POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: PaK 40 vs. ZiS-3: Nejlepší střední protitankové kanony

Výstřel z německého protitankového kanonu PaK 40 ráže 75 mm

Příchod nové zbraně vždy zákonitě vyvolává vznik protizbraně. A bylo to tak i v případě tanků, na něž se reagovalo výrobou protitankových kanonů. Tato kategorie zbraní hrála ve druhé světové válce významnou úlohu a zahrnovala i několik opravdu výtečných typů techniky, mj. německá a sovětská protitanková děla.

Speciální protitankové kanony se zrodily nedlouho před druhou světovou válkou vlastně coby reakce na nové typy tanků, jelikož stále více lidí chápalo, že obrněná technika bude v blížícím se konfliktu hrát zásadní roli. Stejně jako samotné tanky prodělaly i kanony proti nim bouřlivý vývoj, díky kterému se dramaticky zvětšila jejich ráže, dostřel, přesnost a ničivý účinek na cíl. Současně se však projevila jejich malá odolnost a nízká pohyblivost, což se potvrdilo zejména při útočných operacích. Následoval tak prudký rozvoj kategorie samohybných protitankových kanonů, resp. stíhačů tanků, které ale mnohdy používaly verze původně tažených zbraní, mezi něž patřil německý 75mm PaK 40 a sovětský 76,2mm ZiS-3.

Odpověď na sovětské tanky

S kvalitativní a kvantitativní silou německých tanků na počátku druhé světové války zajímavě kontrastovala poměrně nízká úroveň protitankového dělostřelectva. Wehrmacht používal děla převážně ráže 37 mm, která byla účinnou protipancéřovou zbraní v polovině 30. let, ovšem na začátku 40. let rychle ztrácela efektivitu. To se dramaticky projevilo po invazi do SSSR, když se 37mm děla ukázala proti většině sovětských obrněnců jako absurdně neúčinná. Naštěstí pro německou armádu se už ale rodilo řešení, protože značka Rheinmetall od roku 1939 pracovala na zcela novém kanonu ráže 75 mm. Zpočátku neměl tento projekt velkou prioritu, ale vysoká odolnost sovětských tanků znamenala prudkou akceleraci vývoje, a tak se již v listopadu 1941 objevily první předsériové kusy nové zbraně, která dostala název 7,5 cm Panzerabwehrkanone 40, zkráceně prostě PaK 40. Na počátku roku 1942 se rozběhla sériová výroba, která trvala do konce války a dodala přes 23 500 exemplářů. Navíc bylo postaveno dalších asi 6000 kusů, jež se instalovaly do stíhačů tanků. Ve své základní formě představoval PaK 40 konvenčně pojatý protitankový kanon, jenž se vzhledem dosti podobal předchozí zbrani PaK 38 ráže 50 mm. Na rozdíl od svého předchůdce, jenž rozsáhle využíval hliník, však byl PaK 40 vyroben primárně z oceli, jelikož se už předpokládal brzký nedostatek strategicky důležitého hliníku. Díky tomu byl kanon poměrně těžký, navzdory tomu se s ním však dobře manipulovalo. Hlaveň s délkou 46 ráží měla typickou úsťovou brzdu, závěr tvořil klasický horizontálně klouzající blok. Co se týče ochrany obsluhy, tu zabezpečoval nízký a zároveň silný pancéřový štít. S postupem války došlo v konstrukci k několika technologickým změnám, jež neovlivňovaly výkony, ale značně zjednodušily a zlevnily sériovou produkci kanonu.

Protitankové kanony PaK 40 jsou dosud k vidění v mnoha muzeích

Změna protitankové taktiky

Děla PaK 40 se dočkala prvního rozsáhlejšího bojového nasazení při ofenzívě Wehrmachtu na jaře 1942 a velmi rychle si získala skvělou pověst. Němečtí dělostřelci považovali tento kanon nejen za nejlepší protitankovou zbraň, ale také za výborné univerzální polní dělo. S kvalitními protipancéřovými granáty (ideálně s wolframovým jádrem) dovedl PaK 40 likvidovat všechny tanky západních Spojenců i naprostou většinu obrněnců z arzenálu Rudé armády, nedokázal si poradit jen s čelním pancéřováním nejtěžších sovětských tanků série IS. Vedle tří typů munice proti tankům (granát jádrový, podkaliberní a kumulativní) byl běžně užíván též tříštivo-trhavý granát, díky kterému mohl PaK 40 působit i jako víceúčelová podpůrná zbraň. Jeho využití ve funkci univerzálního polního děla došlo tak daleko, že se část zhotovených kanonů instalovala na lafety z houfnic, čímž vznikla varianta označená 7,5 cm Feldkanone 40, a byly sestavovány polní dělostřelecké jednotky, které užívaly jen tyto zbraně. Primárním úkolem ale samozřejmě zůstávalo využití proti tankům protivníka, k čemuž byly v rámci německých divizí formovány oddíly „lovců tanků“.

Pokud jde o metodu nasazení, Němci zpočátku preferovali střelbu na co největší vzdálenost (přes 1000 m), aby „rozbili“ nepřátelské obrněné formace, avšak postupně se tato doktrína změnila. Obsluhy dobře ukrytých a maskovaných protitankových kanonů tedy nechávaly nepřátelské tanky, aby se přiblížily na krátkou vzdálenost, a větší počet kanonů pak současně spustil palbu. Je zřejmé, že pozdější přístup kladl velké nároky na psychiku obsluhy, která musela čekat s palbou skutečně až „na poslední chvíli“. Jisté ale je, že se kanony PaK 40 osvědčily při obou způsobech nasazení. Kanon byl montován též na samohybné platformy (na prvním místě se jednalo o stíhače tanků řady Marder) a stojí asi za zmínku, že ještě řadu let po válce sloužil v několika zemích včetně Československa.

Německý 75mm kanon PaK 40 ukořistěný Rudou armádou u Charkova

Výsledek utajeného vývoje

Sovětské protitankové dělostřelectvo se na počátku války nacházelo ve složité situaci, ačkoliv mělo k dispozici vynikající zbraně. Tento rozpor byl důsledkem omylu, jemuž podlehlo velení Rudé armády. Domnívalo se, že německé tanky mají extrémně silný pancíř, proti němuž bude dělostřelectvo ráže 76,2 mm nedostatečné, takže prioritu obdržely problematické protitankové zbraně větších ráží (až 107 mm). Přitom ale tehdy sovětské dělostřelectvo disponovalo dvojicí výkonných 76,2mm divizních děl, jimiž byly typy F-22 a F-22USV, označované též jako děla vzor 1936 a vzor 1939. V obou případech šlo o skutečně víceúčelové zbraně (u první z nich se dokonce předpokládalo omezené použití proti letadlům), které zkonstruoval jeden z nejlepších dělostřeleckých expertů, Vasilij Gavrilovič Grabin z továrny č. 92 v Nižním Novgorodu. Jeho nápadem také bylo vytvoření jednodušší zbraně stejné ráže, avšak v důsledku výše zmíněného omylu sovětské generality (zejména maršála Kulika) nezískal podporu. Nový kanon však byl i navzdory nesouhlasu nejvyššího velení v utajení vyvíjen, což se poté ukázalo jako mimořádně prozíravý krok. Brzy po německém útoku totiž vyšlo najevo, že pancíř tanků Wehrmachtu má daleko menší odolnost, než se předpokládalo, takže dokonce i trhavé střely ráže 76,2 mm mají proti nim zničující efekt. Okamžitě tedy dorazil požadavek na masovou produkci děl této ráže, takže Grabinův projekt náhle získal neomezenou podporu. Výsledkem byla zbraň ZiS-3, která měla hlaveň a další části kanonu F-22USV umístěné na lafetě 57mm kanonu ZiS-2. Počátkem roku 1942 úspěšně prošla zkouškami (proto se někdy označuje i jako vzor 1942) a záhy začala sériová výroba. Vzniklo dělo, jež se stalo jednou z nejúčinnějších zbraní Rudé armády a pořád platí za jedno z nejpodařenějších děl v historii válek.

Krásně zachovaný 76,2mm kanon ZiS-3 ve vojenském muzeu ve Vyškově

Skutečně univerzální dělo

Dělu ZiS-3 patří ještě jeden rekord, protože bylo také nejvíce vyráběnou dělostřeleckou zbraní v celé druhé světové válce; bylo zhotoveno přes 103 000 kusů. K masovosti produkce výrazně přispěla racionální organizace výroby v závodě č. 92 a ohromného rozšíření v Rudé armádě se dělo dočkalo rovněž díky kompatibilitě střeliva, jelikož používalo stejnou munici, jakou pálily i sovětské tankové kanony (včetně F-34 v tanku T-34). Ostatně střelivo pro ZiS-3 si zasluhuje podrobnější zmínku, protože rovněž jeho zásluhou byla tato zbraň tak univerzální. K dispozici bylo nejen několik protitankových střel (solidní, jádrová, podkaliberní i kumulativní), ale také mnoho typů granátů trhavých, tříštivo-trhavých, zápalných, šrapnelových a dýmových (a coby kuriozitu lze doplnit, že se ve skladech nacházelo také „chemické“ střelivo s náplní otravných plynů). Dělo mohlo pálit s náměrem až 37 stupňů, takže mohlo vést vysoce účinnou nepřímou palbu na vzdálenost přes 13 km. Obsluhu chránil mohutný pancéřový štít, dělo však bylo i tak poměrně lehké a snadno ovladatelné.

Jako většina sovětských zbraní se vyznačovalo i velikou spolehlivostí v extrémních terénních a klimatických podmínkách. Jeho protipancéřové granáty dokázaly vyřadit většinu německých tanků, problémy se dostavily až proti pancířům Pantherů a těžkých Tigerů. Skvělou úroveň sovětského děla oceňovali i Němci, kteří okamžitě po útoku na SSSR poznali, že jejich protitankové zbraně za těmi sovětskými zaostávají takřka rozdílem třídy, a proto se snažili ukořistit a zavádět do služby co nejvíce ukořistěných kanonů ráže 76,2 mm (ale část upravili na svoje 75mm střelivo). Mobilní verzi ZiS-3 představovalo samohybné dělo SU-76. Po válce se kanony ZiS-3 dostaly do výzbroje mnoha států, bojovaly v řadě válek ve třetím světě a dosud je užívá několik armád v Africe a Asii, což jenom dokazuje, že Vasilij Grabin zkonstruoval opravdu výjimečně povedenou zbraň.

Víceúčelový kanon ZiS-3 vede palbu proti nepříteli ve Stalingradu

Měření sil

S určitým zjednodušením lze říci, že PaK 40 a ZiS-3 představovaly z hlediska způsobu vzniku protiklady. Německý kanon, jak ostatně naznačovalo jeho jméno, byl zkonstruován především jako speciální zbraň proti tankům; palba na jiné cíle, ačkoli se s ní počítalo, měla jednoznačně vedlejší úlohu. Naopak sovětská zbraň byla vyrobena jako polní dělo divizního dělostřelectva, pro kterou byla střelba na tanky na počátku jen jedním z úkolů, a to ne tím nejdůležitějším. Až průběh války ukázal, že PaK 40 je výbornou univerzální zbraní a ZiS-3 představuje vynikající prostředek proti tankům, vlastně jeden z nejlepších, které měla Rudá armáda k dispozici. Dalo se ovšem celkem jasně konstatovat, že v roli polního děla i protitankového kanonu je sovětská zbraň lepší, protože převyšovala svého německého soupeře téměř ve všech ohledech. Dovedla pálit na větší vzdálenost přímo i nepřímo, byla dobře vyvážená a odolná, lehce se obsluhovala a vyznačovala se vysokou spolehlivostí. Němci sice dosáhli vyšší technologické úrovně, co se týče vývoje protitankové munice, avšak nedostatek vhodných materiálů jim znemožňoval tuto výhodu plně využít. O tom, že ZiS-3 byl celkově lepší zbraní, hodně svědčí i skutečnost, že se Němci snažili používat co nejvíce kořistních zbraní tohoto typu.

Jeden z mnoha sovětských kanonů ZiS-3 ukořistěných Wehrmachtem

Protitankové střelivo

Účinnost protitankových kanonů od počátku závisela nejen na výkonech samotné zbraně a její obsluhy, ale i na kvalitě munice, která rovněž prodělala bouřlivý rozvoj. Obecně lze rozlišovat dvě základní skupiny protitankových granátů. První z nich se obvykle označují jako průbojné; jejich podstatou je proražení pancíře kinetickou energií pevného projektilu, takže je zřejmé, že jejich účinnost klesá s rostoucí vzdáleností cíle. Do druhé skupiny spadá střelivo, jehož účinek proti pancéřování je založený na specifickém druhu výbušné náplně, což zároveň znamená, že efektivita je na vzdálenosti fakticky nezávislá.

Nejjednodušší průbojný granát (v angličtině značený zkratkou AP, Armour-Piercing) je prostě solidní kovová střela, která díky své dopadové rychlosti probíjí pancíř nepřátelského vozidla a způsobuje škody střepinami, teplotou atd. Někdy může takový granát obsahovat rovněž malou výbušnou nálož, časovanou tak, aby explodovala po průniku dovnitř cíle. Sovětský kanon ráže 76,2 mm disponoval takovou střelou s označením BR-350SP, zatímco pro německou zbraň se takto řešený projektil nedodával. Mezi hlavní nevýhody tohoto solidního granátu patří fakt, že jeho efekty nelze zvětšovat „donekonečna“ zvyšováním dopadové rychlosti. Od určité hranice totiž účinnost střely prudce klesá, jelikož ji poškozuje samotný náraz, až se nakonec granát při dopadu zkrátka roztříští o pancíř, aniž by dosáhnul proražení.

76,2mm kanony ZiS-3 z výzbroje 4. gardového mechanizovaného sboru Rudé armády na přehlídce v osvobozeném Bělehradě

Řešení představuje tzv. jádrová střela (v angličtině APBC, Armour-Piercing Ballistic-Capped) obsahující jádro z těžkého pevného kovu a obal (tzv. balistickou čepičku či kuklu) z materiálu podstatně měkčího. Dopadová energie je pohlcena tímto měkkým materiálem, takže ono tvrdé jádro pokračuje dál jen s mírným zpomalením a bez poškození, a tím efektivně proráží pancíř. Také tyto granáty lze doplnit malou výbušnou náloží pro zvětšení ničivého účinku. Coby onen pevný materiál jádra se dá použít vysoce kvalitní ocel, nejlepších výsledků se ovšem dosahuje s wolframem (a dnes rovněž s ochuzeným uranem). Wolfram ale pro Německo postupně začal představovat silně nedostatkovou surovinu, a tudíž se používal méně a méně. Pro kanon ZiS-3 se granáty principu APBC vyráběly pod jmény BR-350A a BR-350B, standardním německým typem granátu tohoto druhu byl Panzergranate 39.

Další možnost, jak zvýšit účinek, představuje tzv. podkaliberní munice. Taková střela má opět tvrdé jádro, avšak tentokrát menší, než kolik činí průměr hlavně. Rozdíl dorovnávají speciální nákružky či obroučky. Granát je tedy lehčí, a proto dosahuje větší úsťové rychlosti. Obroučky mohou buď zůstat celou dobu součástí střely, nebo mohou po opuštění hlavně odpadnout. Ale je nutno mít na paměti, že lehčí podkaliberní střela rychleji ztrácí hybnost, takže její účinek se zvětšující se vzdáleností rychleji klesne. Na kratší vzdálenost mohl podkaliberní granát probít silnější pancíř, avšak na větší vzdálenosti vedl jádrový granát. Pro německé kanony existovala takováto munice nazývaná Panzergranate 40 (Hartkern), kdežto pro sovětská děla kalibru 76,2 mm se takto řešený granát označoval jako BR-354P.

Pokud se přesuneme k oné druhé kategorii protitankových granátů, tedy k těm, jejichž efekt je založen na explozi, dostaneme se ke kumulativní munici (v angličtině HEAT, High-Explosive Anti-Tank). Uvnitř střely se nachází dutá kovová vložka (nejčastěji kuželového tvaru s tím, že „široká“ část kužele směřuje dopředu) obložená přesně vytvarovanou náloží. Exploze způsobí stlačení a roztavení vložky, která se tak fakticky promění v „proud“ rozžhaveného kovu, který má obrovskou rychlost, a proto i mimořádný průrazný účinek. Tato munice se v češtině občas označuje jako „průpalná“, což je značně zavádějící, protože protipancéřový efekt je postavený primárně na kinetické energii, nikoliv na velké teplotě. Výroba střely je velmi náročný proces, mj. kvůli požadované přesnosti, ale výsledek za to určitě stojí.

První vojenskou aplikaci kumulativního principu nepředstavovalo protitankové střelivo, nýbrž nálože proti železobetonovým pevnostem (které Němci nasadili mj. při útoku na pevnost Eben Emael v roce 1940). Později se však rozvinulo použití v oboru protitankového boje, a to nejen u kanonů, ale také (či spíše především) v různých pěchotních protitankových zbraních, jež tak náhle získaly daleko větší ničivost. Co se týče popisovaných protitankových kanonů, německý PaK 40 mohl pálit kumulativní municí jménem Granatpatrone 38 HL (Hohlladung), kdežto do sovětských 76,2mm kanonů se dala nabíjet střela BK-354 (která se ale dostala do služby až ke konci války). Pro úplnost lze ještě dodat, že vedle kumulativního principu existují i jiné druhy munice založené na explozi, např. s plastickou hlavou (HESH, High-Explosive Squash-Head), ale ty se v sovětských a německých dělech neužívaly.

75mm kanon PaK 40 se vyznačoval charakteristickým pancéřovým štítem

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Ian V. Hogg: Německé tajné zbraně druhé světové války
A. Ivanov: Artillerija SSSR v period Vtoroj mirovoj vojny
Maksim Kolomijec: Protivotankovaja artillerija Vermachta vo Vtoroj Mirovoj vojně
Gordon L. Rottman: World War II Infantry Anti-Tank Tactics
Panzernet.net, Válka.cz, Wikipedia.org

Fotografie: autor, Waralbum.ru, archiv autora