KULTURA

Jan Drnek: Žáby v mlíku

„Mnichovský komplex“ je zřejmě nejhorším traumatem českého národa. Jedna z nejlepších armád na světě, moderně vyzbrojená a nepředstavitelně odhodlaná, byla přinucena kapitulovat a předat bez boje část území agresorovi, jehož převaha byla ve skutečnosti jen malá. Dnes už jen málokdo pochybuje, že jsme se měli bránit. Na toto téma již bylo vydáno mnoho knih, ale ty vesměs popisují jen stav na konci září 1938, přípravy a plány. Z nějakého důvodu chyběla kniha, která by popsala alternativní průběh podzimu 1938. Kniha, která by nabídla fundovaný popis toho, jak se Československo bránilo.

Taková kniha byla vydána až na počátku listopadu 2007 a nese zvláštní název Žáby v mlíku. Osobně ji pokládám za asi nejkvalitnější publikaci, která na téma Mnichova zatím vznikla. Na rozdíl od většiny alternativně-historických knih se nejedná o román, nýbrž o odbornou vojensko-politickou monografii, která podrobně popisuje průběh tzv. mnichovské války. O vysoké úrovni knihy svědčí mj. obsáhlý poznámkový aparát a „alternativní“ životopisy významných vojenských a politických aktérů.

Já sám jsem se nikdy netajil zásadním přesvědčením, že jsme se tehdy měli proti Německu bránit, klidně i sami. Měli jsme bojovat, případně padnout, ale padnout jako svobodní lidé při obraně své svobody. Přistoupení na potupnou mnichovskou „dohodu“ (která ve skutečnosti žádnou dohodou nebyla – šlo o drzé ultimátum) bylo tím nejhorším ze všech možných řešení. Dokonce i ty nejpesimističtější analýzy odhadují, že jsme mohli Německu vzdorovat i několik měsíců. Optimisté mají nejrůznější názory. Někteří tvrdí, že kdybychom ultimátum odmítli a ukázali vůli bránit se, Německo by asi nezaútočilo. Jiní zase říkají, že Britové by snad přece jen přišli na pomoc. A ještě jiní hájí názor, že jsme mohli wehrmachtu způsobit tak příšerné ztráty, že německá generálská opozice by Hitlera odstranila. Poměrně oblíbená je také určitá apokalyptická úvaha, která pesimisticko-optimisticky říká, že Němci by nás nakonec zničili, ale za cenu katastrofálních ztrát. Získali by jen spálenou zem a byli by na dlouho dobu značně oslabeni. V tomto podání by se Češi „obětovali pro Evropu“. Ale snad ani ti největší optimisté nekalkulují s možností, že by osamocené Československo mohlo zvítězit.

To je právě scénář, který ve své excelentní knize předkládá Jan Drnek. A ačkoli to na první pohled vypadá fantasticky, po přečtení knihy se to náhle zdá jako naprosto reálné. Dnes už je celkem dobře známo, že Československo mělo zřejmě nejlepší pevnostní systém na světě, že jsme měli technicky daleko lepší dělostřelectvo, tanky či pěchotní zbraně, že nad námi Němci ve skutečnosti neměli téměř žádnou početní převahu… Současně se ovšem vytrvale udržují i některé omyly, např. o údajné zastaralosti našeho letectva. Bohužel se velmi málo ví, že české stíhací dvouplošníky Avia B-534 nebyly proti modernějším německým Messerschmitt Bf 109 zase o tolik horší a v některých ohledech (např. ve stoupavosti a ovladatelnosti) byly dokonce i lepší. A navíc, Bf 109 bylo tehdy málo a většinu německých stíhaček tvořily dvouplošníky, které na B-534 rozhodně nestačily. A naše rychlé bombardéry B-71 (neboli licenční sovětské SB-2) byly zcela srovnatelné s tím nejlepším, co mohla nasadit Luftwaffe.

Podobně také není pravda, že naše koncepce obrany se zakládala výhradně na pevnostech a že jsme trpěli podobně naivními představami jako Francouzi chránění Maginotovou linií. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Naše opevnění byla vytvořena naprosto jinak, předpokládala průnik nepřítele za první linii pevností, kde by se dostal do křížové palby ze všech stran. Naše armáda navíc nikdy nevěřila v samospasitelnost pevností a důsledně nacvičovala i manévrové boje obranného i útočného charakteru. To bylo důsledkem silného vlivu legionářů (jako byli generálové Krejčí, Luža, Prchala, Ingr, Vojcechovský nebo Gajda), kteří právě díky skvělým manévrům dokázali ovládnout Sibiř. V září 1938 samozřejmě věděli, že linie opevnění nebyla ani zdaleka dokončena, takže nebylo možné se na ni zcela spoléhat. Ale i nehotové pevnosti měly bojovou hodnotu několika divizí a umožnily by, aby prvnímu německému náporu čelilo relativně málo vojáků. Minimálně polovina armády se proto mohla soustředit ve vnitrozemí a připravovat se na generální střetnutí s německou armádou, k němuž by pravděpodobně došlo na jižní Moravě někde v povodí Dyje či na hranicích se Slovenskem.

Kniha Žáby v mlíku začíná líčením toho, co předcházelo Mnichovu. Od skutečnosti se její děj začíná odchylovat kolem 20. září, kdy výše jmenovaní generálové-legionáři začnou hledat možnost, jak vzdorovat Benešově zbabělé kapitulační politice. Dokážou najít společnou řeč se skupinou proti-kapitulačně jednajících politiků různých stran, jejichž hlavním představitelem je národní demokrat Ladislav Rašín. K definitivní změně historické linie dochází v noci z 26. na 27. září, kdy generálové navštíví prezidenta Beneše a donutí jej jmenovat novou vládu, jež sestává z oněch proti-kapitulantských politiků. Nová vláda vyjádří odhodlání bránit republiku a 30. září se odmítne podřídit mnichovské dohodě. Velká Británie a Francie rezignují na svoje závazky a nechají Hitlera jednat. Československo se brání samo.

Německý ozbrojený útok začíná v noci z 30. září na 1. října 1938 leteckým výsadkem na sudetoněmecká území. Jenže už od samého počátku je všechno špatně. Československo totiž jedná podle úvahy: Jsme sami, obklíčení, izolovaní a proti přesile – zaútočíme! Německý plán je založen na momentu překvapení, ale ten funguje přesně opačně, když naše letadla provedou preventivní údery na německá letiště, z nichž startují výsadkáři. Počátek operace se tak rychle promění v katastrofu. Ta pokračuje i v dalších dnech, kdy se Němci snaží zdolávat opevnění na hranicích umístěná v neprostupném horském terénu, který je naprosto nevhodný pro jejich plánovanou „bleskovou válku“. Wehrmacht děsivým způsobem krvácí.

Další zlom nastává 6. října 1938, kdy proti Těšínsku zaútočí Polsko. Jeho útok je odražen, ale již ráno 8. října využívá situace Sovětský svaz a napadá Poláky. Tím pro Německo vzniká extrémně nevýhodná situace, protože hrozí zhroucení Polska a následný postup Rudé armády na Berlín. Hitler se pak rozhodne, že wehrmacht musí bezpodmínečně obsadit Karpaty, načež nařizuje tankový úder z Rakouska na jižní Moravu. Přesně to ovšem československá armáda očekává a nasazuje proti tomuto útoku všechny zálohy včetně útvarů ze Slovenska. Na jižní Moravě získává Československo početní i taktickou převahu, která je podpořena také masivní leteckou ofenzívou provedenou za pomoci letadel tajně dodaných ze SSSR.

16. října 1938 se německá fronta na jižní Moravě hroutí, většina jednotek je zničena nebo zajata. To je však pouze začátek, protože československé rychlé divize postupují dál a během několika hodin obsazují Vídeň a poté i Linec. V Rakousku dochází k povstání proti nacistům. Ještě téhož dne uskuteční protinacistický převrat rovněž generálská opozice v Berlíně. Hitler a ostatní nacističtí pohlaváři jsou zastřeleni nebo zatčeni, jednotky SS jsou odstaveny a moci se ujímá armáda, která začne s Československem jednat o příměří. Německé jednotky se stáhnou za původní hranice a 20. října válka končí. Rudá armáda se zastaví na Curzonově linii, neboť její další postup by znamenal válku SSSR proti celé Evropě. K té později stejně dojde, ale až v roce 1942, což má popisovat připravovaná kniha Operace Bouře. Mnichovská válka ovšem každopádně končí faktickým vojenským vítězstvím Československa.

K vítězství přispěje i celá řada pozoruhodných nápadů vojenského i politického charakteru, z nichž některé jsou známy z reálného průběhu druhé světové války či pozdějších konfliktů. Kromě zmíněného preventivního úderu proti německým letištím je to např. nasazení těžkých protiletadlových kanonů ráže 83,5 cm jako extrémně účinných protitankových zbraní (což ve skutečnosti udělala německá armáda s legendárními 88mm kanony). Dále je to zatopení údolí Dyje pomocí protržení hráze Vranovské přehrady; v následné vlně se doslova utopí kompletní německá lehká divize. Německé ozbrojené síly při svých útocích často ničí jen makety české vojenské techniky, především letadel, zatímco skutečné letouny operují z desítek bleskurychle vybudovaných polních letišť. Pokud se německým jednotkám někde přece jen podaří průlom, začnou v jejich týlu působit organizované „partyzánské“ jednotky, které narušují komunikační linie, zabíjejí vysoké důstojníky a působí zmatek; jinými slovy, vidíme tu předzvěst působení soudobých jednotek zvláštního určení. Ale snad nejlepší ukázkou vojenského umění je skvělá operace Levý hák, jíž velí energický generál Gajda. Ta odřízne a rozbije německé armády na jihu Moravy a pokračuje bleskovým postupem do Rakouska.

V některých případech Československo využívá německých metod proti Německu a dává mu „ochutnat jeho medicínu“. Na teroristické a sabotážní akce sudetských Němců oblečených v uniformách československé armády záhy přichází odpověď ve formě obdobného působení Čechů v německých uniformách. Brutálním, ale efektivním krokem ke zpomalení německého postupu je vyhnání sudetských Němců vstříc německé armádě, které náhle nastávají obrovské problémy s přesunem. Jinými slovy, když Goebbels neustále tvrdil, jak jsme sudetské Němce utlačovali, tak jsme s tím konečně mohli doopravdy začít. Politická otázka menšin je vyřešena rázně a rychle: Sporná idea čechoslovakismu je jednou provždy opuštěna a Československo je vyhlášeno federativním státem, ve kterém existuje rovnoprávná Česká republika a Slovenská republika a v jejich rámci čtyři autonomní oblasti pro Němce, Poláky, Maďary a Rusíny. Jako mimořádně působivý krok na mezinárodní scéně se ukáže úplné vystoupení Československa z tragikomicky nefunkční Společnosti národů. Mohutnou pomoc poskytnou naší zemi tisíce dobrovolníků zejména z Jugoslávie a Rumunska. Válečné úsilí významně podporuje i činnost naší vojenské rozvědky vedené geniálním plk. Františkem Moravcem.

Vynikající je i samotné politické řešení, na němž se shodnou generálové a proti-kapitulační politické síly. Přestože je na stole myšlenka svržení prezidenta a nastolení vojenské vlády, ve finále je rozhodnuto prezidenta přesvědčit argumenty a instalovat vládu, která je sice většinou civilní, ale silová ministerstva patří vojákům. Důležité také je, že v této vládě národní obrany jsou soustředěni politici ze všech důležitých politických stran od vlastenecké radikální pravice (český fašismus byl za první republiky velice silně protiněmecky zaměřený) až po komunisty. Klement Gottwald se stává ministrem propagandy – a vede si vynikajícím způsobem, protože válečnou propagandu může dobře provádět jen bezohledný demagog.

Kniha Žáby v mlíku je pochopitelně velice vlastenecká, snad až trochu nacionalistická, ale nikoli nacionálně-šovinistická či nenávistně protiněmecká. Autor se netají svým politickým konservatismem a křesťanskou vírou a je mimořádně kritický k prezidentu Benešovi (v čemž se s ním plně shoduji). Jednoznačný obdiv vyjadřuje k armádě; pokládá ji za apolitickou sílu, která se ovšem musí do politiky zapojit, pokud je evidentní, že politici jednají proti zájmům a přáním národa. Je přece naprosto nepochybné, že Beneš na podzim 1938 jednal proti názoru zdrcující většiny obyvatel, a navíc se dopustil i velezrady, protože podle ústavy neměl právo změnit hranice republiky (to příslušelo parlamentu, který by to samozřejmě nikdy neschválil). Tvrzení, že Edvard Beneš se zasloužil o stát, by se mělo doplňovat i faktickým upozorněním, že později se rozhodujícím způsobem zasloužil o likvidaci téhož státu.

A proč má vlastně ta kniha takový zvláštní název? Je to odkaz na jednu ruskou bajku, která je v knize vyprávěna. Dvě žáby poskakovaly kolem kravína a snažily se najít něco k snědku. Našly okno nízko nad zemí a skočily dovnitř, jenže ke své smůle spadly do vědra s mlékem. Nemohly vylézt ani vyskočit a bylo jasné, že se pravděpodobně utopí. Naprosto bezvýchodná, zoufalá situace. Jedna žába si řekla, že se nebude před smrtí ještě vysilovat a trápit, klesla ke dnu a utopila se. Druhá žába se rozhodla, že to nevzdá, že se alespoň bude snažit udržet se co nejdéle na hladině. Plavala, převracela se, zmítala sebou a kopala nohama, až z toho nakonec ztratila vědomí. Když se probrala, zjistila, že se nejen neutopila, ale že má pod nohama něco pevného. Když totiž tak usilovně plavala, utloukla pod sebou vrstvu másla, které ji nadnášelo a od kterého se mohla odrazit, aby vyskočila z vědra.

Poučení: NIKDY, NIKDY, NIKDY SE NEVZDÁVAT!!!

Recenze byla napsána v listopadu 2007. Od té doby vyšel druhý díl nesoucí název Žába a škorpion a brzo vyjde kniha Žába v bouři.

Související články:
Žába a škorpion