ARMÁDY A HISTORIE

Pancíře z půjčky a pronájmu: Západní obrněná vozidla v Rudé armádě

Anglická výrobní linka pěchotních tanků Matilda určených pro Sovětský svaz

Velká Británie a Spojené státy dodaly během II. světové války do Sovětského svazu tisíce obrněných vozidel. Důležitost této pomoci je někdy stále snižována, ale na začátku Velké vlastenecké války sehrála dost zásadní roli. Západní obrněnce s rudými hvězdami se pak podílely také na osvobození Československa.

22. června 1941 zaútočilo nacistické Německo na SSSR. Britský premiér Churchill, ačkoli byl celoživotním odpůrcem komunismu, se projevil jako pragmatický státník a okamžitě nabídnul Stalinovi pomoc. Již v srpnu 1941 vyrazil do SSSR první britský konvoj, jenž přepravoval mj. tanky anglické výroby. Po vstupu USA do války se připojil i gigantický průmyslový potenciál Ameriky, takže Rudá armáda začala odebírat obrovské množství vozidel „Made in USA“. Lze bez nadsázky říci, že některé položky této podpory měly pro válečné úsilí SSSR velmi zásadní význam. Sovětský průmysl se soustředil primárně na tanky a samohybná děla, kdežto v jiných kategoriích se spolehnul na podporu západních spojenců.

Královy tanky pro Stalina

Onen první konvoj, který vyrazil v srpnu 1941, dopravoval mj. britské pěchotní tanky Matilda a Valentine. Druhý zmíněný typ se potom stal vůbec nejrozšířenějším britským obrněncem ve službách Rudé armády, jež celkově dostala téměř 3800 exemplářů. V tom je ovšem započteno i téměř 1400 kusů z kanadských výrobních linek, které pracovaly téměř výhradně pro potřeby Sovětského svazu. Sověti získali tanky vyzbrojené 2liberními a 6liberními děly (tzn. ráže 40 a 57 mm) a malý počet mostních tanků. Na druhém místě co do početnosti byl typ Matilda, jenž byl dodán v počtu přes 1000 kusů. Oba typy britských pěchotních tanků byly mezi sovětskými vojáky vcelku oblíbené. Jejich výzbroj sice nebyla nejsilnější a vozidla se nemohla chlubit ani právě velkou rychlostí, ale Rusové si cenili jejich silného pancíře. To platilo zvláště pro tanky Matilda, jejichž pancéřování většina německých protitankových děl neprorazila (dovedl to jen slavný 88mm kanon), ale slabinou Matild byla nízká spolehlivost v drsné ruské zimě.

Zničený sovětský pěchotní tank britské výroby Valentine Mk III

Naopak tanky Valentine byly chváleny pro schopnost vydržet všechny vrtochy ruského klimatu. Nízká rychlost těchto tanků příliš nevadila, protože Rusové je využívali primárně právě jako vozidla, jejichž úkolem byla podpora pěchoty. Stejné určení měly i tanky Churchill, jichž ale Sovětský svaz odebral jenom tři stovky a které mezi vojáky velkou popularitu nezískaly. Poměrně málo se ale ví, že 35 Churchillů bylo v sestavě 5. gardové tankové armády použito v bitvě u Kurska a podalo překvapivě dobré výkony. Britové nabídli i rychlé „křižníkové“ tanky Cromwell, ale po jejich zkouškách Sověti další dodávky odmítli. Lehké výsadkové tanky Tetrarch, ačkoliv si od nich ze začátku leckdo hodně sliboval, se bojově příliš neosvědčily a dvě desítky dodaných exemplářů plnily v podstatě jen propagandistickou roli.

Shermany s rudou hvězdou

V zimě 1941–1942 dorazily do Sovětského svazu také první americké tanky. Šlo o střední typ M3A3 General Lee a lehký typ M3A1 Stuart. První se vyznačoval podivnou konstrukcí, která zahrnovala 75mm dělo v korbě, otočnou věž s 37mm kanonem a malou věžičku s kulometem, takže si obrněnec mezi sovětskými vojáky vysloužil přezdívku „trjochetažnyj amerikaněc“, tj. „třípodlažní Američan“. Tank ale nebyl právě oblíbený, protože ona podivná konstrukce měla za následek velmi vysokou siluetu (přes 3 m); vozidlo bylo navíc značně nespolehlivé. Daleko užitečnější byla vyprošťovací vozidla M31 na bázi tohoto tanku. Docela dobré jméno si získal rovněž lehký tank M3 Stuart; ačkoliv měl oproti sovětským lehkým tankům T-60 a T-70 vyšší siluetu, v ostatních parametrech se jim přinejmenším vyrovnal, případně (např. ve výzbroji) je celkem jasně předčil. Jednoznačně největší popularitu v Rudé armádě si ale vydobyl americký střední typ M4 Sherman, jenž byl vlastně nejrozšířenějším západním obrněncem v sovětských službách, neboť bylo dodáno přes 4000 kusů.

Nejpočetnějším typem západního tanku v sovětské armádě byl americký M4A2 Sherman (zde se 76mm dělem v sestavě 2. ukrajinského frontu)

Sovětský svaz si speciálně vyžádal verzi M4A2 s dieselovým motorem, což zjednodušovalo zásobování (jak známo, většina sovětských tanků také jezdila na naftu). Pokud jde o zbraně, přibližně polovinu dodávek tvořily tanky se starším 75mm kanonem a druhou polovinu vozidla s novým dlouhým 76mm dělem. Pro zajímavost je možno dodat, že Sověti zkoušeli přezbrojit Sherman svým kanonem F-34; tato konverze nesla název M4M, ale příliš se nerozšířila. Mnoho sovětských jednotek (např. tankové jednotky v 1. gardovém mechanizovaném sboru) mělo pouze Shermany a tyto tanky se významně podílely i na osvobození naší vlasti. Tvořily totiž páteř 6. gardové tankové armády, jež se účastnila bojů o Bratislavu, Brno, Olomouc, Prostějov či Vyškov. Následně vyrazila k Praze a její Shermany se ještě střetly s ustupujícími německými vojsky.

Dodávky pěchotních obrněnců

Jestliže nějaká kategorie západní obrněné techniky sehrála skutečně klíčovou roli ve válečném úsilí Sovětského svazu, tak to jistě byly americké polopásové transportéry a jejich odvozeniny s různou výzbrojí. Pokud většina zemí již v meziválečném období sázela na polopásové stroje, jež měly provázet tanky, přepravovat pěchotu či tahat dělostřelecké zbraně, pak Sovětský svaz z jakéhosi důvodu tuto kategorii prostě opomenul. Jeho dělostřelecké tahače byly čistě pásové a měly vynikající výkony, ovšem obrněná vozidla pro dopravu pěšáků prakticky neexistovala, což se Rudé armádě záhy vymstilo. Naštěstí se mohla spolehnout na americký průmysl, jenž jí dodal přes tisíc polopásových pěchotních obrněnců. Slavné americké „Half-Tracks“ M3, M5 a M9 tvořily v některých operacích důležitý prvek sovětských mechanizovaných sil, jenž hodně přispěl ke zdaru např. ofenzív na Ukrajině v zimě 1943. Polopásové stroje americké výroby se pak významně účastnily i osvobozování států střední Evropy.

Sovětský svaz obdržel i 3340 amerických průzkumných obrněnců M3A1 Scout Car (vpravo vzadu stojí sovětský obrněný automobil BA-64)

Velmi cennou pomocí byly také obrněné průzkumné automobily M3A1 Scout Car, kterých Sovětský svaz získal přes 3300. Po válce design tohoto typu ovlivnil vznik sovětského obrněného automobilu BTR-40. Pokud jde o britské pěchotní obrněnce, do SSSR bylo dovezeno také cca 2500 lehkých pásových vozidel Universal Carrier z fabrik ve Velké Británii a Kanadě. Sloužila nejen k přepravě pěchoty, ale i coby platformy pro různé zbraně od kulometů přes protitankové pušky po plamenomety. Také se uplatňovala jako průzkumná či spojovací vozidla, avšak mezi ruskými vojáky nezískala (na rozdíl od amerických polopásových vozidel) větší oblibu. Měla malou kapacitu a kvůli úzkým pásům měla tendenci zapadat do sněhu či bláta.

Nosiče zbraní všeho druhu

Sovětský svaz vyráběl široké spektrum samohybných děl, z nichž některá patřila na skutečnou špičku, avšak přesto v tomto oboru neodmítl podporu západních spojenců. Obdržel zhruba pět desítek pásových stíhačů tanků M10 Wolverine, ale nejdůležitější úlohu sehrály nosiče zbraní, jež byly zkonstruovány na bázi amerických polopásových pěchotních obrněnců. Konkrétně se jednalo o vozidla protitanková a protiletadlová. Do první kategorie náležel typ, který byl v US Army označován jako „57 mm Gun Motor Carriage T48“. Fakticky šlo o transportér M3, jenž byl opatřen 57mm protitankovým kanonem M1 (to byla vlastně kopie britské 6liberní zbraně). Americká armáda nařídila vývoj této kombinace, avšak nakonec ji nezařadila do služby, takže necelá tisícovka strojů putovala do Velké Británie. Ta však díky příchodu výkonnějších zbraní také ztratila zájem, a tak se 650 exemplářů opět stěhovalo, tentokrát do Sovětského svazu, kde vozidla dostala jméno SU-57 a odváděla cenné služby až do konce války.

Stíhač tanků T48 (neboli 57mm protitankový kanon na polopásovém transportéru M3) se v Rudé armádě zpravidla označoval jako SU-57

Rudá armáda z nich sestavovala zvláštní brigády stíhačů tanků, z nichž každá měla tři prapory po přibližně dvaceti vozidlech. Veliký význam měla i vozidla protiletadlová, konkrétně typy M15 a M17, což byly opět konverze transportérů M3. Obrněnec M15 měl 37mm kanon a dvojici 12,7mm kulometů, zatímco M17 nesl na lafetě čtveřici kulometů. Sověti se sice již dříve snažili vyvinout mobilní protiletadlové zbraně, většinou však šlo pouze o upravené nákladní vozy a projekty obrněných protiletadlových vozidel byly vesměs neúspěšné, a tak americké obrněnce, jichž dorazilo 1100 kusů, tvořily páteř protivzdušné obrany sil Rudé armády. Protitankové a protiletadlové úpravy polopásových strojů bojovaly i na českém území.

Čísla a jejich interpretace

Rudá armáda získala za druhé světové války celkově 21 491 obrněných vozidel z amerických, britských a kanadských výrobních linek (k tomu se dá ještě připočítat 1981 vozidel, která byla do SSSR odeslána, ale byla ztracena na moři v důsledku potopení lodí). Tento počet odpovídá zhruba pětině obrněných vozidel, která za celou válku zhotovil samotný sovětský průmysl. To se může zdát jako poměrně málo, avšak je potřeba si uvědomit dvě důležité věci. Za prvé, ona pětina představuje trochu zavádějící poměr, jelikož v různých kategoriích vozidel se jednalo o dosti odlišná čísla; v případě tanků to bylo přibližně 16 % a v případě samohybných děl pouze 12 %, avšak v sektoru obrněných pěchotních transportérů a protiletadlových vozidel se takové srovnání provést nedá, neboť SSSR vozidla této kategorie sám nevyráběl buď vůbec, nebo jen v nepatrných počtech.

Sovětští vojáci na lehkém transportéru Universal Carrier v ulicích Bukurešti

Za druhé, a to je zřejmě ještě důležitější, je nutno mít na paměti, kdy se první dodávky západních obrněných vozidel do Sovětského svazu vlastně dostaly. Jak známo, bylo to v létě a na podzim 1941, kdy Sověti doslovně bojovali o přežití, utrpěli strašlivé ztráty a průmyslová výroba se stěhovala za Ural. Americký průmysl se pak v plné síle zapojil na jaře a v létě 1942, kdy Wehrmacht obnovil ofenzivní operace a mířil na jih Ruska, kdežto sovětský průmysl evakuovaný na východ stále ještě zdaleka nedosahoval pozdějších produkčních čísel. Právě při snaze Rudé armády zastavit pochod Němců směrem na jih sehrály západní obrněnce kriticky důležitou úlohu. Některé typy vozidel, zejména tanky Sherman a polopásové obrněné transportéry (či jejich vyzbrojené odvozeniny), poté účinně bojovaly až do závěru války a část sloužila ještě několik let po válce. Pomoc, kterou západní průmysl poskytl Sovětskému svazu, tedy určitě měla vojenský i ekonomický význam.

Americký střední tank M3A3 General Lee ve službách Rudé armády

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Maksim Kolomiec a Ilja Moščanskij: Tanki lend-liza 1941-1945
V. Talanov: Bronětěchnika lend-liza
Steven Zaloga a James Grandsen: Soviet Tanks and Combat Vehicles of World War Two
HPM, Wikipedia.org

Fotografie: Státní archiv Ukrajiny, Waralbum.ru, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 7/2013