POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: Jagdpanther vs. M36 Jackson: Stíhače tanků na západní frontě

Do dnešního dnes se v muzeích zachovalo deset Jagdpantherů

Tankové bitvy za druhé světové války nebyly jen záležitostí samotných tanků, protože se jich účastnily také speciální stíhače tanků. Dnes vám nabízíme srovnání dvou typů, které ilustrují odlišný konstrukční přístup Němců a Američanů.

Hlavními parametry tanku byly již od počátku palebná síla, pancéřová ochrana a pohyblivost. Každý typ tanku je tedy jistým kompromisem mezi těmito parametry. Koncem 30. let se však zrodila jiná kategorie techniky, která zaznamenala prudký rozvoj během druhé světové války. Stíhače tanků (anglicky „tank destroyers“, německy „Panzerjäger“) bývaly obvykle postavené na podvozcích tanků, na první místo však jednoznačně kladly palebnou sílu, kterou zajišťoval kanon výrazně výkonnější, než měl původní tank. Ukázkami různých konstrukcí tohoto druhu jsou úspěšné stíhače tanků Jagdpanther a M36 Jackson.

Rychlé obrněnce M36 stále můžeme vídat na show historické techniky

Jagdpantheru dal jméno Hitler

Proslavené německé „osmaosmdesátky“ neboli kanony ráže 88 mm zajisté patřily k nejlepším hlavňovým zbraním druhé světové války. Původně vznikly jako protiletadlové, brzy se ovšem ukázaly být i skvělými protitankovými prostředky. Není divu, že Němci záhy začali navrhovat vozidla vyzbrojená právě „osmaosmdesátkami“. Kromě slavného tanku Tiger to byly i stíhače tanků s typickou konstrukcí. Podvozek pocházel z tanku, avšak místo klasické korby a otáčivé věže nesl pevnou nástavbu s kanonem. První dva stíhače tanků s 88mm kanony (typy Nashorn a Elefant) se ale moc nepovedly. Úspěch přišel až s vozidlem na podvozku středního tanku Pz V Panther. První koncepty, které k němu vedly, vznikly již počátkem roku 1942, ale spoléhaly ještě na šasi tanku Pz IV. V létě 1942 se specifikace změnily a armáda požádala o stíhač tanků s podvozkem tehdy supermoderního Pantheru. Na projektu nejprve pracoval Krupp, ale potom se práce přesunuly do zbrojovky MIAG a následně k firmě Daimler-Benz. Vývoj se však dost protahoval a první dřevěný model z listopadu 1942 se finální verzi příliš nepodobal. V květnu 1943 se opět změnily požadavky na výzbroj a pancíř a podle nich byl v červnu zhotoven nový model, jenž byl v říjnu 1943 předveden Adolfu Hitlerovi. Původně mělo mít vozidlo označení Panzerjäger Panther a v oficiální dokumentaci se označovalo „schwere Panzerjäger 8,8 cm auf Panther I“, ale nadšený nacistický diktátor nařídil, aby bojové jméno stroje znělo Jagdpanther. Ještě v říjnu 1943 byl hotov první prototyp, v listopadu následoval druhý a již v únoru 1944 se rozběhla sériová výroba, která trvala až do dubna 1945. Hlavním dodavatelem byla společnost MIAG v Braunschweigu, menší počet vozidel byl zhotoven v Maschinenfabrik Niedersachsen v Hannoveru. Obě centra však de facto spíše montovala součásti, jež vyráběly menší firmy po celém Německu, a tak nálety na větší i menší továrny a dopravní trasy způsobovaly, že výroba běžela mnohem pomaleji, než by bylo třeba. Obvykle se uvádí 382 postavených Jagdpantherů ze dvou uvedených fabrik, ale ještě je nutno připočítat 37 kusů ze strojírny Maschinenbau und Bahnbedarf na konci války, což dává celkem 419 kusů.

Jagdpanther patřil mezi nejlepší stíhače tanků v celé válce

Skvěle obrněný a vyzbrojený

Jagdpanther kompletně převzal podvozek a pohonnou soustavu středního tanku Panther, takže jej poháněl benzínový motor Maybach HL 230 P30 o výkonu bezmála 700 koní. Na podvozku byla instalována hranatá nástavba s ostře zešikmeným čelem i boky, což pochopitelně výrazně zvyšovalo odolnost. Čelní pancéřování mělo tloušťku 80 mm, boční stěny 45 mm, zadní stěna 40 mm a horní strana nástavby 30 mm. V horní straně se nalézaly dva poklopy pro osádku, ale pro nástup i výstup bylo možno využít i velký čtvercový průlez vzadu. Osádka obrněnce čítala pět mužů, a sice velitele, řidiče, střelce, nabíječe a radistu. Posledně jmenovaný fungoval také coby obsluha 7,92mm kulometu, který byl umístěný v malém střelišti s polokulovitým krytem v čele nástavby po pravé straně hlavní výzbroje Jagdpantheru. Tu tvořil velmi výkonný 88mm kanon PaK 43 L/71, de facto stejná zbraň, jakou měl i těžký tank Tiger II, v němž se nazývala KwK 43 L/71. Zásoba munice zahrnovala 57 střel pro kanon a 600 nábojů pro kulomet. Vedle klasického optického zaměřovače měla osádka k dispozici výsuvné periskopy. Kromě pancíře tvořícího samotnou nástavbu chránily část Jagdpantherů i přídavné desky na bocích, jež kryly část pásů, a u některých vozidel byla na povrch nanesená pasta Zimmerit, která bránila použití přísavných či magnetických min. Vozidlo bylo navzdory hmotnosti poměrně pohyblivé, avšak benzínový motor měl velkou spotřebu paliva. Slabinou byla rovněž malá pohyblivost kanonu, jehož montáž chránil masivní odlévaný štít. Vozidlo se tedy muselo k nepříteli vždycky stavět čelem, které bylo právě proto silně pancéřováno. Hlavní výhodou byl ale výborný kanon, jenž na 1000 m probíjel bezmála 200 mm pancíře. Díky své výkonnosti dokázal ničit střední tanky na vzdálenost až 3000 m a poradil si také s těžkými. Jagdpanthery v dobrém postavení často i v malém množství zastavily postup nepřítele. Je příznačné, že většina zničených Jagdpantherů padla za oběť drtivé letecké převaze Spojenců. Na konci války vznikl projekt verze se 128mm dělem, která však zůstala již jen ve stádiu návrhu.

Konverze obrněnců M10

Na konci 30. let začala americká armáda tvořit novou taktiku pozemních bojů, v níž měly hrát důležitou úlohu specializované prapory „ničitelů tanků“ vyzbrojené taženými i samohybnými protitankovými kanony. Tento kontroverzní plán podpořil i dojem z rychlého vítězství Němců nad Polskem a Francií, jehož bylo dosaženo zejména promyšleným a dynamickým nasazením tanků. Američané proto urychlili vývoj protitankových zbraní. Dočasné řešení reprezentovala polopásová vozidla vyzbrojená kanony velké ráže, v listopadu 1941 si však armáda objednala nové vozidlo na podvozku tanku M4A2 Sherman nesoucí kanon ráže 76 mm (3 palce). Takhle vznikl stíhač tanků s oficiálním jménem 76 mm Gun Motor Carriage M10, jenž byl výrobkem společnosti General Motors. Na podvozek byla umístěna nová, podstatně lehčí korba, na které se nalézala shora otevřená věž s typickým pětiúhelníkovým půdorysem a 76mm kanonem. Od června 1942 do konce roku 1943 bylo vyrobeno téměř 5000 vozidel. Jejich počáteční nasazení v rámci speciálních praporů stíhačů tanků se však neukázalo jako nejšťastnější, neboť nejlepší protitankovou zbraní (přinejmenším v útočných bojích) býval zpravidla zase tank. Ale co bylo ještě důležitější, s vylepšováním pancíře německých tanků ztrácelo 76mm dělo svou účinnost. Když se vozidla M10 střetla s německými Panthery a Tigery, ukázalo se, že je nutný obrněnec s výkonnější zbraní. Britové provozovali M10 pod jménem Wolverine a část z nich vyzbrojili svými 17librovými kanony; tato vozidla se nazývala Achilles. Američané se však rozhodli, že použijí vlastní dělo ráže 90 mm. Vznikly dva prototypy označené T71 a T71E1, z nichž první využíval konstrukci M10A1 (čili odvozenou od tanku M4A3 s benzínovým motorem) a druhý konstrukci M10 (odvozenou od tanku M4A2 s dieselem). Pro hromadnou výrobu byl schválen první z nich, avšak tato produkce neměla znamenat stavbu nových vozidel, nýbrž konverzi již existujících stíhačů M10A1. V listopadu 1943 tento proces začal a nová vozidla dostala název 90 mm Gun Motor Carriage M36. Vojáci jim pak dali bojové jméno Jackson a celkem vzniklo 1772 exemplářů ve třech odlišných variantách.

Stíhač tanků M36 Jackson (vpravo) a jeho předchůdce M10 (vlevo)

Úspěšné nasazení vozidel M36

Všechny tři se shodovaly shora otevřenou věží, v níž byl instalován 90mm kanon M3. Jednalo se o vysoce výkonnou zbraň, zcela srovnatelnou se staršími německými děly ráže 88 mm, byť proti novějším měla nevýhodu v kratší hlavni. Na první pohled se M36 od starých M10 mohly rozeznat podle úsťové brzdy na kanonu, kterou M10 neměly. Základní podoba M36 využívala podvozek z M10A1, jak bylo původně schváleno. V menším počtu ovšem vznikla modifikace M36B2, jež vlastně odpovídala prototypu T71E1, měla tedy dieselový motor. Kromě toho ale byla stavěna i improvizovaná podoba M36B1, která měla popsanou věž montovanou přímo na jen minimálně upraveném podvozku tanku M4A3 Sherman. Ve všech případech mělo vozidlo pětičlennou osádku, kterou tvořil řidič a jeho pomocník v přední části korby, střelec posazený ve věži po pravé straně kanonu, nabíječ po levé straně a konečně velitel sedící za zbraní. M36 převážel zásobu 57 nábojů pro kanon, pomocnou výzbroj tvořil 12,7mm kulomet na podstavci v zadní části věže. M36 byly u svých osádek velice oblíbené, protože díky 90mm kanonu byly schopné spolehlivě likvidovat všechny německé střední tanky, při výstřelu z boku či zezadu si poradily i s pancířem Tigerů. Osvědčily se však nejen jako stíhače tanků, ale také jako zbraně pro palebnou podporu pěchoty. Díky nízké hmotnosti byly dobře pohyblivé i v těžkém terénu. Postupně se ovšem přišlo na jeden zásadní nedostatek. Shora otevřená věž umožňovala dobrý rozhled a také rychlý útěk ze zasaženého vozidla, avšak osádka byla značně zranitelná palbou odstřelovačů nebo střepinami. Proto se záhy objevily nejprve improvizované a posléze tovární sady pomocných pancéřových desek, jež tvořily „střechu“ věže. V této „zakryté“ podobě byly M36 používány do konce války v Evropě. To ale nebyl konec jejich bojového nasazení, neboť poměrně úspěšně bojovaly ještě v korejské válce. Francie je pak použila v Indočíně a Pákistán je nasadil proti Indii. Velké počty získala také Jugoslávie a řada M36 bojovala v 90. letech na straně Srbů i Chorvatů. A co je nejzajímavější, ještě dnes, tedy sedmdesát let po svém vzniku, slouží modernizované M36 v armádě Tchaj-wanu.

Měření sil

Oba stíhače tanků odrážejí principiálně odlišné konstrukční přístupy. Jagdpanther byl vyroben jako de facto obranná zbraň, zatímco M36 měl sloužit pro rychlé útočné operace. Jagdpanther byl sice o něco málo rychlejší, avšak v těžkém terénu si lépe vedl americký typ. Velká výhoda M36 pochopitelně spočívala v otáčivé věži, což zvláště v soubojích „tělo na tělo“ dávalo šanci na zásah německého tanku z boku či zezadu. Dlouhý kanon Jagdpantheru byl ovšem účinnější a také špičkové pancéřování jasně favorizovalo německé vozidlo. M36 byl univerzálnější typ, jenž se uplatnil i jako útočné dělo, zatímco Jagdpanther byl vyroben coby jednoúčelový stíhač tanků a v této roli byl možná nejlepší konstrukcí v celé válce.

Jeden z Jagdpantherů, které podlehly přesile Spojenců

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Hilary Doyle a Tom Jentz: Panther Variants 1942-1945
Jim Mesko: U.S. Tank Destroyers in action
Steven Zaloga: M10 and M36 Tank Destroyers 1942-53
Wikipedia.org, Panzernet.net

Fotografie: World War II Multimedia Database, US Army a archiv

Americký stíhač tanků M36 Jackson vyzbrojený 90mm kanonem

Publikace: Extra Válka – II. světová 9/2012