LETECKÁ TECHNIKA

McDonnell Douglas F-15 Eagle

Ve snaze nahradit v americkém letectvu typ F-4 Phantom II začala firma McDonnell Douglas s vývojem letounu F-15 Eagle. Již od samého počátku se stroj koncipoval tak, aby se stal nejvýkonnějším stíhacím letounem pro získání vzdušné převahy na světě. První prototyp F-15A, jednomístný letoun se dvěma turbodmychadlovými motory a šípovitými křídly, poprvé vzlétl v červenci 1972. Výkonné pohonné jednotky Pratt & Whitney F100-PW-100 o výkonu po 105,7 kN, společně s velkým podílem titanu v konstrukci letounu (více než dvacet procent hmotnosti stroje) mu poskytly výkonnost umožňující dosažení rychlosti Mach 2,5 ve velké výšce. Požadavek na dlouhý dolet nevyhnutelně vyústil ve velké letadlo, jehož křídla musela být tak velká, aby byla schopna vyhovět požadavkům na dobrou manévrovatelnost. Během letových zkoušek se nová stíhačka vyznačovala vynikajícími letovými vlastnostmi a udivujícími výkony při rychlosti výstupu na určitou letovou hladinu. Pohonné hmoty jsou umístěny ve velké integrální palivové nádrži v křídle, navíc mohou být připojeny tři přídavné nádrže, s nimiž je stroj schopen provádět manévry i při přetížení 5 g. Spodní strana trupu je upravena tak, aby k ní doléhala instalační zařízení čtyř PLŘS středního doletu. Kanon je umístěn u kořene pravého křídla. Verze F-15A má radar AN/APQ-63 se schopností vyhledávat cíle i v malých výškách, výstražný radar Loral s dopředu a dozadu směřujícími anténami, vnitřní systém ALQ-135, výstražné zařízení Magnavox EW a Hazeltine APX-76 IFF. Vysoce výkonné rušičky jsou zavěšeny na křídle. Sériová výroba, z níž vzešlo 385 letounů, pokračovala až do roku 1979. Ve snaze poskytnout USAF cvičný stroj s výkony srovnatelnými s typem bojovým, souběžně s vývojem stroje F-15A vznikala i jeho dvoumístná verze. První F-15B, který se vyznačoval prodlouženou kabinou s pracovním prostorem pilota-žáka, poprvé vzlétl v červenci 1973. Nutností se staly určité zásahy do konstrukce stroje, které se ale nijak neprojevily na jeho výkonech. 

  Koncem sedmdesátých let americké letectvo (USAF) konstatovalo, že mu chybí přepadový stíhací letoun, který by poskytoval účinné horní krytí během dálkových bojových letů. Rozpočtové škrty ale vývoj podobného typu zmařily. Místo toho proto USAF vyzvalo firmu McDonnell Douglas k modernizaci existujícího typu F-15A pro velmi pokročilé avionické systémy. V období let 1980 až 1989 nový typ F-15C v bojových jednotkách USAF velmi rychle nahradil stroje F-15A. Nejzřetelnější změnou se stala možnost zavěsit pod křídlo dvě standardní přídavné palivové nádrže s nízkým čelním odporem, které současně ale nesnižovaly množství externí podvěsné výzbroje. Nádrže jsou zavěšeny na vystupujícím pylonu a zvyšují bojový náklad stroje o dalších 5448 kilogramů. Místo původního radaru AN/APQ-63 byl použit nový AN/APQ-70 s třikrát vyšší rychlostí zpracování dat. Programovatelný signální procesor poskytuje možnost přepínat z jednoho cíle na jiný, ze vzdušných na pozemní cíle a vyhledávat dál, zatímco se již automaticky sleduje jeden nebo více cílů. Nezbytné informace pro vedení boje se promítají na pilotův průhledový displej (HUD). Z dalšího vybavení se jedná například o inerciální navigační systém, výstražné a rušící soustavy a zařízení pro vypouštění klamných cílů.

 USAF v současné době provozuje něco přes 600 letounů všech verzí a dalších asi 100 je u rezervních složek. USAF nasadilo letouny F-15 do akcí nad Kuvajtem a Irákem ve válce v Perském zálivu v roce 1991, znovu během operace Pouštní liška (1998) a naposledy v rámci operace Irácká svoboda roku 2003.

F-15E Strike Eagle

 Typ F-15E Strike Eagle byl původně společností McDonnell Douglas vyvíjen z její vlastní iniciativy, když její odborníci zjistili, že původní F-15 je použitelný při mnohem větší škále bojových úkolů, než bylo původně zamýšleno. Prototyp F-15E, který vznikl rozsáhlou modernizací typu F-15D, poprvé vzlétl roku 1986. Po srovnávacích zkouškách s typem General Dynamics F-15XL se USAF rozhodlo pro letoun společnosti McDonnell Douglas. Stroje Strike Eagle operují s dvojčlennou osádkou, kterou tvoří pilot a operátor zbraní. Strike Eagle znamenal velký obrat v koncepci USAF, protože pilot už nemusel dělat, byť s pomocí špičkové avioniky, veškerou práci sám (navigace, používání zbraní a řízení akce). Místo letce na zadním sedadle je vybaveno čtyřmi víceúčelovými obrazovkami pro radar, řízení a volbu zbraní a stálou kontrolu ohrožení; pilot je vybaven širokoúhlým průhledovým displejem (HUD), obrazovkami a pohyblivým zobrazováním mapy pro navigaci a automatickým kopírováním terénu. Přístrojové vybavení zahrnuje radar AN/APQ-70, který kromě plné kapacity pro vedení vzdušného boje může být použit v režimu pro navigaci (mapování terénu), kopírování terénu a vyhledávání pozemních cílů. Navigace pro malé výšky a infračervené označování cílů za noci (LANTIRN) dovolují letadlu letět v nízko a útočit na pozemní cíle rozmanitými precizně naváděnými nebo neřízenými zbraněmi. Značně se rozšířily avionické systémy, kvůli jimž musela být zmenšena jedna vnitřní nádrž. Vnitřní nádrže pojmou 7640 l paliva. V praxi se standardně používají dvě speciální přídavné nádrže s velmi nízkým odporem na bocích vzduchových kanálů s objemem po 2770 l (1. generace tzv. FAST nádrží - Fuel and Sensor Tactical Pack). Tyto nádrže umožňují na svém povrchu nést i značné množství výzbroje a vybavení (Např. 227kg bomby Mk 82 nebo PAVEWAY). Na tři univerzální závěsníky lze dále umístit tři klasické odhazovatelné přídavné nádrže o objemu po 2310 l, čímž celková zásoba paliva dosáhne 20 110 l. Aniž by bylo nutné provádět větší rekonstrukci vlastní kostry letounu, použity byly výrazně výkonnější motory F100-PW-129 o výkonu po 129 kN. Zesílení kostry a podvozku bylo vyvoláno větší hmotností přepravované výzbroje. Byly to první americká operačně nasazená letadla, která byla schopna zrychlení i ve vertikálním letu. Nízké zatížení křídel je pak životně důležitým faktorem pro obratnost - dovoluje letounu prudké obraty bez ztráty rychlosti. Letouny F-15E se dostaly na titulní stránky novin díky svým přesným pumovým útokům roku 1991 za války v Zálivu. Poté F-15E bombardovaly cíle v Jugoslávii (1999), Afghánistánu (2001-2) a opět v Iráku (2003).

Výzbroj

 Pevnou výzbroj tvoří šestihlavňový kanon M61A1 se zásobou 510 nábojů. Ke vzdušnému boji bývá nesena kombinace PLŘS AIM-9 Sidewinder a AIM-7 Sparrow resp. AIM-120 AMRAAM. K útokům na pozemní cíle je možné využí prakticky jakoukoliv munici v arzenálu USAF, např. ŘS AGM-130A, AGM-65 Maverick, laserem naváděné pumy GBU-10/12 Paveway II, GBU-24B Paveway III, TV naváděné GBU-15, až 26 klasických pum Mk 82, 7 Mk 84, 25 kazetových pum CBU-87 ..., a to vše do maximální hmotnosti 11 100 kg.

F-15E Strike Eagle

Zahraniční uživatelé

 izrael   ve službě u IDF/AF je 70 strojů verzí F-15A/B/C/D a 26 nejnovějších letounů F-15I. U IDF/AF prošly F-15 také vůbec prvním bojovým nasazením, a to během války Jom Kipur 6.-24. 10. 1973. Při náletu na irácký reaktor Osirak 7. 6. 1981 pak letouny F-15 poskytovaly krytí bombardujícím F-16.
 japonsko   JASDF užívá 161 jednomístných F-15J a 41 dvoumístných F-15DJ licenčně vyrobených domácími firmami.
 saúdská arábie   Saúdské královské letectvo je druhým největším zahraničním uživatelem letounů F-15. V provozu je 100 strojů verzí F-15A/B/C/D a 72 útočných F-15S.

Verze

F-15A - základní verze.
F-15B - dvoumístná cvičně bojová verze odvozená z F-15A. 
F-15C - modernizovaná verze s novější avionikou včetně radiolokátoru AN/APQ-70, zvýšenou nosností, doletem a dalšími vylepšeními.
F-15D - dvoumístná cvičně bojová verze odvozená z F-15C. 
F-15E - dvoumístná bojová verze s nejrůznějšími úpravami, výkonnějšími motory a schopnostmi účinně napadat pozemní cíle.
F-15I - verze odvozená z F-15E určená pro izraelské letectvo.
F-15J - jednomístná verze japonského letectva odvozená z F-15C.
F-15DJ - japonská dvoumístná cvičně bojová verze odvozená z F-15J.
F-15S - verze pro Saúdskou Arábii odvozená z F-15E.

Izraelské letouny F-15 se v roce 2011 objevily v Ostravě

F-15A/E

země původu	Spojené státy americké (USA)
posádka	1 (pilot - F-15A/C), 2 (pilot, zbraňový operátor - F-15E)
výrobce	McDonnell Douglas
vyrobené stroje	1 469 (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	43 mil. USD
datum vzletu	27. 7. 1972 (F-15A), 11. 12. 1986 (F-15E)
ve výzbroji od	1973 (USAF - F-15A), 1988 (USAF - F-15E)
pohon	2x Pratt & Whitney F100-PW-100 (F-15A) 2x Pratt & Whitney F100-PW-129 (F-15E)
max. výkon	2x 105,70 kN (F-15A), 2x 129,00 kN (F-15E)
max. rychlost	Mach=2,60 / 2 980 km/h (F-15A) Mach=2,50 / 2 655 km/h (F-15E)
max. stoupavost	254,00 m/s
max. dostup	19 811 m (F-15A), 18 500 m (F-15E)
dolet	F-15A: 1 350 - 1 550 km (bojový), 4 900 (max.) F-15E: 1 250 - 1 580 km (bojový), 5 700 km (max.)
délka trupu	19,43 m
rozpětí křídla	13,05 m
nosná plocha	56,48 m² (F-15A), 56,61 m² (F-15E)
výška	5,63 m (F-15A), 5,69 m (F-15E)
hmotnost prázdného stroje	15 970 kg (F-15A), 16 550 kg (F-15E)
max. vzletová hmotnost	25 396 kg (F-15A), 36 742 kg (F-15E)
hmotnost paliva	5 952 kg (F-15E)

Související články:

Izraelský nálet na Tunisko: F-15 poprvé v roli bombardéru