ZPRÁVY

Ruský „velký návrat“ na Střední východ. A naivita USA

Proč vlastně Rusko vojensky intervenuje v Sýrii? Možných odpovědí existuje více a je celkem pravděpodobné, že motivace Kremlu je komplexní a zahrnuje více důvodů. Snaha „zachránit“ Asadův režim (a tím i dvě základny v Sýrii), oslabit islamisty, otestovat si expediční působení v zahraničí, vyzkoušet novou techniku a posílit svůj vliv v regionu, to vše může mít svoji roli. Stojí za to podívat se blíže na onen poslední důvod.

Je totiž nepochybné, že ruská intervence v Sýrii představuje součást rozsáhlého úsilí Kremlu o obnovení mocenského významu Ruska na Středním Východě. Nedá se asi říci, že by zde šlo o nějaký dokonalý plán, předem promyšlený krok za krokem. Složitá a rychle se měnící situace, jež v regionu panuje, by to patrně neumožnila. Spíše se zde jedná o obecnou strategii, v jejímž rámci lze provádět i pragmatické „ad hoc“ kroky, avšak hlavní cíl zůstává stejný. A co je ještě zajímavější, politika Západu v tomto Rusku výrazně pomáhá.

K pochopení je ale třeba i krátký historický exkurs. Začátek angažmá Kremlu v tomto regionu je dost paradoxně spojený se vznikem Státu Izrael. Ten se totiž nejdříve dočkal velké podpory nejen od USA, ale i od SSSR. Ne že by Stalin tolik miloval Židy, spíš naopak (a zřejmě pouze jeho smrt zabránila další obrovské čistce, tentokrát antisemitské), avšak vnímal nacionalismus a socialismus tehdejších sionistů jako zbraň proti vlivu západních mocností. A proto také bylo úkolem Československa dodávat Izraeli zbraně.

Brzy se ovšem Stalinovy kalkulace ukázaly jako tragikomicky mylné. Navzdory nacionalismu i socialistickým sklonům se sionisté stali dobrými spojenci Západu, zpočátku zejména Francie a Británie, později USA. Moskva tedy obrátila svou pozornost k arabským zemím, které tehdy jedna za druhou získávaly samostatnost. Hlavně republiky jako Egypt či Sýrie (a potom i Irák) se jevily jako zajímaví potenciální spojenci Moskvy.

Také v těchto zemích se etabloval nacionalismus (samozřejmě ten panarabský) i cosi, co by se dalo označit za socialismus. Jestliže se však v zemích střední a východní Evropy snažil Kreml hodně tlačit na „ideologickou čistotu“, v arabském světě postupoval více pragmaticky. Nechal dokonce spřátelené režimy zlikvidovat tamní „ortodoxní“ komunisty, jejichž šance získat moc byly mizivé. Vznikla proto velmi groteskní situace, kdy směla „sovětská“ komunistická strana legálně působit jen v jediném státu regionu, a to v Izraeli.

Vojenská podpora SSSR se zpravidla omezovala na dodávky zbraní a výcvik, bojové jednotky se nenasazovaly. Jedinou výjimku představovalo fungování kontingentu sovětského letectva a protivzdušné obrany v Egyptě v letech 1967–1970. Zrovna brilantní úspěch to však nebyl, což kulminovalo 30. července 1970 soubojem sovětských pilotů s Izraelci. Ačkoli měly síly SSSR téměř dvojnásobnou převahu, střetnutí skončilo beze ztrát na izraelské straně, kdežto sovětské letectvo muselo odepsat čtyři piloty a pět stíhaček MiG-21.

Sovětští poradci navíc svým povýšeným přístupem nezřídka budili odpor a po nástupu nového egyptského prezidenta Sadata začaly vztahy Káhiry a Moskvy upadat. Po válce v roce 1973 se Egypt obrátil už jasně k Západu, také irácký diktátor Saddám Husajn se snažil vypadat dobře i před Západem. Kreml se proto mohl spoléhat jen na Sýrii, popř. ještě na Jižní Jemen, který ale přinášel prakticky každému více škody než užitku.

Posléze si Kreml ještě stačil pořádně pokazit vztahy s většinou arabských zemí svým angažmá v Afghánistánu, které výrazně přispělo ke kolapsu SSSR. V éře Borise Jelcina se ruský vliv na arabské země blížil nule (stále s výjimkou Sýrie), ačkoli se dařilo budovat pragmatické vztahy s Íránem. Moskva pod Jelcinovou a poté i Putinovou vládou zahodila ideologické předsudky a soustředila se na konkrétní ekonomické či vojenské zisky.

Vladimir Putin se ale projevil jako daleko aktivnější. Právě za jeho vlády se patrně zrodila ona strategie „velkého návratu“, resp. pozvolného formování volné sítě spojenců v regionu. Rusko evidentně počítalo s tím, že vliv USA bude upadat, ale zřejmě ani optimistické vize Vladimira Putina nepředpokládaly tak dramatické oslabení amerického vlivu, jaké přišlo po podpoře tzv. arabského jara. Islamisté samozřejmě o spojenectví USA nestojí, zatímco autoritativní režimy, jež proti islamistům zasáhly, začaly podporu USA ztrácet.

Obamova naivní a idealistická politika utrpěla politováníhodné fiasko. Z Iráku se fakticky stal klientský stát Ruska a Íránu, něco dosti podobného platí i o Sýrii. Dobrým spojencem Kremlu se opět stává i Egypt a ruské zbraně už rozsáhle kupují i konzervativní arabské monarchie, jež stále více chápou USA jak nespolehlivý zdroj. Moskva totiž požaduje pouze zaručené placení, případně jiné protihodnoty. Každopádně u ní ovšem nehrozí, že pozastaví plnění kontraktu jen kvůli kritice stavu lidských práv v zemi zákazníka.

Debakl Obamovy středovýchodní politiky korunuje výrazné zhoršení vztahů s Izraelem, jež se v takovéto míře nepovedlo žádnému prezidentovi. „Jaderná dohoda“ s Íránem, kterou protlačil Bílý dům v naivní představě, že by se teokratický Írán mohl stát jakýmsi spojencem USA, pak paradoxně způsobila zlepšení vztahů Izraele s Ruskem. Židovský stát již evidentně nehodlá na USA spoléhat a doufá, že Teherán udrží na uzdě spíš Moskva.

Vedle toho si Tel Aviv a Kreml dobře rozumí i v otázce boje proti sunnitským islamistům. To se projevilo mj. tím, že se Izrael nepřipojil k západní kritice ruských náletů v Sýrii, místo toho ihned zahájil koordinační rozhovory. To koneckonců koreluje se skeptickým postojem Izraele vůči „arabskému jaru“, jež vyneslo k moci převážně islamisty. Asad je sice nepřítel, ale aspoň nepřítel známý a předvídatelný. Ti, kteří by jej zřejmě vystřídali v případě vítězství opozice (a to i té tzv. umírněné), by znamenali daleko vážnější hrozbu.

Americký vliv na Středním Východě samozřejmě neklesl na nulu, proti situaci před deseti lety je ale opravdu výrazně slabší. Obamovi navíc zjevně chybí vůle i tento oslabený vliv prosadit, zatímco prezident Putin svoje úsilí stupňuje. Jeho snahy zajisté zahrnují také rizika, na prvním místě možnost uváznutí Ruska ve vleklém konfliktu, avšak nyní se ruský vliv nachází na jasně vzestupné trajektorii. Příštího nájemníka Bílého domu čeká skutečně veliká spousta práce, aby vrátil USA pozici dominantní velmoci v tomto regionu.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 18. října 2015