POZEMNÍ TECHNIKA

Ruské řízené střely země-vzduch 1. díl

Sovětský svaz vždy přikládal velký význam protivzdušné obraně a dnešní Rusko v této tradici pokračuje. Od konce 40. let 20. století až do současnosti byla v SSSR, resp. v Rusku vyvinuta zajímavá škála protiletadlových raket, jejichž spektrum sahá od přenosných střel pro odpálení z ramene po těžké komplexy s doletem několik set kilometrů. V tomto článku nabízíme krátký přehled sovětských a ruských raketových systémů protivzdušné obrany, který je seřazen podle identifikačních kódů, jež těmto zbraním přidělil Pentagon a NATO. Pod těmito označeními se ruské rakety dosud běžně vyskytují v západních zdrojích.

SA-1 Guild: Dva kruhy kolem Moskvy

V roce 1955 oficiálně zahájil službu vůbec první komplet řízených střel země-vzduch na světě S-25 Berkut (kód SA-1 Guild). Využíval mohutné těžké střely V-300 naváděné pomocí radarů B-200. Systém sloužil výhradně k obraně Moskvy, okolo níž byly vybudovány dva soustředné kruhy radarových a raketových základen. Max. dálkový dolet rakety proti vysoko letícímu cíli činil kolem 30 km a max. účinný dostup okolo 18 000 m.

SA-2 Guideline: Co sestřelilo U-2

Za dva roky po S-25 vstoupil do služby raketový komplet S-75 Dvina (SA-2 Guideline), který nahradil těžké protiletadlové kanony. V polovině 60. let bylo v SSSR přes tisíc jeho základen, kromě toho se široce exportoval a zasáhl do řady konfliktů, ale určitě nejznámějším úspěchem je sestřel amerického špionážního letadla U-2 nad SSSR v roce 1960. Raketa V-750 využívala dálkové povelové navádění s radarovým sledováním, měla dolet asi 45 km a dostup až 20 000 m. Následovaly modernizované verze SA-75 Desna a S-75M Volchov a námořní obměna M-2 Volchov-M (kód SA-N-2). S-75 je stále v arzenálu řady zemí, z nichž některé provedly místní úpravy včetně instalace raket na pásové podvozky.

SA-3 Goa: Ne tak docela mobilní

Nižší stupeň obrany, který doplnil systém S-75, představoval komplex S-125 Něva (kód SA-3 Goa), zavedený do služby v roce 1963. Znovu využíval radiolokační a povelové navádění, ale rakety 5V24 byly vypouštěny už z dvoj- nebo čtyřnásobných odpalovacích ramp. Komplet byl vyroben jako mobilní, jenže kvůli složitosti a rozměrům se v praxi uplatnil spíše jako statický. Později vznikla modernizovaná varianta S-125M Něva-M a exportní Pečora, námořní obměna M-1 Volna (SA-N-1) a opět mnoho úprav u zahraničních uživatelů. Střela v základní verzi má dolet okolo 35 km a efektivní výškový dostup 18 000 m.

SA-4 Ganef: S náporovým motorem

V roce 1964 vstoupil do výzbroje první skutečně mobilní komplex protivzdušné obrany vojsk, systém 2K11 Krug (SA-4 Ganef). Střely 9M8 byly vypouštěny z dvojitých ramp na pásových podvozcích a náporový pohon jim dával max. dolet až 55 km a dostup 24 500 m. Navádění se uskutečňovalo opět dálkovými povely, avšak v koncové fázi letu se přecházelo na poloaktivní radarový princip. Zdokonalená verze se nazývala Krug-M.

Komplet 2K11 Krug v ruském vojenském muzeu

SA-5 Gammon: Strategická obrana

Proti nukleárním bombardérům a výškovým průzkumným letadlům byl zkonstruován statický komplex s velmi dlouhým doletem S-200 Angara (SA-5 Gammon) s poloaktivním radarovým naváděním. Střela 5V21 o váze více než sedmi tun (!) měla dálkový dosah až 300 km a dostup 40 000 m, ale u poslední vývojové podoby S-200D Dubna vzrostl dolet až na 400 km; naopak vývozní úprava S-200E Vega střílela „jen“ na 250 km. (Pro úplnost lze dodat, že původně byl kód SA-5 doplněn slovem Griffon a vztahoval se ke komplexu S-50 Dal s raketami 5V11, ale po zastavení vývoje byl kód přiřazen typu S-200.)

Systémy S-200V Vega (vpředu) a S-125M Něva (vzadu)

SA-6 Gainful: Trojice prstů smrti

Od roku 1970 sloužil velmi úspěšný mobilní systém ochrany vojsk 2K12 Kub (SA-6 Gainful), který si díky typickému vypouštěcímu zařízení se třemi střelami 3M9 na pásovém podvozku a vysoké účinnosti vysloužil přezdívku „tři prsty smrti“. Střela s náporovým motorem spojovala povelové a koncové poloaktivní navádění a měla dolet přes 20 km při dostupu 12 000 m. Byly však provedeny četné modernizace , jež výkony dále zlepšily, a vznikla i exportní verze jménem Kvadrat.

Systém 9K37 Buk z výzbroje bývalé sovětské armády

SA-7 Grail: Raketa na rameno

První přenosnou sovětskou zbraň země-vzduch představoval systém 9K32 Strela-2 (kód SA-7 Grail), zavedený do výzbroje v roce 1968. Měl tvořit protivzdušnou obranu na úrovni praporu a zacházení bylo díky infračervenému samonavádění dosti snadné. Střela 9M32 měla dolet asi 3,7 km a dostup max. 1500 m. Záhy byla i modernizována (verze Strela-2M), vznikla námořní modifikace (kód SA-N-5) a komplet se objevil u řady zahraničních armád a nestátních skupin. Dále modernizovanou obměnu představuje 9K34 Strela-3 (kód SA-14 Gremlin) s doletem cca 4 km a dostupem 2300 m; jeho námořní obměna má kód SA-N-8.

SA-8 Gecko: Obojživelná integrace

Komplex protivzdušné obrany 9K33 Osa (SA-8 Gecko), který vstoupil do služby v roce 1972, byl první, jenž integroval odpalovací zařízení a naváděcí radar na jediném vozidle. Konkrétně se jednalo o šestikolový obojživelný transportér, který nesl čtyři rakety 9M33. U následujících verzí Osa-AK a Osa-AKM bylo použito šest výkonnějších raket v kontejnerech. Komplex měl dosah max. 20 km a dostup 12 000 m. Exportní verze dostala jméno Romb a námořní obměna se označovala 4K33 Osa-M (kód SA-N-4).

Systém 9K33M3 Osa-AKM vyřazený z Armády ČR (foto: Marian Visingr)

SA-9 Gaskin: Strela pro BRDM-2

Dalším samohybným systémem pro obranu vojsk na bojišti byl 9K31 Strela-1 (SA-9 Gaskin), jenž sloužil od roku 1968. V zásadě šlo o podvozek a korbu obrněného automobilu BRDM-2, na níž byla umístěna věžička se čtyřmi infračerveně naváděnými střelami 9M31 s doletem cca 6,5 km a dostupem 3500 m; u pozdější obměny 9M31M to bylo 8 km a 6100 m. Jak napovídá už název, rakety byly blízce příbuzné těm přenosným.

SA-10 Grumble: První z „třístovek“

V roce 1978 vstoupil do služby zcela nový systém pro síly protivzdušné obrany státu, který se záhy stal základem výjimečně rozšířené a úspěšné série zbraní. S-300P (kód SA-10 Grumble) používal čtyřnásobná odpalovací zařízení střel 5V55 na podvozcích tažených (S-300PT) nebo samohybných (S-300PS) a radiolokační povelové navádění. Zpočátku měl dosah okolo 47 km a dostup 20 000 m, ale postupně došlo ke zvýšení na 92 km a 27 000 m. Poslední verzí patřící do první generace S-300 byl „přechodový“ S-300PM s novým naváděním „track-via-missile“, jež se v plné míře uplatnilo teprve u pozdějších variant. Námořní modifikace S-300P obdržela název S-300F Fort (kód SA-N-6), pro export Rif.

SA-11 Gadfly: Tentokrát čtyři prsty

Přímým nástupcem systému pro ochranu vojsk Kub se stal systém 9K37 Buk (SA-11 Gadfly), který dosáhl bojeschopnosti v roce 1979. Opět používá pásový podvozek, tentokrát je však na odpalovacím zařízení hned čtveřice střel 9M38 s poloaktivním radarovým řízeném. Mají dolet 30 km a dostup 14 000 m, u modernizovaných variant (jako je Buk-M1) až 45 km a 25 000 m. Exportní verze má název Gang a námořní 3K90 Uragan (také M-22; SA-N-7), pro export Štil. Dnes je nabízena další modernizovaná obměna 9K40 (též 9K37M) Buk-M s raketami 9M317 (kód SA-17 Grizzly), který má efektivní dosah až 50 km. Její exportní verze se označuje Ural, námořním protějškem je typ Smerč (SA-N-12).

Publikace: Střelecká revue 11/2010