POZEMNÍ TECHNIKA

Ještěrka ozbrojená a nebezpečná: Samohybný protiletadlový dvojkanon vz. 53/59

Protiletadlové dvojkanony vz. 53/59 Ještěrka v palebném postavení

Nákladní automobil Praga V3S bezesporu patří mezi nejlepší výrobky našeho průmyslu a jeho nadčasová konstrukce dovedla plnit nejrůznější civilní a vojenské role. Jeho snad nejzajímavější armádní variantou byl protiletadlový prostředek s dvojící 30mm kanonů, asi nejznámější pod krycím jménem Ještěrka.

České země mají dlouhou a úspěšnou tradici výroby samočinných palných zbraní i nákladních automobilů. Každému se jistě vybaví pistole, pušky a samopaly České zbrojovky a vozidla od značky Tatra. Spektrum výrobků z dějin našeho zbrojního průmyslu je ovšem podstatně širší a patří do něj rovněž protiletadlová děla nebo slavná „vejtřaska“, tj. vůz Praga V3S. A spojením těchto dvou prvků vznikl jeden zajímavý zbraňový systém.

Kanon pro německé ponorky

Historie zbraňové části Ještěrky sahá až do druhé světové války, kdy byl český průmysl nucen pracovat pro síly Třetí říše. Roku 1940 si německé námořnictvo objednalo rychlopalný kanon ráže 30 mm, jehož hlavním účelem by byla protiletadlová obrana nacistických ponorek. České firmy se zapojily jak do vývoje munice, jenž probíhal v Konstruktě Praha a Zbrojovce Vsetín, tak do přípravy samotného kanonu, na kterém od roku 1942 pracovala Zbrojovka Brno. Zbraň byla dořešena roku 1943 a pod označením ZB 303 nabídnuta Němcům. Ti sice byli spokojeni s konstrukcí, avšak nikoli s výsledky zkoušek, a proto nechali ve vývoji pokračovat zbrojovky v Německu. Prototyp německé výroby se ale nakonec ukázal jako méně povedený, takže byly obnoveny práce v Brně, kde byl kanon dokončen a připraven k sériové produkci, ale do konce války vzniklo jen asi 130 kusů, které již do boje nezasáhly. Zbrojovka Brno ale zbraň hned po válce nabídla armádě osvobozeného Československa, a to pod názvem ZK 414. Dokumentaci sice ukořistila a odvezla sovětská armáda, avšak čeští konstruktéři zachránili kopie, takže bylo možné po menším zdržení pokračovat.

Československá armáda se rozhodla, že kvalitní 30mm kanon zavede do výbavy coby zbraň protiletadlové obrany vojsk. Zkoušky probíhaly s jedním kanonem na dvoukolové lafetě, ale pro sériové provedení byla určena montáž dvou kanonů na čtyřkolové lafetě. Tento zbraňový systém byl zařazen do výzbroje v roce 1953 pod označením „30mm protiletadlový dvojkanon vzor 53“, zkráceně PLDvK vz. 53. Šlo o klasicky vyřešenou automatickou zbraň na střelivo ráže 30×211 mm (druhé číslo udává délku nábojnice), jež byla poháněna odběrem prachových plynů z hlavně. Hlaveň při výstřelu konala pohyb vpřed, který byl účinkem výstřelu bržděn, což výrazně snižovalo zpětný ráz. Max. rychlost palbu činila asi 400 ran za minutu. Zásobování zajišťovaly pásy s deseti náboji, jež se zasouvaly zboku (tj. do levého kanonu zleva a do pravého zprava). Jeden kanon vážil 198 kg a celý komplex v bojové podobě vážil cca 1750 kg. Osádku tvořil velitel, střelec, dva nabíječi a dva podavači. Obvykle se vytvářely baterie čítající po šesti dvojkanonech.

Původní tažený protiletadlový dvojkanon vz. 53 ve vojenském muzeu ve Vyškově (foto: Lukáš Visingr)

Na podvozek slavné „vétřiesky“

Dvojkanon vz. 53 byl bezesporu kvalitní a výkonnou zbraní, avšak přesto se projevily některé jeho slabiny. Kvůli novému druhu střelného prachu se změnily vlastnosti munice, pohyblivost taženého systému byla nedostatečná a rovněž nábojové pásy po deseti střelách byly pokládány za příliš malé. Na základě těchto požadavků byl tak již v roce 1954 zahájen vývoj prostředku, jenž pak dostal krycí označení Ještěrka a měl se stát samohybným prostředkem protiletadlové obrany vojsk. Jako podvozek byla vybrána novinka domácího automobilového průmyslu, vůz s užitečnou nosností tří tun, který od roku 1951 zkoušela Pragovka (přestože se na konstrukci, což dnes již není příliš známou skutečnosti, podíleli také inženýři z kopřivnické Tatry). Tento velmi podařený šestikolový nákladní automobil, jenž se vyznačoval výjimečnou průchodností v těžkém terénu a pozoruhodnou spolehlivostí, obdržel název V3S (vojenský, 3 tuny, speciál). Pohon automobilu zajišťoval vzduchem chlazený dieselový šestiválec Tatra T 912 s objemem 7412 cm3, který dodával výkon 72 kW. Stojí za zmínku, že motor byl vybaven zařízením i pro start v extrémně chladném počasí (až –25 °C) a mohl být přestavěn na vícepalivový, takže pak dokázal spalovat i klasický benzín. Pohotovostní hmotnost prázdného vozu v základní podobě činila 5650 kg, v provedení s navijákem o 120 kg více. Při plném nákladu (tj. 3300 kg) mohla „vétřieska“ jet po silnici rychlostí 59 km/h. Sériová výroba začala roku 1953 a pokračovala do roku 1990, při čemž bylo celkem vyrobeno ohromujících 130 000 exemplářů. V armádě plnila Praga V3S nejrůznější úkoly, jelikož kromě základní valníkové a skříňové podoby fungovala i jako nosič různých účelových nástaveb, např. 130mm dělostřeleckého raketometu vz. 51 nebo letištního světlometu APM-90. Vývojový projekt s krycím jménem Ještěrka se ovšem zásadně odlišoval tím, že počítal s pancéřovanou karosérií. Nejprve se zvažovala rozměrná krabicovitá budka uložená nad motorem, ale nakonec dostala přednost nižší podoba s motorovou kapotou a řidičským prostorem za motorem. Do výzbroje byl zaveden roku 1959 pod oficiální jménem „30mm protiletadlový dvojkanon vzor 53/59“, resp. PLDvK vz. 53/59, avšak jistě nejznámější je pod původně tajným projektovým názvem Ještěrka.

Protiletadlový systém vz. 53/59 Ještěrka ve vojenském muzeu v Rokycanech (foto: Josef Bulava)

Systém Ještěrka se představuje

Vozidlo mělo ocelové pancéřování o síle 10 mm na čele a 6 mm na bocích. Vedle umístění na obrněný automobilový podvozek byl však poněkud překonstruován i samotný kanon, jenž byl upraven pro jiné zásobování. Původní postranní pásy po deseti nábojích byly nahrazeny shora zasouvanými schránkovými zásobníky, z nichž každý pojal padesát nábojů. Kromě toho došlo k dalším modifikacím zbraně, díky kterým vzrostla max. rychlost palby na 450 ran za minutu. Vzhledem k logické potřebě měnit zásobníky však byla praktická kadence přibližně poloviční. Standardním typem munice pro palbu na vzdušné cíle byla tříštivo-trhavá svítící střela, ovšem Ještěrka se dala poměrně dobře nasadit i proti pozemním cílům, při čemž na ty obrněné mohla pálit střelivem, které mělo průbojné účinky. Pro cvičné účely pak existovala náhradní munice. Vozidlo mělo k dispozici celkovou zásobu 800 kusů nábojů, z nichž 400 bylo umístěno přímo v zásobnících a dalších 400 nábojů se nacházelo v „truhlících“, tedy dřevěných schránkách po 40 či 50 kusech.

Nákres protiletadlového systému vz. 53/59 z instruktážní publikace

Osádka čítala pět mužů (velitel, řidič, střelec a dva nabíječi), kteří měli svoje místa přímo v pancéřované kabině (která měla na střeše pozorovací kopuli), zatímco v bojové situaci seděl střelec na sedačce, která byla montována přímo na otočné lafetě s kanony. Lafeta měla elektrický pohon (v nouzi však mohla být poháněna i ručně), odměr byl kruhový, rozsah náměru zbraní sahal od –10 do +85 stupňů. V původním provedení měl střelec k dispozici jen kruhový zaměřovač s muškou a dalekohled, ale později obdržel pokročilejší zaměřovač vz. 61 s integrovaným dalekohledem a záměrnými kruhovými destičkami. Z další výbavy lze zmínit ještě radiostanici RF-11M. Neobvyklou vlastností celého systému byl fakt, že zbraňovou část, tedy otáčivou lafetu s kanony, bylo možno celou sejmout a posadit na zem, např. pro ochranu statických objektů. Vozidlo mělo dvě rampy, po kterých se lafeta (zespodu opatřená lyžinami) spustila dolů, a naviják, pomocí něhož se opět vytáhla nahoru. A v nouzi dokonce bylo možné lafetu pomalu táhnout „smykovým“ způsobem za vozidlem.

Sejmutá zbraňová část protiletadlového systému vz. 53/59 Ještěrka ve vojenském muzeu v Rokycanech (foto: Petr Valach)

Modernizace, export a náhrada

První provedení Ještěrky bylo nahrazenou modernizovanou obměnou vz. 53/59B, jež obdržela novou radiostanici VXW 100, a od roku 1970 se vyráběla modifikace vz. 53/59M, u níž došlo k již zmíněné náhradě zaměřovače. Sériová výroba podvozku a kabiny probíhala pochopitelně v automobilce Praga, zbraňovou část původně produkovala Zbrojovka Vsetín, později se však výroba přesunula do Škody Plzeň (závod Elektrické lokomotivy), kde pokračovala až do roku 1978. Ještěrky byly v Československé lidové armádě zařazovány zejména do protiletadlových baterií vševojskových pluků, avšak sloužily i u řady dalších útvarů. Menší počet se exportoval do dvou tehdy spřátelených zemí, a sice Libye a Jugoslávie. Libyjské systémy se mohly dostat do bojového nasazení během operací libyjské armády v Čadu a není vyloučeno, že se zapojily ještě do občanské války, jež v loňském roce svrhla Kaddáfího režim. Zcela nesporně bojovaly Ještěrky exportované do Jugoslávie, jelikož v krvavé občanské válce v letech 1991–1995 bylo zaznamenáno jejich použití ozbrojenými silami Srbů, Chorvatů i Slovinců. Nově vzniklé státy těchto tří národů následně zavedly dvojkanony vz. 53/59 do svých ozbrojených sil, ačkoli v té době již šlo o beznadějně archaické zbraně.

Protiletadlový dvojkanon vz. 53/59 Ještěrka ve vojenském muzeu v Rokycanech (foto: Petr Valach)

V době svého vzniku byla Ještěrka jistě moderním a výkonným protiletadlovým prostředkem, poměrně rychle ovšem zastarala, jelikož postrádala přístroje pro nasazení v noci nebo za špatného počasí (resp. dala se použít pouze k boji ve dne a za dobré viditelnosti). Jakmile tedy přišly na bojiště protiletadlové kanony s infračervenými senzory a střeleckými radary, Ještěrka přišla o konkurenceschopnost. Československá armáda si to samozřejmě uvědomovala a zadala úkol Promet, později přejmenovaný na Strop a určený jako nástupce Ještěrky. Zkušební vzorek (označovaný také Strop I) využíval pásový podvozek z bojového vozidla pěchoty BVP, zbraňovou část Ještěrky a nový systém řízení palby, sériová verze (Strop II) pak už měla zcela odlišnou konstrukci, příbuznou samohybné houfnici DANA a využívající podvozek Tatra 815 s mohutnou věží a 30mm kanonem. Tento slibný projekt ale nebyl dokončen. Ještěrka zůstala ve výzbroji armády Československé a poté i České republiky do 31. prosince 2003. Spolu s ní opustil službu i velice povedený kanon vz. 53, jenž díky roku svého zavedení do výzbroje sloužil přesně padesát let.

Jak Ještěrka dostala rakety

K exportu Ještěrky se váže jedna kuriózní epizoda, týkající se Srbska. To totiž vyvinulo velice zajímavé improvizované protiletadlové prostředky, postavené právě na bázi naší Ještěrky. Její zbraňová část beznadějně zastarala, a tak Srbové místo kanonů použili rampy, na kterých byly usazeny původně letecké protiletadlové rakety ruské výroby s infračerveným naváděním. Jsou známy dva typy těchto systémů, a sice RL-2 se dvěma raketami R-60 a RL-4 s jednou raketou R-73. Rakety byly doplněny ještě urychlovači, jež kompenzovaly jejich zkrácený dosah oproti odpálení ze vzduchu. Srbové nyní nabízejí modernizovaná provedení RL-2M a RL-4M, avšak počítají s montáží na podvozky modernějších automobilů, takže československá Ještěrka dnes slouží už jen jako vývojová a zkušební platforma.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Jan Neumann: Praga V3S – Historie, vojenská provedení, nástavby, modernizace
Lubomír Popelínský: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci
CS PVO 1950-1992, Palba.cz