VÝZBROJ PĚCHOTY

Samopal MP 3008: Německá cesta k jednoduchosti

MP 3008 (Volksmaschinenpistole)

Lze oprávněně říct, že se moderní samopaly zrodily v Německu v podobě zbraně MP 18. Pozdější typy jako MP 35 nebo MP 40 jistě patřily na světovou špičku, ovšem nepříznivý vývoj války přiměl Němce k vývoji „nouzového“ MP 3008.

Málokdo si uvědomuje, že německá ekonomika v podstatě až do začátku roku 1943 fungovala jako „mírová“. Až po porážce u Stalingradu přešla Třetí říše do strategické defenzívy a Joseph Goebbels vyhlásil „totální válku“, která znamenala zapojení celého hospodářského potenciálu Německa a okupovaných zemí do válečného úsilí. Jedním z projevů těchto změn byla masová produkce stále jednodušších a levnějších zbraní. Ke konci války tento princip dospěl do téměř absurdních rovin. Příkladem postupu od velmi propracovaných zbraní k „zoufalým“ válečným náhradám jsou 9mm samopaly německé armády.

Zrození nové kategorie

Zákopové boje první světové války ukázaly, že pušky, jakkoliv mohou být na delší vzdálenost přesné a účinné, mají svoje zjevná omezení. Právě v bojích zblízka by vojáci využili zbraně se sice kratším dostřelem, avšak zato s větší zásobou lehčí munice a schopností plně automatické palby. Jedním z prvních pokusů byla zbraň italské firmy Villar Perosa, někdy označovaná i za „první samopal“, i když fakticky šlo spíš o vylehčený dvouhlavňový (!) kulomet, který se moc neosvědčil. Mezi německými pokusy lze zmínit „dělostřeleckou“ verzi pistole Luger P 08, jež měla možnost střelby i dávkou, prodlouženou hlaveň, bubnový zásobník na 32 ran a dřevěnou pažbu. Ani tato kuriozita se ale příliš nerozšířila. Skutečný průlom znamenala až zbraň, kterou zkonstruoval později slavný Hugo Schmeisser, tehdy pracovník zbrojovky Bergmann. Zrodila se zbraň jménem MP 18, kde MP znamenalo „Maschinenpistole“, což je pořád německé slovo pro samopal. Šlo o lehkou automatickou zbraň na střelivo ráže 9 mm Parabellum. Její funkční mechanismus byl poháněn zpětným rázem neuzamčeného závěru, což je princip, který se beze změn a s úspěchem používá u naprosté většiny samopalů dodnes. Bubnový zásobník na 32 ran byl shodný s tím pro „dělostřeleckou“ verzi pistole Luger a zasunoval se zleva. Zbraně MP 18 dostaly v omezeném počtu elitní německé útočné jednotky, které byly poslední naději císařské armády při závěrečné ofenzívě v roce 1918 (tzv. Kaiserschlacht). Samopal se velice osvědčil a v zákopových bojích na krátké vzdálenosti se ukázal jako bezkonkurenční, jelikož pěšáci měli díky němu krátkodobou palebnou sílu bezmála na úrovni kulometu. Není divu, že MP 18 záhy začal být vylepšován a kopírován. V Německu byla od roku 1928 vyráběna varianta MP 28, u které se objevila řada změn včetně nového rovného zásobníku. Samopaly MP 18 i MP 28 byly hojně užívány ještě v průběhu druhé světové války a dá se bez nadsázky říci, že určily podobu a základní prvky samopalů v podstatě „na věčné časy“, neboť i dnešní zbraně této kategorie se s nimi z hlediska funkce i střeliva vlastně shodují.

MP 18

Legendární „Schmeisser“

Vývoj však pochopitelně pokračoval různými drobnými vylepšeními. Už MP 28 měl možnost střelby jednotlivými ranami. Na počátku 30. let se zrodil kvalitativně nový typ samopalu, jenž rovněž dokázal pálit jednotlivé výstřely. Šlo o MP 34, který navrhli bratři Bergmannové. Jeho nejpokrokovějším prvkem byla dvoudílná spoušť, jejíž horní část sloužila pro jednotlivé rány, kdežto stisk spodní části znamenal dávku. Zásobník se zasouval zprava. Po dalších zlepšeních (mj. jinak vyřešeným napínáním závěru) vznikl samopal MP 35, který byl posléze vyráběn ve značných počtech, a to především pro jednotky SS, jež takto získaly „svůj“ zdroj zbraní, který byl nezávislý na produkci pro Wehrmacht. Všechny zatím uvedené typy byly nesporně vysoce kvalitní, ovšem to byla v přeneseném smyslu vlastně i slabina. Jejich vysoká kvalita totiž byla vykoupena vysokou náročností produkce, která vyžadovala přesné obrábění, dobré zpracování kovového povrchu a pažby z jakostního dřeva. Když v roce 1938 přišel samopal MP 38, tomu všemu byl náhle konec. Nová zbraň byla zhotovena z jednoduchých odlitků či výlisků a jakási „elegance“ předchozích částečně dřevěných typů byla nahrazena strohou funkčností. Samopal MP 38 byl určený pro masovou výrobu a požadovala se maximální jednoduchost, spolehlivost a nízká cena. Zbraň byla známa pod přezdívkou „Schmeisser“, přestože Hugo Schmeisser s ní neměl nic společného. Funkční princip zůstal stejný jako u předchozích typů; zbraň postrádala nastavení pro jednotlivé rány, ovšem při poměrně nízké kadenci se voják brzy naučil stisknout spoušť tak, aby vyšla jen jediná rána. Roku 1940 přišla nová úprava MP 40, jež se na pohled i z hlediska použití lišila jen málo, ale přinášela podstatné změny pro německý průmysl, jelikož díky ještě širšímu využití výlisků bylo možné další zrychlení a zjednodušení výroby. Součásti nakonec mohly dodávat i malé dílničky, takže velké továrny zajišťovaly už jen finální montáž samopalů. Tato decentralizace výroby (spolu s pověstnou německou efektivitou) způsobila, že zbraní MP 38 a MP 40 bylo zhotoveno přes milion kusů.

MP 40 (Maschinenpistole 40)

Nejjednodušší samopal

Výjimečná jednoduchost německého samopalu zaujala také Brity, kteří se ukořistěným kusem této zbraně inspirovali, když vyvíjeli svůj proslulý samopal Sten. Ten poté zase vyvolal velký zájem Němců, které „okouzlila“ hlavně jeho úprava s tlumičem pro zvláštní jednotky. Slavný německý velitel speciálních operací Otto Skorzeny se osobně zasadil o masovou výrobu kopií Stenu pod krycím označením „Postdam Gerät“. Těchto zbraní podle dokumentace vzniklo asi 28 000 kusů; poněkud znepokojivé je, že se velká většina „ztratila“ a dodnes nebyla nalezena, ačkoli se soudí, že jsou uloženy v neobjevených skladech pro záškodnické jednotky Werwolf. Sten pak posloužil jako inspirace pro poslední německý typ samopalu za druhé světové války, a sice pro zbraň MP 3008, jež byla zjednodušená opravdu „ad absurdum“. Tento samopal měl sloužit zejména u jednotek Volkssturmu, tedy převážně mladíků a starých mužů, kteří se měli starat o zoufalou obranu Třetí říše v posledních měsících války. MP 3008 (občas nazývaný též „Volksmaschinenpistole“) se celkově dost podobal Stenu, ale lišil se zejména tím, že zásobník na 32 ran (shodný s tím do MP 38/40) byl zasouván zespodu, zatímco u britské zbraně to bylo zleva. Zbraň vůbec neměla rukojeť, jednoduchá pevná pažba se objevovala v několika verzích z drátu, trubek (podobně jako u Stenu), plechu nebo dřeva. Mechanismus zůstával stále stejný, tedy neuzamčený dynamický závěr střílející z otevřené polohy, ale díky zkopírování britského přepínače střelby dokázala zbraň střílet dávkami i jednotlivými ranami. Pevná kovová mířidla byla zafixovaná na dálku 100 metrů. Stejně jako v případě MP 40 probíhala i výroba MP 3008 v mnoha malých dílničkách a velké fabriky už jen kompletovaly dodané součástky. Celkem se podařilo vyrobit asi 10 000 exemplářů, jež se dostaly zejména do výzbroje jednotek Werwolfu a Volkssturmu. Na výsledek války již samozřejmě neměly větší vliv, dosud však ilustrují, jaké zbraně se mohou zrodit, když se v důsledku zoufalé válečné situace skutečně důsledně využije pravidlo, že by se forma měla podřizovat funkci.

MP 35

Dva údaje o délce znamenají délku s rozloženou / složenou opěrkou.

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
A. B. Žuk: Pušky a samopaly
World.Guns.ru, Wikipedia.org

Fotografie: Guns.ru, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 9/2013