ZPRÁVY

Naše L-159 v Iráku. Konec nekonečného příběhu?

Podzim 2015 bude do historie českého letadla Aero L-159 ALCA nepochybně zapsán velkým písmem. Dne 30. září převzala svůj první exemplář americká firma Draken International a dne 4. listopadu dorazily na místo určení první dva stroje pro letectvo Iráku. Po realizaci dodávek, jež vyplývají z těchto dvou smluv, bude „nekonečný příběh“ snah o export L-159 u konce, ale snad ještě důležitější je, jaké z něj plyne poučení.

Připomeňme, že letoun Aero L-159 poprvé vzlétl v roce 1997 a o tři roky později byl zaveden do českého letectva, které získalo celkem 72 exemplářů. Ale již v té době bylo celkem zřejmé, že tak vysoký počet nebude možno smysluplně využít, takže v provozu zůstalo jen 24 letounů, zatímco zbývající putovaly do skladů. Několik bylo přestavěno na dvoumístnou cvičnou verzi L-159T1, avšak většina uskladněných jednomístných L-159A se pak stala předmětem anabáze s cílem nalézt pro ně (pokud možno platícího) odběratele.

Počet zemí, o nichž se v této souvislosti hovořilo, se pohybuje kolem třiceti, a mnohokrát tady zazněly zprávy o „velkém zájmu“, „pokročilých vyjednáváních“ nebo „kontraktech těsně před podpisem“. Padala jména opravdu exotických států, reálný úspěch se však dlouho rovnal nule. Jen malou náplastí bylo předání tří kusů firmě EADS v rámci smlouvy na problémové letouny CASA C-295M; tuto trojici pak zakoupila americká soukromá společnost Lewis Fighter Fleet. Podobná cesta se ale otevřela i pro další letouny.

O nesporně povedený český stroj (nepřesně označovaný i jako „bitevník“, ačkoliv na zařazení do této kategorie postrádá pancéřovou odolnost) totiž začala jevit zájem i jiná americká firma, a sice Draken International. Ta zajišťuje pro vzdušné síly (včetně těch amerických) výcvikové služby, k nimž potřebuje výkonná letadla (včetně stíhaček). Firma Draken tak v červenci 2014 podepsala kontrakt na čtrnáct L-159A s opcí na dalších sedm.

Mezi zákazníky z řad států se potom největší naděje vkládaly do Iráku, s nímž byla podepsána předběžná smlouva už v roce 2012. Poté však dostal přednost jihokorejský T-50 a zdálo se, že půjde o další velké zklamání, českému letounu pak ale nečekaně pomohl konflikt s Islámským státem. Bagdád posléze začal neobvykle spěchat a v dubnu 2014 podepsal kontrakt na dvanáct kusů, z toho deset jednomístných a dva dvoumístné.

Lze předpokládat, že po přesunu těchto celkově 36 letounů (tři pro EADS, resp. Lewis, 21 pro Draken a 12 pro Irák) ona prodejní anabáze skončí. Ve skladech firmy Aero Vodochody tudíž zůstane několik málo kusů (ne všechny kompletní), jež budou fungovat především jako zdroje náhradních dílů. Vzhledem k obrovské částce za původních 72 strojů nebudou finance získané za oněch 36 exemplářů asi nic víc než „cena útěchy“. Bylo by ovšem velmi neférové to svádět na nekvalitní letoun, protože skutečné příčiny leží jinde.

Realita je spíše taková, že L-159A představuje až příliš kvalitní letoun, protože jednomístných podzvukových bojových letadel s takovou elektronikou a výzbrojí opravdu mnoho není. To se však bohužel podepisuje na ceně, jež fakticky odpovídá zánovním nadzvukovým stíhačkám, a také na exportních omezeních, protože kvůli řadě moderních součástek „Made in USA“ závisí každý kontrakt i na povolení z Washingtonu.

Obrovský díl viny ale nese i česká politická reprezentace, která nejdříve objednala 72 letounů, aby podpořila domácího výrobce. Poté následovalo několik značně nešťastných výroků (mj. o stroji, který je prý nebezpečnější pro své piloty než pro nepřítele) a řada zpackaných pokusů o export. Někde asi více udělat nešlo, avšak obecně vláda nevyužila zdaleka všechny prostředky k podpoře exportu L-159. Ekonomická diplomacie tady totálně selhala a prodeje firmě Draken a letectvu Iráku jsou do značné míry prostě výsledkem štěstí.

V současnosti firma Aero Vodochody soustřeďuje síly na nový projekt L-39NG. Tentokrát by měla navázat na fenomenální úspěch cvičného letounu L-39 Albatros, neboť „engéčko“, jehož demonstrátor byl představen na Dnech NATO 2015, také patří mezi dvoumístné cvičné stroje. Zákazník si může vybrat jak modernizaci nynějších Albatrosů, tak dodávku nově postavených L-39NG. Tato letadla mají dostat mj. nový motor, tzv. mokré (čili palivové nádrže obsahující) křídlo a samozřejmě kompletně novou sestavu elektroniky.

Převážně český původ elektroniky by měl eliminovat alespoň část možných potíží s exportem. Aero již má „v kapse“ tři kontrakty na L-39NG, resp. na modernizování stávajících Albatrosů, a sice u firmy LOM Praha (ta odpovídá za výcvik českých pilotů) a akrobatických týmů Black Diamond (ten patří firmě Draken) a Breitling. O tento projekt už ale údajně jeví zájem několik dalších států, kde populární „Albík“ spolehlivě létá.

Exportní anabáze L-159 se již s největší pravděpodobností opakovat nebude, protože L-39NG je nepochybně nadějný koncept, pro který na světě existuje velký prostor pro uplatnění. Firma Aero pořád představuje respektovaný pojem a především v řadě zemí třetího světa může sázet na perfektní reference. Na rozdíl od L-159A je vize L-39NG koncipována s ohledem na dobrý poměr výkon/cena a konfigurování dle požadavků zákazníka.

Z čistě vojensko-technického hlediska bude „engéčko“ asi velice zajímavé, to však pro úspěch na světovém trhu nestačí. A tím se vracíme k typu L-159, protože ani on jistě nebyl bez šance, ale doplatil na nekoncepční obrannou politiku a opakované selhávání ekonomické diplomacie. Dlouhý příběh exportu L-159 je u konce, kdežto příběh exportu L-39NG začíná. Doufejme, že se naše politická reprezentace aspoň trochu poučila a že její úsilí o podporu českého zbrojního exportu nenadělá (znovu) více škody než užitku.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 11. listopadu 2015