POZEMNÍ TECHNIKA

Gigantické tanky

Tanky se objevily na bojišti v roce 1916. Od té doby až zhruba do začátku studené války jsou známy různé projekty gigantických a supertěžkých tanků, jejichž hmotnost se měla pohybovat ve stovkách a někdy i v tisících tun. Praktická užitečnost těchto obludností byla přinejmenším velmi sporná. Je však charakteristické, že největší snahy o vývoj superobřích tanků jevily oba tehdejší totalitní režimy. Známější jsou zřejmě projekty z nacistického Německa, ale podobné úsilí vyvíjel také stalinistický Sovětský svaz.

Umělecké ztvárnění „pozemního křižníku“ P.1000 Ratte.

Kolossal a francouzští obři

První obří tank byl vyprojektován už v roce 1917 v císařském Německu. Inženýři Vollmer a Wegner navrhli tank nazvaný příznačně Kolossal-Wagen. Stavba dvou prototypů začala ještě tentýž rok a vstup do výzbroje byl plánován na rok 1919. Kolossal měl zavalitou krabicovitou korbu s palebnými komorami (tzv. sponsony) na bocích, jak bylo u tehdejších tanků obvyklé. Na délku měřil 12,7 m, vážil 150 tun a jeho osádku tvořilo 22 mužů. Bylo to největší bojové vozidlo první světové války. Výzbroj se skládala ze čtyř 77mm kanonů s 800 náboji a sedmi 7,92mm kulometů Maxim s celkem 21 000 náboji. Konec války v listopadu 1918 zastihl oba prototypy v nedokončeném stavu a oba byly sešrotovány.

Prototyp prvního obřího tanku Kolossal-Wagen.

V meziválečném období byly obří tanky populární zejména ve Francii. Vznikla řada projektů supertěžkých tanků, jež měly fungovat jako mobilní doplňky pevností, nebo naopak útočit na nepřátelská opevnění. Tyto typy měly mít zpravidla hmotnost od 80 do 130 tun. V únoru 1940 byl jednou armádní komisí navržen tank o váze 220 tun a podplukovník Velpry vyprojektoval vozidlo o hmotnosti 600 tun. Nakonec armáda u firmy FCM opravdu objednala dvanáct tanků F1 vážících 140 tun a vyzbrojených 90mm nebo 105mm dělem, čtyřmi 37mm kanony a šesti kulomety, ale kvůli německé invazi jejich stavba nezačala.

Armáda fašistické Itálie prý uvažovala o „pojízdné pevnosti“ vážící 7000 tun. A v americkém tisku se objevil popis bizarní studie Fantóm na kolech. Mělo jít o kilometr dlouhý obrněnec o váze 20 000 tun, který by nesla kola s průměrem 100 metrů! Ani jeden z těchto fantastických projektů ovšem neopustil kreslicí prkna. Oživení myšlenky gigantických tanků tak přinesla až druhá světová válka, zejména boje na východní frontě.

Myš profesora Porscheho

Brzy po vpádu do Sovětského svazu německé velení zjistilo, že zdaleka ne všechny sovětské tanky jsou tak primitivní, jak se oficiálně tvrdilo. Už v létě 1941 se na bojišti v malém počtu objevily střední tanky T-34 a těžké tanky KV. Legendární T-34 ve všech ohledech převyšoval tehdy standardní německý tank PzKpfw IV a těžké tanky německý Wehrmacht zkrátka neměl vůbec. Reakcí na sovětské obrněnce byly tři nové německé tanky: střední PzKpfw V Panther, těžký PzKpfw VI Tiger a konečně supertěžký tank, jehož váha se měla pohybovat kolem 100 tun. O tuto zakázku soupeřily dvě zbrojovky, Krupp a Porsche. První z nich přišla s návrhem tanku PzKpfw VII Löwe, jehož nejtěžší verze měla vážit 90 tun. „Lev“ měl nést 150mm dělo a měl jej chránit pancíř silný až 140 mm.

Profesor Ferdinand Porsche postupoval jinak. Využil osobní známosti s Adolfem Hitlerem a faktu, že nacistický diktátor miloval obří zbraně. Profesor Porsche tedy Hitlera přesvědčil, že dokáže zkonstruovat daleko větší a těžší tank, který bude nezničitelný a poradí si s čímkoli, co Sověti proti německé armádě pošlou. Na jaře 1942 bylo rozhodnuto, že obří tank bude stavět továrna Porsche. Původně měl mít přiléhavý název Mammut, ale posléze z nějakého důvodu dostal skutečně komické jméno PzKpfw VIII Maus.

Prototyp supertěžkého tanku Porsche Pz VIII Maus.

„Myš“ byla patrně největší a nejtěžší (a podle mnoha odborníků také nejnesmyslnější) bojové vozidlo, jaké kdy bylo vyrobeno. Na délku měřila skoro 13 metrů a na výšku a šířku přes 3,6 metru. Celková hmotnost dosahovala 189 tun a samotná věž vážila 55 tun, tj. téměř tolik jako celý tank Tiger! Ve věži byl umístěn 128mm kanon s 68 náboji, 75mm kanon se 200 náboji a 7,92mm kulomet se 4350 kusy munice (sériové tanky měly mít 20mm letecký kanon). Pancíř měl tloušťku mezi 160 a 240 mm a pohon obstarával letecký motor Daimler-Benz s výkonem 1200 koní. Na silnici spotřeboval 1400 litrů benzínu na 100 km, a v terénu dokonce 3600 litrů na 100 km! Tank měl mít osádku šesti mužů.

První prototyp podvozku s maketou věže byl připraven ke zkouškám 24. prosince 1943. Ihned se ale ukázalo, že i 1200koňový motor je pro toto monstrum příliš slabý. Nejvyšší rychlost na silnici byla 20 km/h, v terénu pak asi 13 km/h. V červnu 1944 byla dodána věž pro první tank a začal se stavět druhý kus. Oba stroje se před příchodem Rudé armády snažil zničit personál zkušebního polygonu, ale uspěl jen částečně. Rusové umístili věž z druhého prototypu na šasi prvního a tank vystavili ve známém muzeu Kubinka u Moskvy.

Supertěžký tank Maus v ruském muzeu Kubinka

1000tunová Krysa

Porscheho gigantická „Myš“ byla ve skutečnosti jen začátek. Německé velení předpokládalo, že v polovině 40. let zařadí do služby zcela novou generaci tanků označenou E (Entwicklung). Je skutečně podivné, že realizace se dočkal ten nejtěžší a patrně nejméně užitečný z nich, typ E-100 o hmotnosti 130-140 tun. Různé návrhy počítaly s kanonem ráže 128, 150 či dokonce 170 mm. Doplňkovou výzbroj měl tvořit 75mm kanon a jeden nebo dva kulomety. Pancíř na čele korby měl mít sílu 240 mm. Firma Henschel stačila vyrobit jen podvozek, který padl do rukou Američanům, ale bohužel byl sešrotován.

Německá tanková gigantománie dosáhla svého absolutního maxima v projektu P.1000 Ratte. Jestliže „Myš“ lze označit přinejmenším jako obludnost, pak v případě „Krysy“ můžeme bez nadsázky hovořit o totálním odtržení od reality. Měl to být „pozemní křižník“ (Landkreuzer) o hmotnosti asi 1000 tun, ale dnešní výpočty ukazují, že hmotnost by zřejmě nebyla nižší než 1800 tun. Návrh předložili v červnu 1942 dva inženýři z ministerstva zbrojení, kteří původně odpovídali za konstrukci ponorek. I přes tuto zjevnou nekompetenci a evidentní nesmyslnost byla v prosinci 1942 zahájena stavba.
Monstrózní tank Ratte měl být 35 m dlouhý, 14 m široký a 11 m vysoký, takže celkově by byl velký asi jako třípatrový panelový dům. Měly jej pohánět lodní motory o celkovém výkonu od 16 000 do 17 000 koňských sil. Nejvyšší rychlost měla být až 40 km/h, což však vypadá jako velice optimistický odhad. Hlavní výzbroj tvořily dva 280mm kanony v otočné věži. Tato věž byla převzata z bitevních křižníků a byla z ní vymontována střední hlaveň. Doplňující výzbroj tvořil 128mm kanon, avšak o jeho umístění není úplně jasno; buďto se mohl nacházet v menší věži na zádi „Krysy“, nebo mohl být namontován v přídi korby. Kromě něj měl mít „pozemní křižník“ i osm 20mm protiletadlových kanonů a dva 15mm kulomety. Z celého monstra byla dokončena jen věž, která se využila jako část pobřežního opevnění v Norsku. Na bázi P.1000 Ratte byl plánován ještě absurdnější stroj P.1500 Monster. V podstatě šlo o podvozek „Krysy“ s 800mm dělem Dora, což byla původně železniční zbraň použitá na východní frontě. Projekt P.1500 už však zůstal jen na papíře.

Srovnání modelu P.1000 Ratte s tankem Panther

Sovětské supertěžké tanky

Jestliže nacistické projekty supertěžkých tanků jsou celkem známé, podstatně méně se toho ví o podobném sovětském úsilí. Ve 20. a 30. letech Německo a SSSR úzce spolupracovaly, a tak v Sovětském svazu působili i němečtí zbrojní inženýři. Jedním z nich byl Eduard Grotte, který v březnu 1931 předložil projekt 1000tunového tanku. Toto monstrum mělo mít dokonce šest věží nesoucích skutečně impozantní arzenál: dva kanony ráže 304 mm, čtyři kanony ráže 152 mm, čtyři kanony ráže 76,2 mm a dva ráže 45 mm. Osádku mělo tvořit 40 mužů a síla pancíře měla dosahovat až 300 mm. Pohon měly zajistit motory o celkovém výkonu 24 000 koní, jež by obrněnci umožnily pohyb rychlostí až 60 km/h. Ruské vojenské velení ale patrně projevilo poněkud větší smysl pro realitu než německé a projekt odmítlo.

Návrh tisícitunového tanku inženýra Eduarda Grotteho.

V roce 1940 přišli ruští konstruktéři Popov a Nuchman se třemi návrhy vozidla VL (Vladimir Lenin) označenými VL-S1, VL-S2 a VL-S3. Jejich hmotnost se v závislosti na výzbroji a síle pancíře měla pohybovat mezi 260 a 460 tunami. Hlavní výzbroj měla tvořit dvě námořní děla ráže 130 nebo 305 mm, kromě nich ještě několik děl ráže 76,2 nebo 45 mm a několik 7,62mm kulometů. Obrovské tanky měly mít motory o výkonu 2400 koní. Tento návrh byl zhodnocen jako celkem reálný, ale po hlubším rozpracování se zjistilo, že stavba by spotřebovala značné množství kovu, který by potom samozřejmě chyběl při výrobě normálních středních a těžkých tanků, takže projekt VL byl zastaven.

Dokonce i Američané měli svůj supertěžký tank, i když vážil „jen“ 95 tun. Zpočátku se s ním počítalo hlavně jako se zbraní proti německým těžkým tankům a pevnostem, po skončení bojů v Evropě se zvažoval pro invazi do Japonska a ještě nějakou dobu po válce se o něm hovořilo jako o zbrani pro možnou válku se SSSR. Původně měl název T95, ale po válce byl přeznačen na T28. Byl vyzbrojen 105mm kanonem a poháněl jej motor o výkonu 410 koní. Vznikly dva prototypy, ale roku 1947 byl program ukončen jako nadbytečný. Jeden dochovaný tank T28 je vystaven v Muzeu generála Pattona ve Fort Knoxu.

Obří tanky by nejspíše skýtaly působivý pohled a na nepřítele by možná měly psychologický efekt, jejich reálná bojová hodnota je však velice pochybná. Střemhlavé bombardéry a bitevní letouny přesvědčivě demonstrovaly schopnost ničit i běžné tanky, takže takováto monstra by pro ně byla snadným cílem. Bojové použití gigantických tanků při vzdušné nadvládě nepřítele by zaručeně znamenalo jejich zkázu. A v případě poruchy či poškození by samozřejmě nebylo možné je odtáhnout z bojiště. Supertěžké tanky byly možná zajímavou, ale zcela určitě slepou cestou vývoje vojenské techniky.

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 6/2007