ZPRÁVY

Vrtulníky u české armády určitě nejsou zbytečné

Nedávné týdny byly pro fandy vojenských vrtulníků vysoce zajímavé. 21. září si mohli diváci Dnů NATO v Ostravě prohlédnout konvertoplán V-22 Osprey a na počátku října prezentovala americká společnost Sikorsky prototyp helikoptéry nové koncepce S-97 Raider. Přestože se to v této chvíli může jevit jako předčasné, převratné změny v oblasti vrtulníků můžou výhledově ovlivňovat také vrtulníkový park Armády ČR.

První zprávy, že česká armáda bude kupovat nové vrtulníky, se objevily již v listopadu 2013 a na jaře 2014 byly konkretizovány. Mělo by jít o dvanáct až šestnáct univerzálních strojů lehké nebo nižší střední hmotnostní kategorie, které nahradí nejen dopravní W-3 Sokol, ale i bitevní Mi-24/35, které by měly opustit službu do roku 2018, protože její další pokračování by žádalo nákladnou generální opravu a modernizaci. Jinak řečeno, očekává se, že se česká armáda bude muset obejít bez specializovaných bitevních helikoptér.

Nové univerzální stroje by tak měly fungovat nejen jako dopravní, zdravotnické, průzkumné a velitelské, ale i jako prostředky palebné podpory, tj. suplovat bitevníky. Tento působivý výčet schopností bohužel opomíjí fakt, že ozbrojený víceúčelový stroj není (a nemůže být) skutečně plnohodnotnou náhradou specializovaného bitevníku, neboť na to jednoduše postrádá výkony, elektroniku, nosnost zbraní a pancéřovou odolnost.

Pokud jde o konkrétní typy, hovoří se mj. o strojích Eurocopter EC 635 nebo AgustaWestland AW109. Bezesporu jde o kvalitní helikoptéry, které dokážou být více než důstojnou náhradou Sokolů, a dokonce dovedou omezeně působit i jako bojové, ale rozhodně nemohou nabídnout útočné kapacity třeba jenom vzdáleně srovnatelné s tím, co umí sice starý, ale stále obávaný a respektovaný „Hind“, jak se v kódu NATO říká Mi-24/35.

Zaznívá argument, že bitevní vrtulníky jsou velice specializovaný a nákladný prostředek, jaký si česká armáda nemůže dovolit a jaký v krajním případě mohou poskytnout spojenci. To sice zní logicky, jenže ve skutečnosti je to dosti sporné. Něco podobného by se dalo nakonec říct o tancích či o nadzvukových stíhačkách, a kdybychom tuto filozofii dovedli „ad absurdum“, tak bychom asi rovnou mohli zrušit celou armádu.

Velice diskutabilní je i samotné tvrzení, že bitevní vrtulníky jsou příliš specializované. Dal by se prohlásit spíš opak, jelikož celá éra existence této kategorie techniky (trvající už půl století) ukazuje široké možnosti jejich použití. Bitevní vrtulníky se hodí do každého typu konfliktu od klasické „frontové“ konvenční války po expediční operace proti teroristům. To je koneckonců důvod, proč je jako důležitou součást letectva používá naprostá většina vyspělých zemí a proč po nich dnes sahají i státy, které je dříve nevlastnily.

A jak to všechno souvisí s návštěvou V-22 Osprey a prototypem S-97 Raider? Více, než by se mohlo zdát. Je totiž zřejmé, že klasicky konstruované helikoptéry s jedním hlavním (nosným) a jedním ocasním (vyrovnávacím) rotorem dorazily z hlediska výkonů na limity své koncepce a budou pomalu, ale jistě „vyklízet pole“. Armády žádají stroje, které nabídnou vyšší rychlost, dolet a obratnost a budou obtížněji zjistitelné.

Jednu z cest ukazuje V-22 Osprey, jehož dvojice rotorů (které umožňují start z místa) se může překlopit a fungovat jako vrtule pro vodorovný let. Příkladem jiné koncepce je S-97, který má dva nosné rotory na jedné ose, doplněné tlačnou vrtulí na zádi. Existují i další možnosti, avšak jisté je, že klasický řešené helikoptéry dosahují rychlostí nanejvýš něco přes 300 km/h, kdežto V-22 překračuje 500 km/h a podobná čísla se čekají i od vyvíjených typů nové generace, které by měly začít nastupovat do služby po roce 2020.

Co to bude znamenat pro nabídku klasických vrtulníků? Logicky vznikne tlak na pokles jejich ceny, aby byly pořád aspoň trochu atraktivní v kontrastu s drahými typy nové generace. Navíc je pravděpodobné, že se na trhu objeví „zánovní“ helikoptéry, jež nabídnou k odprodeji země, které si pořídí stroje nové generace. Jinak řečeno, lze očekávat, že specializované bitevníky se po roce 2020 stanou finančně mnohem dostupnějšími.

Mohlo by se proto ukázat jako nemoudré bitevní vrtulníkové letectvo zcela rušit. Stejně jako u stíhaček a tanků platí, že je jednoduché určitý druh vojska zrušit, ale je skoro nemožné ho pak opět vybudovat. Vzhledem k chystanému zvyšování českého obranného rozpočtu by se mohlo za deset let ukázat jako zcela reálné pořídit letku specializovaných bitevních vrtulníků, sice ne zcela nejmodernějších, avšak stále výkonných a schopných zajistit českým vojákům vzdušnou ochranu a podporu prakticky v jakémkoli druhu konfliktu.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 16. října 2014