ARMÁDY A HISTORIE

Český vojevůdce Radola Gajda

Jen se někdy zkuste pozitivně vyjádřit o osobě generála Radoly Gajdy. V naprosté většině případů budete automaticky označeni za fašisty, protože lidé o něm vesměs vědí jen to, že za první československé republiky vedl Národní obec fašistickou. Někteří pak k tomu iniciativně přidávají ještě vědomost, že kolaboroval s nacisty. To ovšem není vědomost, nýbrž pitomost, jelikož Gajda s nacisty nikdy nespolupracoval, naopak pomáhal odboji. Po válce mu nemohli kolaboraci dokázat dokonce ani komunisté! Radola Gajda skutečně neměl žádné důvody, aby se s nacisty nějak bratříčkoval. Zejména je nutno velmi jasně konstatovat, že prvorepublikový fašismus nebyl tak docela „fašismus“ v dnešním smyslu, nýbrž spíše radikální konzervativní nacionalismus. Gajdovi fašisté byli vždy důrazně protiněmečtí, neboť Německo (samozřejmě velice správně) vnímali jako existenční hrozbu pro Československo. A Gajda sám byl (což je však dosud velice málo známým faktem) na prvním místě přesvědčený monarchista. To spolu s jeho tvrdým antikomunismem (nikdy se netajil názorem, že sovětský bolševismus znamená pro svět nesmírné nebezpečí) způsobilo, že byl propuštěn z armády a odsouzen (kvůli nátlaku Hradu a na základě zjevně vykonstruovaných důkazů) za přípravu státního převratu a špionáž pro (což bylo už zcela absurdní) SSSR. Byla to hloupost na druhou a asi největší Masarykova chyba. Do té doby se sice Gajda netajil svými radikálními názory, ovšem jako voják zůstával k republice loajální. Až po propuštění z armády začal dělat skutečné potíže.

Ale o to nejde. Ačkoli vnímání Gajdy jako politika je obecně velmi zkreslené, asi těžko lze jeho politické působení označit za pozitivní. Pro mě je velkou a významnou postavou českých dějin Gajda jako voják. Lidé totiž mají jakési tušení o jeho politické kariéře, ale zapomnělo se na jeho ohromné vojenské úspěchy, díky kterým byl v Československu mimořádně populární a díky kterým samozřejmě získával i politické body. Gajda totiž prodělal celou první světovou válku, a to dokonce v „prodloužené“ verzi, neboť bojoval až do roku 1919. V srpnu 1914 byl mobilizován, ovšem v listopadu 1915 přeběhl k Srbům a bojoval v jejich armádě jako kapitán. V listopadu 1917 se dostal do legií v Rusku, kde jeho hvězda začala strmě stoupat. U Zborova prokázal nesmírnou statečnost a velitelské schopnosti a poté byl asi nejúspěšnějším velitelem československých legií v bojích proti bolševikům.

Jako konzervativec a monarchista byl rozhodným zastáncem pokračování bojů proti rudým a zasazoval se za co nejužší spolupráci s „bílými“ Rusy. To posléze vyústilo v jeho odchod od legií k armádě admirála Kolčaka, která bojovala s bolševiky na Sibiři. Až u Kolčaka se mohly plně projevit Gajdovy velitelské schopnosti, když plánoval a prováděl skvělé operace na velké vzdálenosti. Platil za experta na manévrové boje (tehdy se jim říkalo „mobilní válka“) a uměl pravidelně vítězit proti obrovské přesile rudých. Velitelé intervenčních sil západních velmocí pokládali Gajdu za pravděpodobně nejlepšího taktika a polního velitele, kterého „bílí“ Rusové vůbec měli. Vlády Velké Británie a Francie mu udělily vysoká vyznamenání. Pro řadu neshod s Kolčakem se ale Gajda nakonec vrátil do Československa.

Jeho politické názory však způsobily, že o něj armáda neměla příliš zájem a udělila mu tzv. repatriační dovolenou. Až na výslovné přání francouzské vojenské mise byl vrácen do služby, poté odešel do Paříže studovat válečnou školu a v roce 1922 se stal armádním generálem. Pak ale opět následovaly potíže, Gajda se stále více politicky angažoval, až byl roku 1926 konečně propuštěn a degradován. Poté už se věnoval jen politice. Ale ačkoliv nemohl cítit nic dobrého k Edvardu Benešovi, v září 1938 mu nabízel své vojenské schopnosti a rozhodně se stavěl za vojenskou obranu proti Německu. Velké Británii a Francii vrátil všechna vyznamenání. Patrně byl v kontaktu s generály, kteří tehdy uvažovali o provedení převratu, a s Výborem na obranu republiky, který jednomyslně (včetně hlasů komunistů) doporučil jako předsedu polovojenské obranné vlády Gajdova přítele, národního demokrata Ladislava Rašína.

Není náhodou, že Jan Drnek ve své úžasné knize Žáby v mlíku pověřuje (do aktivní služby vráceného) generála Gajdu velením protiútoku na jižní Moravě (tzv. operace Levý hák), který končí úspěšným obsazením Vídně. „Ukážeme jim, jak se má dělat blitzkrieg,“ říká tam Gajda. Jsem přesvědčen, že kdyby zůstal Gajda v československé armádě, měl by na ni podobný vliv jako řada jeho zahraničních současníků na armády jiné. Gajda jednoznačně patřil do oné nové „manévrové“ školy, která rozpoznala potenciál rádiového spojení, tanků a letectva a vytvořila doktrínu „bleskové války“: John F. C. Fuller a Basil Liddell Hart v Británii, Charles de Gaulle ve Francii, Erich Manstein a Heinz Guderian v Německu nebo Michail Tuchačevskij v SSSR. Precizní spolupráce různých druhů vojsk, drtivé dělostřelecké i letecké údery, obrněná vozidla jako hlavní útočná síla s podporou motorizované pěchoty, soustředění sil proti slabým místům protivníka, mobilní velitelská stanoviště… To vše přece dobře známe od zmíněných velkých teoretiků či vojevůdců 30. a 40. let, ovšem kořeny tohoto přístupu lze vystopovat až do první světové války a většinu jeho rysů rozpoznáme i ve způsobu, jímž generál Gajda vyhrával své monumentální bitvy na Sibiři. (Pro úplnost je vhodné dodat, že podobným typem velitele byl i československý „generál pancířů“ Sergej Ingr, který v září 1938 velel III. armádnímu sboru na jižní Moravě, kde se počítalo s manévrovými boji proti německé XIV. armádě).

Zúčastnil jsem se několika diskusí na téma, kdo byl nejlepší český vojevůdce ve 20. století. Jednu skupinu kandidátů tvořili velitelé legionářských vojsk na Sibiři, zejména Ludvík Krejčí, Stanislav Čeček a Radola Gajda, zatímco druhou velitelé z druhé světové války, tedy Ludvík Svoboda a Karel Klapálek. Většina lidí má tendenci favorizovat Svobodu, což je ale poněkud nefér vůči generálům-legionářům, protože jejich velitelská činnost je už dnes podstatně méně známá a obecně hůře zdokumentovaná. Ludvík Svoboda má navíc i aureolu člověka, jenž byl perzekuován bolševiky a posléze jako prezident podporoval reformy „Pražského jara“. Voják byl bezpochyby výborný, ale jako součást mašinérie Rudé armády jednoduše neměl možnost plně prokázat své schopnosti. Osobně bych tedy nejlepšího českého vojenského velitele hledal spíše mezi muži, díky kterým se Masarykovi kdysi přezdívalo „Pán Sibiře“. Pokud porovnám výsledky, kterých dosáhli, musím dojít k závěru, že nejlepším českým vojevůdcem 20. století (a asi i moderních českých dějin vůbec) byl Radola Gajda.

Poznámka: Nakladatelství Jota nedávno vydalo Gajdovy paměti (Radola Gajda: Moje paměti), jež popisují jeho zapojení do občanské války v Rusku. Tyto paměti jsou k dispozici i volně ke stažení, k čemuž je ovšem nutno na jistou dobu překonat zdravý rozum a dobrý vkus a připojit se na internetové stránky nacionalistů z extrémistické organizace Národní čest (Pozn. Michal Kroužek: zmiňované stránky narodni-cest.cz nebyly v době zveřejnění článků již funkční. Kniha je ke stažení na http://radolagajda.cz/2011/08/05/moje-pameti/ Je tam kniha z roku 1996 i 3.vydání z roku 1924 i s podpisem).

Napsáno v říjnu 2008