity sídlí v Olomouci, Kožušanech, Českém Těšíně, Ústí nad Orlicí, Hradci Králové, Hostinném a Praze (česká provincie) a v Klagenfurtu a Vídni v rakouské provincii.

Činnost

Sestry se zaměřují zejména na služby v církvi, pracují s mládeží a pečují o staré a nemocné lidi. Působí např. jako pastorační asistentky, vyučují náboženství, pracují také v charitativních zdravotnických zařízeních (i v nemocnicích jako zdravotní sestry), biskupském gymnáziu, katechetickém centru a na teologické fakultě. Spolupracují také s Jezuity.

Řeholní oděv

SSJ nepoužívá klasický řeholní oděv, jen pro slavnostní příležitosti mají jednotný tmavomodrý kostým. Nosí také náprsní kříž s písmeny SSJ a malý barevný odznak Společnosti na svrchním oděvu. Jinak se oblékají jednoduše a přiměřeně řeholnímu stavu.

Sídlo

Olomouc, Praha, Hradec Králové, Hostinné, Ústí nad Orlicí, dub nad Moravou, Český Těšín.

VINCENTKY

(Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul). Congregatio Sororum Misericordiae S.Vincentii

Spiritualita

Vincentky se řídí řeholí sv. Vincence de Paul. Jejich spiritualita se zakládá na hluboké víře a důvěře v Boží prozřetelnost. Jejich cílem je láska ke každému člověku a vzájemná lidská odpovědnost. Inspirují se evangeliem sv. Lukáše.

Historie

Vincentky byly založeny r. 1634 v Paříži sv. Vincentem de Paul. Druhá nejstarší kongregace se nejdříve nazývala Dcery křesťanské lásky a vedla ji sv. Ludvika z Marillaku. Diecézí byla schválena v roce 1655 a papežem potvrzena o třináct let později. Poté se kongregace rozšiřovala i mimo Francii. V roce1832 se Vincentky dostaly i do Vídně, kde měly pomáhat při epidemii cholery. Roku 1835 byla pro Kongregaci milosrdných sester sv. Vincence de Paul schválena nová pravidla. Do Čech Vincentky přišli ve čtyřicátých letech 19. století na pozvání hraběnky Ernestiny z Arenbergu, která jim věnovala své panství v Pačlavicích. Z majetku měly sestry dle darovací listiny z 21.5. 1841 založit pobočku v Kroměříži. Jejich úkolem bylo podle řehole věnovat se charitativní a výchovné činnosti. Několik sester zůstalo i v pačlavickém zámku, kde se staraly o nemocné lidi a chudé děti a vyučovaly náboženství. Stavební místo v Kroměříži sestrám věnoval olomoucký arcibiskup J.M. Sommerau-Beckh. Stavba domu kongregace, ve kterém měla být nemocnice a dívčí škola, probíhala v letech 1843- 1844. Posvěcení domu proběhlo 13.9. 1845. Postupně se klášter rozšiřoval a upravoval. Po jednáních, která probíhala od dvacátých let, byla roku 1932 definitivně potvrzena československá provincie s vlastním noviciátem. V roce 1953 byla nemocnice zestátněna a stala se součástí městské veřejné nemocnice. Některé sestry v nemocnici pracovaly nadále až do r. 1963, některé byly vystěhovány do pohraničí. Po roce 1989 začala kongregace opět obnovovat činnost a získávat zpět svůj majetek. V roce 1993 opět převzala svou nemocnici. Budova byla zrekonstruována a přistavěla se i nová část. Nyní nemocnice funguje především jako léčebna dlouhodobě nemocných.

Organizace

Generální představená kongregace sídlí ve Vídni, česká provinční představená v Kroměříži. Jednotlivé domy vedou místní představené, které jsou podřízeny provinčním.

Činnost

Sestry vedou Nemocnici Milosrdných sester sv. Vincence de. Paul v Kroměříži, věnují se také výchovné činnosti. Řídí mateřskou školku a internát arcibiskupského gymnázia v Kroměříži.

Řeholní oděv

Šedý hábit charakteristickým křídlatým čepcem/ / černé šaty s kulatým límečkem, bílý závoj a medaile sv. Vincence

Sídlo

Kroměříž, Kovářov, Frýdek-Místek