ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 2. 12. 2012 19:45 Napsal Lukáš Visingr

Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OPEVNĚNÍ

Pohraniční opevnění

Pěchotní srub T-S 56 u Trutnova v říjnu 1938

Výročí mnichovského diktátu a potupné kapitulace se znovu stalo zdrojem diskusí o věčné otázce: „Mohli/Měli jsme se bránit?“ Jedním z důležitých faktorů při obraně Československa proti nacistické agresi by zcela jistě byly naše pohraniční pevnosti, jednou vychvalované jako geniální technický zázrak a jindy zatracované jako morálně zastaralý relikt. Byly pro německé ozbrojené síly skutečnou překážkou, na které by Wehrmacht strašlivě krvácela, nebo šlo jen o produkt „betonářské lobby“, který mohli Němci snadno obejít? Dovolte mi napsat pár slov na téma nejen československých pohraničních pevností.

Pravdou je, že československý pevnostní systém nebyl v září 1938 dokončený a kompletní těžké objekty stály jen na několika místech. Naneštěstí pro Němce patřil k těmto místům i pás mezi Ostravou a Opavou a Orlické hory, kde by německá II. armáda musela nějak proniknout. (Nebo by mohla zkusit průchod Jeseníky, kde by sice čelila „jen“ lehkým opevněním, ale zato v extrémním horském terénu.) Docela málo známým faktem je, že o tyto pevnosti se skutečně tvrdě bojovalo. Bylo to v dubnu 1945, kdy na československé území při tzv. ostravské operaci pronikala Rudá armáda a Němci k obraně využili naše opevnění. Sověti (rozhodně početnější, zkušenější a lépe vyzbrojení než Němci v roce 1938) prolamovali český pevnostní systém dva týdny! Wehrmacht byl lehký útočný typ armády pro překvapivé a rychlé údery na slabá místa, ale v žádném případě nemohl dobývat horské pevnosti.

Pěchotní srub budovaný na severní hranici Československa

Častým argumentem je údajná slabost jižní Moravy proti útoku z Rakouska, kde tehdy byla pouze lehká polní opevnění. Taková argumentace však vyplývá především z nepochopení naší tehdejší obranné doktríny, protože na jižní Moravě těžká opevnění nikdy být neměla. Objekty těžké třídy jsou nejvhodnější pro horský a lesnatý terén, jenž tvoří většinu historických hranic českého státu, ovšem právě s výjimkou rovinaté jižní Moravy. Zde se ani neplánovala statická obrana pomocí opevnění, nýbrž naopak „elastické“ manévrové boje, při nichž se naše rychlé divize mohly efektivně opřít právě o lehká polní opevnění. Je pravděpodobné, že Wehrmacht by s velkými ztrátami dokázala překonat opevnění na Šumavě, jenže za jeho linií čekala velká část naší armády, podobně jako na jižní Moravě připravená na tvrdé manévrové boje za těsné spolupráce s „vnitřními“ liniemi lehkých pevnostních objektů.

V tom spočíval naprosto zásadní rozdíl mezi Československem a Francií. Často se traduje, že československá armáda měla (stejně jako francouzská, která byla v mnoha ohledech jejím vzorem) statickou obrannou doktrínu, což je jedním slovem nesmysl. Francouzi plně podlehli „pevnostnímu komplexu“: Vybudovali Maginotovu linii, označili ji za zcela nepřekonatelnou a bezvýhradně se na ni spolehli. Gigantické prostředky věnované na výstavbu pevností ovšem logicky chyběly při budování tankových jednotek a letectva, které bylo v roce 1938 spíše pro smích. Naopak pro Československo byly pevnosti pouze částí obranného systému, která měla útočníka zpomalit a oslabit, nikoliv navždy zastavit. To pochopitelně dokládají i linie polních opevnění ve vnitrozemí včetně té před Velkou Prahou.

Je zajímavé, že odpůrci užitečnosti pevností systematicky používají argument, že pevnosti se dají obejít, a neustále opakují, že Němci přece snadno obešli Maginotovu linii. Jaksi se jim ovšem nechce diskutovat o těch (vůbec ne vzácných) případech, kdy se pevnosti obejít nedaly a kdy se o ně opravdu bojovalo. V takových případech totiž útočník zpravidla utrpěl naprosto děsivé ztráty. Týká se to např. útoku sovětské armády na finskou Mannerheimovu linii v zimě 1939-1940 či útoku německých horských divizí proti řecké Metaxasově linii na podzim 1940. Nečekané problémy způsobilo Němcům také polské opevnění na tehdejší hranici s východním Pruskem, kde pevnost s posádkou 700 Poláků zastavila německou divizi o síle 17 000 mužů. Dokonce i o tu Maginotovu linii se v roce 1940 v několika oblastech bojovalo, a to s velkými ztrátami na německé straně. A ještě na úplném prahu porážky dokázali Francouzi v alpských pevnostních objektech hladce odrazit tragikomický útok italské armády.

Mannerheimova linie

Také málo známým, ovšem mimořádně důležitým faktem hovořícím ve prospěch pevností je i to, že po druhé světové válce byla řada pevnostních systémů obnovena a posílena. Týká se to ve velké míře i československých pohraničních opevnění, kde se kromě obnovy původních objektů budovaly objekty úplně nové. Francouzi až do 60. let udržovali funkční značnou část Maginotovy linie, která měla vzdorovat masivnímu náporu sil Varšavské smlouvy (pokud by se jim podařilo proniknout Západním Německem) a kromě toho mohla poskytovat překvapivě kvalitní ochranu proti účinkům jaderných výbuchů.

Hlaveň 85mm kanónu vz. 44/59 v bojové pozici (levá střílna srubu MJ-S 3)

Ale co je asi ještě zajímavější, pohraniční pevnosti tvoří důležitý prvek obranného systému některých zemí i dnes. Dobrým příkladem je Rusko, které udržuje na hranici s Čínou několik mohutných linií nejtěžších opevnění. Není vlastně třeba putovat až na Dálný Východ, protože modernizované horské pevnosti stále představují jednu z hlavních součástí obrany nedalekého Švýcarska. Mimochodem, během druhé světové války Hitler plánoval také dobytí Švýcarska, avšak jasnozřivějším generálům se podařilo mu to vymluvit argumentem, že by to mohlo trvat několik let! (Je dobře známo, že němečtí generálové se československých pevností nesmírně báli, a po okupaci ČSR a provedených zkouškách dokonce přiznali, že je ještě dost podcenili! Nezpochybnitelným faktem je, že v září 1938 nevlastnila Wehrmacht jednoduše žádnou zbraň schopnou prorazit stěny nejsilnějších československých tvrzí.)

Předchozí argumentaci lze shrnout následovně: Pohraniční opevnění mělo a stále má smysl tam, kde se počítá s rozsáhlou a intenzivní, avšak zřejmě ne příliš dlouhou konvenční válkou, ve které bude útočník usilovat o rychlý úspěch a rychlý územní zisk. Právě v tom mu pevnosti mohou velmi účinně zabránit. Obránce ale nikdy nesmí propadnout „pevnostnímu komplexu“ a nesmí spoléhat na „samospasitelnost“ pevností. Lze spoléhat na to, že agresor bude zdržen a oslaben, ale musí se očekávat, že (po velkých ztrátách) nakonec liniemi pronikne. Pohraniční těžké opevnění proto musí být pouze jedním prvkem celé obranné soustavy země a musejí jej doplňovat linie lehkých polních opevnění ve vnitrozemí, které mohou fungovat coby podpora manévrových obranných bojů. Přesně tak byl koncipován pevnostní systém ČSR a mimo jiné i díky němu jsme na podzim 1938 měli šanci se ubránit.