POZEMNÍ TECHNIKA

Samohybný protiletadlový komplet STROP II

Neúprosné zastarávání Ještěrky vedlo československou armádu k zadání programu Promet, ze kterého měl vzejít nový samohybný protiletadlový kanon pro ochranu vojsk. Předpokládala se spolupráce s Polskem a v září 1980 na toto téma probíhala i jednání s polskými odborníky, ale kvůli politické nestabilitě Polska se pak ČSSR rozhodla novou zbraň vyvinout samostatně pod novým názvem Strop. Zvažovala se modernizace Ještěrky či vývoj systému s novým kanonem domácího původu, ale posléze byla upřednostněna sovětská 30mm dvouhlavňová zbraň 2A38. Klíčový prvek kompletu měla tvořit nová soustava řízení palby, sestávající z přístrojů PRUS I a II (pasivní radiolokační úhloměrný systém) a optické složky (obsahovala laserový dálkoměr, televizní kameru a optický zaměřovač). Testování těchto zařízení mělo probíhat na zkušebním vzorku jménem Strop I, jenž využíval podvozek z pásového bojového vozidla pěchoty BVP a zbraňovou část Ještěrky(včetně dvojice jejích 30mm kanonů). Tento prostředek byl zhotoven v roce 1982 a následovaly zkoušky systému řízení palby.

Do vývoje však zasáhla kuriózní náhoda, jelikož působivý model onoho vzorku byl předveden tehdejšímu ministru obrany generálu Martinu Dzúrovi. Ten byl velmi nadšen a osobně nařídil, aby se vývoj tohoto prostředku urychlil. Bohužel nepochopil, že Strop I je jen zkušební stroj a že sériová verze má vypadat zcela jinak, a jeho podřízení vesměs neměli odvahu mu říci, že se v úsudku tak spletl. Trvalo pak několik měsíců, než mu bylo „po troškách“ sděleno, jak se věc ve skutečnosti má. Každopádně testy systému řízení palby dopadly dobře, a tak dostal zelenou vývoj sériové podoby, označované Strop II. Hlavními řešiteli byly vojenské výzkumné ústavy ze Slavičína, Prahy a Brna, posléze se však celé řešení přeneslo do Konštrukty Trenčín. Vedle toho se na projektu podílely rovněž podniky Tesla z Pardubic, Kolína a Oravy, dále přerovská Meopta a jiné, mezi nimiž měla zvláštní roli kopřivnická Tatra. Sériová podoba, jejíž vývoj se rozběhl počátkem roku 1986, měla totiž využít výkonný osmikolový podvozek T815 převzatý ze 152mm samohybné houfnice vz. 77 DANA. To sice na jednu stranu slibovalo zjednodušení logistiky ve službě, ale během vývoje to přineslo i problémy, týkající se zejména mechanismů pro rychlý a přesný pohyb těžké a rozměrné věže.

Bokorys zkušebního vzorku protiletadlového systému Strop I na podvozku BVP

V ní byl jako hlavní výzbroj Stropu II umístěn sovětský 30mm kanon 2A38 (jeho nejznámější aplikaci představuje montáž dvou kusů na protivzdušném prostředku Tunguska), jenž se mohl chlubit kadencí až 2400 ran za minutu; k dispozici bylo 1300 nábojů v pěti schránkách po 260 kusech, z nichž dvě byly připraveny k okamžitému použití. Kanon měl účinný dostřel do 4000 m. Vedle toho měl Strop II rovněž kulomet PKT ráže 7,62 mm s rychlostí palby až 800 ran za minutu a zásobou 2000 nábojů. Na věži se objevila též dvojice lehkých (původně přenosných) protivzdušných raket 9K32 Strela-2M s tepelným naváděním a doletem 4200 m. Celý komplet Strop II vážil 27 tun a s motorem o výkonu 265 kW jezdil rychlostí až 100 km/h. Jízdní dosah na silnici činil asi 700 km a osádku tvořila trojice mužů. Prototyp byl však vyroben až po roce 1989 a po rozdělení Československa ve vývoji pokračovalo jen Slovensko, které poté upravilo Strop II do verze zvané BRAMS, jež měla jinou soustavu řízení palby a místo raket Strela-2M dostala čtveřici modernějších střel Igla. Vývoj tohoto prostředku byl úspěšně dokončen, avšak slovenská armáda si jej neobjednala. Pro úplnost lze dodat, že v Česku vzniknul návrh STYX, který také počítal s podvozkem Tatra, měl však nést švýcarskou věž s 35mm kanonem značky Oerlikon. STYX ovšem nepřekročil stádium modelu.