ARMÁDY A HISTORIE

Polsko se po řadě reforem vymanilo z přímé závislosti, ale díky vnitřní nejednotnosti a nepříznivým politickým okolnostem dochází v lednu 1793 k jeho dalšímu dělení, a to mezi Prusko a Rusko. Poláci však zorganizovali odboj a brzy zde nabývá vrcholu lidové povstání, do jehož čela se staví Tadeusz Kosciuszko, veterán amerického boje za nezávislost a zkušený polní velitel. Situace vyžaduje rychlé řešení a opět je na řadě Suvorov. Kateřina o něm píše: "Posílám do Polska dvojí moc: armádu a Suvorova." Do oblasti bojů dorazil na sklonku léta r. 1794 a cestou připojoval všechny rozptýlené ruské jednotky, na něž narazil. Jeho rychlý postup dokonale překvapil vzbouřenecké oddíly. Při střetech u Krupčic (září 1794), Brest-Litevsku a Kobilna se skvěle osvědčila jeho bodáková taktika, ačkoli i polské oddíly podle jeho slov prokazovaly velkou statečnost. Kosciuskovi nezbylo, než se pokusit probít z hrozícího obklíčení. Byla svedena rozhodující bitva u Maciejowic (21. října 1794), kde byly hlavní síly polských vzbouřenců poraženy sborem generálporučíka Fersena. Kosciuszko byl zajat a eskortován do Petrohradu. Zbývalo jen udeřit na mocenské centrum povstalců. Během listopadu se Suvorov konečně spojil se všemi podřízenými sbory a vytáhl s nimi přímo na Varšavu. Vojska se zastavila u opevněného předměstí Praga, kterou hájila asi třicetitisícová posádka. Bylo zde však i civilní obyvatelstvo. Obránci tu narychlo zbudovali mohutné valy a příkopy. Přesto bylo na poradě hlavních důstojníků rozhodnuto, že ruská armáda vezme Pragu útokem. Po prudkém a krvavém nočním boji byla Praga dobyta. Vypukly požáry a tisíce nevinných lidí zde nalezly smrt, přestože Suvorov nařídil civilisty ušetřit. Samotná Varšava se raději vzdala bez boje a posléze přišla za generálem delegace městských úředníků a symbolicky mu předala klíče od bran. Generál pak vykonal slavnostní audienci u polského krále Stanislawa Augusta Poniatowského, jenž byl dříve zajatcem polských povstalců a nyní byl po formální stránce zajatcem ruské carevny. Povstání tím bylo sice potlačeno, ale polský trůn ztratil svůj význam jednou provždy. Mnozí historikové připomínají divoké řádění kozáků ve zbytcích předměstí. Navzdory disciplíně a kázni, jakou Suvorov udržoval ve svých jednotkách, se tyto incidenty nedají vyloučit, zejména s poukazem na určitou nezávislost některých oddílů a jejich odplatě za dřívější povstalecké útoky proti ruským posádkám. Svou roli sehrála i tvrdá politika carevny Kateřiny, kterou se rozhodla uplatňovat vůči okupovanému Polsku. Armáda se stala nástrojem útlaku a generál musel odvolat mnoho svých dřívějších slibů, jež dal Polákům výměnou za jejich kapitulaci. Prvořadým úkolem této mise byl vítězný boj a ten splnil. Politická realita se stala záležitostí jiných a Suvorov byl zanedlouho povolán zpět do vlasti. Na celém tažení však leží temný stín nelítostného drancování, což dokládají mnohá soudobá svědectví. Polsko bylo opět rozděleno mezi okolní státy a na řadu let zcela zmizelo z evropské mapy.  

Po triumfálním návratu do Petrohradu byl Suvorov povýšen na polního maršála. Obdržel rozsáhlá panství a byly mu uděleny další významné pravomoci v ruském vojsku. Konečně se tedy splnil jeho sen, jenž mu přinesl morální satisfakci za mnohá dřívější příkoří. Ještě nikdy předtím nebyl tak slavný jako právě nyní a stárnoucí Kateřina ho začala počítat mezi své hlavní oblíbence.   

Alexandr Vasiljevič Suvorov, ověnčený mnoha úspěchy, se v závěru kariéry věnuje psaní svých válečných postřehů. Vrací se i k vlastním metodickým pokynům, které sepsal ještě za svého působení v Suzdalském pluku. Na jejich základě vydává knihu "Umění vítězit", jež se postupně stala jakýmsi kodexem pro standardní armádní výcvik. Do hry však mezitím vstupuje revoluční Francie a tím začíná nová epocha politické i společenské konfrontace.

Po popravě krále Ludvíka XVI. a jeho choti Marie Antoinetty (sestry rakouského cisaře), vstoupily do války proti revolučním vojskům i zahraniční mocnosti v čele s Rakouskem. Ruský maršál zpovzdálí sledoval všechny zprávy o počínání tamních vojevůdců. Mluvilo se hlavně o mladém a geniálním Napoleonovi, jenž postupoval napříč Itálií. Taktika Francouzů byla na svou dobu velice odvážná a pokroková. Skvěle se osvědčila proti těžkopádným jednotkám tradičních monarchistických vojsk, jimž chyběla větší pružnost a schopnost improvizace. Posléze i carský dvůr začal plánovat válku s Francií, zbývalo jen jmenování vrchního velitele intervenční armády. V úvahu přicházel jedině Suvorov, neboť ho žádali i sami Rakušané. Všechno ale dopadlo jinak. Carevna Kateřina v r. 1796 umírá a rázem nastávají velké změny. Nový vládce Pavel I. vypověděl generála ze svého dvora, pryč na venkovské statky, odňal mu všechny vojenské pravomoci a poslal do výslužby. Car totiž po svém nástupu z principu nedůvěřoval lidem z Kateřininy éry a všichni její bývalí dvořané se ocitli v nemilosti. Přispěla k tomu i generálova tvrdá kritika nových armádních pravidel, která car prosadil i přes odpor zkušených důstojníků. Jednalo se o návrat k pruskému modelu, tedy strohé a mechanické poslušnosti. Svůj díl sehrálo i zavedení nepraktických a honosných uniforem s tradičními bílými parukami, což Suvorov považoval za velký krok zpět. Do výcviku se vrátilo bití a tvrdý dril. Mnoho generálů bylo propuštěno ze svých funkcí a nahrazeno nezkušenými, ale loajálními důstojníky. Suvorov byl novými praktikami naprosto znechucen, žil ve vyhnanství v malé vesnici Končanskoje, kde byl pod neustálým dohledem a jeho návštěvy musely být schvalovány dvorními úředníky. Mnoho lidí se k němu otočilo zády. Cítil, že se blíží konec jeho života, jenže hlavní úkol ho teprve čekal. Postupně se napětí uvolnilo a koncem roku 1798 byl opět povolán do služby. Všechny bývalé hodnosti a výsady mu byly vráceny. Na četné prosby ze zahraničí byl totiž jmenován vrchním velitelem tzv. druhé protifrancouzské koalice ruských a rakouských vojsk. Jeho úkolem bylo získat ztracené pozice v severní Itálii, obnovit slávu monarchie a rozdrtit francouzskou revoluční armádu. Po fiasku Rakušanů, kteří v dosavadním průběhu tohoto konfliktu utrpěli řadu porážek od ambiciózního Bonaparta, byla ruská intervence plná nadějí a očekávání. Suvorov si začal klást podmínky svého návratu. Prosazoval bleskovou válku a neomezenou pravomoc pro svá strategická rozhodnutí. Nakonec mu tedy byla přislíbena veškerá volnost v řízení expediční armády, a to včetně spojeneckých rakouských jednotek. Jak to však dopadlo v praxi, uvidíme později.

Hlavní voj se shromáždil v Petrohradu, odkud se začal postupně přesouvat směrem na jihozápad. Zpráva o tom, že legendární maršál jede opět do boje, se rychle rozkřikla. Lidé se k němu zdaleka sbíhali a provolávali mu slávu. Suvorov, tehdy již devětašedesátiletý stařík, jel převážně na koni mezi svými vojáky, ačkoli měl k dispozici honosný kočár. Cestou rozmlouval se starými veterány z dřívějších bitev a nálada ve vojsku byla optimistická. Ruské voje směřovaly na jih v několika hlavních proudech. Po trase Těšín - Ostrava - Opava - Olomouc - Vyškov - Brno - Mikulov - Vídeň  překročil Suvorov i naše (resp. rakouské) území. V tomto čase však nastaly prudké deště a mnozí obyvatelé věřili tomu, že toto počasí přinesli ruští bojovníci s sebou. Silnice byly narychlo zpevňovány a mosty opravovány, takže se nakonec celému vojsku podařilo zdárně překonat všechny překážky. Stopy po tomto tažení můžeme dodnes nalézt na mnoha místech našeho státu. Carské vojsko totiž později prošlo naším územím ještě jednou, při zpáteční cestě.

Mezitím nově zformovaná rakouská armáda pod velením arcivévody Karla a generála Hotze postupovala proti Francouzům v Německu a Švýcarsku. Zbytek císařských jednotek byl svěřen generálu Melasovi, jenž s nimi vpadl do severní Lombardie. Na moři pak proti Francouzům úspěšně bojovali Angličané v čele s admirálem Nelsonem. Ke koalici se přidala ještě Sardinie, Neapolsko a dokonce i Turecko, jež umožnilo projet ruské Černomořské flotile přes Bospor do Středomoří. Francouzské Direktorium ihned zmobilizovalo všechny dostupné síly k posílení obrany strategicky důležité Itálie. Rakušané sice v dubnu 1799 dosáhli vítězství u Magnana, ale před postupem k dalším italským městům jim bránily silné francouzské posádky, o které se opírala linie generála Schérera. Své počáteční vítězství nedokázali Rakušané dostatečně využít a jejich postup se zastavil. Francouzi získali čas k přeskupení sil, a tak nezbylo, než čekat na Suvorovův příjezd. Za několik dní se tak skutečně stalo a proběhlo slavnostní setkání všech spojeneckých velitelů ve Veroně. Tam Suvorov pronesl několik povzbudivých proslovů, nechal vzpomenout na staré časy, kdy Rusové a Rakušané válčili s Turky na Balkáně, a zároveň vyzval duchovenstvo k motlitbám "za zdar a vítězství svého bohabojného vojska". Napoleon, jenž nedávno opanoval italské bojiště, byl momentálně zaměstnán tažením do Egypta a Sýrie. Suvorova zklamalo, že se nemůže utkat s touto novodobou legendou, ale Francie disponovala mnoha dalšími talenty. Nyní měl před sebou moderní západoevropskou armádu. Konečně se tedy mohl pustit do tažení, jež bylo důstojným vyvrcholením jeho bohaté kariéry. Italové, kteří se doslechli, že k nim míří slavný vojevůdce z dalekého východu, nadšeně volali: "Eviva nostro liberatore!“ (Ať žije náš osvoboditel).... a nutno dodat, že generál jejich sympatie nezklamal. O zklamání se postaral až rakouský dvůr o několik týdnů později, když odmítal všechny žádosti k opětovnému povolání italských vládců.

Vojska se dala do pohybu směrem na západ ke strategicky důležitým městům. Bylo nutno postupovat koordinovaně a promyšleně, aby nedošlo k nenadálému překvapení z jižní a severní strany, odkud mohly proudit nové francouzské jednotky. Prozatím však byla početní převaha na straně spojenecké koalice. K ruskému vojsku se záhy připojil i mladý velkokníže Konstantin Pavlovič, druhorozený syn cara Pavla, aby zde získal válečné zkušenosti. Suvorov nejprve vyčlenil oddíly generála Bagrationa a generála Kraye k útoku na Brescii. Obyvatelé sami otevřeli brány a francouzská posádka se vzdala. Uvolnila se cesta k dalšímu postupu. Ve dnech 27. - 28. dubna svedla spojenecká armáda vítěznou bitvu u Cassana, kde se probila na druhý břeh řeky Addy. Suvorov zde rozdrtil Schrérerovy jednotky a celou operaci poeticky nazval "překročením Rubikonu". Francouzské Direktorium mezitím Schérera odvolalo a místo něj zvolilo za velitele všech severoitalských jednotek zkušeného a energického generála Moreaua, druhého muže po Napoleonovi, jenž se měl rusko-rakouským vojskům postavit v rozhodující bitvě. Moreauovy jednotky však v bitvě u Cassana také neuspěly a Suvorov tuto výměnu velitelů okomentoval se svým typickým sarkasmem: „Jaká sláva zdolat šarlatána? Vavříny, které uzmeme Moreauovi, se budou ještě více zelenat a kvést!"

Ruský maršál nemínil dát nepříteli čas k oddechu. V dalších dnech už hlavní voje spojeneckých oddílů táhly na Milán. Francouzské správce zachvátila panika a prchali na západ do Turína. Ve městě sice zůstala vojenská posádka, ale ta byla brzy rozprášena po útoku donských kozáků, kteří fungovali jako všudypřítomný předvoj. V chrámech byly ihned slouženy slavnostní mše a církvi byla navrácena bývalá prestiž, dříve potlačená francouzskými reformami. Nyní bylo třeba uvážit další postup. Vídeňský dvůr poslal instrukce, aby Suvorov omezil své působení jen na levý břeh Pádu a soustředil se hlavně na dobytí Mantovy včetně dalších okolních pevností. To však znamenalo rozdrobit síly, zaujmout obranné postavení a vyčkávat na nápor Francouzů, což bylo v úplném protikladu s generálovou filozofií válečného umění, jež spočívala v získání převahy nad protivníkem pomocí bleskových polních bitev. Suvorov věděl, že celá akce skončí nezdarem, pokud nezahájí rychlou ofenzívu směrem na Paříž. Až tam sahaly jeho smělé plány. Musel by jen dobře zkoordinovat postup s jednotkami ve Švýcarsku a Holandsku, přičemž nezanedbatelnou roli měla sehrát i Anglie. Nejprve bylo nutno jednotlivě rozdrtit všechny síly protivníka, jež mu stály v cestě na italském bojišti. Klíčovým úkolem bylo zabránit generálu Moreauovi, aby se spojil s jižní armádou generála Macdonalda, která se již přesunovala z Neapole na sever. Tento vývoj zatím usnadnil admirálu Ušakovovi, zkušenému mořeplavci a někdejšímu vítězi nad tureckou flotilou, aby se po dobytí Jónských ostrovů (pevnosti Korfu) vylodil v jižní Itálii, odkud zaútočil na důležité opěrné body Francouzů včetně Neapole a Říma. Zároveň došlo k mohutnému povstání v Kalábrii, podpořeném vyloděním vojsk kardinála Ruffa, a vzbouřenci se zakrátko zmocnili mnoha oblastí kolem západního pobřeží Itálie. Francouzi najednou nevěděli, co dřív a Mcdonaldovo vojsko si na pochodu počínalo velmi bezohledně.

V průběhu května Suvorov postoupil až k Turínu a rozestavil své jednotky tak, aby obrátil své hlavní síly k prvnímu nepříteli, na kterého narazí. Ke střetu došlo u řeky Trebbie, u slavného Hannibalova bojiště, kam Macdonald přitáhl začátkem června. Francouzům se sice podařilo zaútočit na slabý spojenecký předvoj u Tidone, ale Suvorov okamžitě přinutil své hlavní síly k rychlému pochodu do probíhající bitvy. Zároveň se přihnala kozácká jízda a Macdonald po prudkém náporu raději ustoupil za řeku, doufaje, že rozhodující střet se odehraje později. Čekal na další posily a doufal, že se brzy spojí s jednotkami generála Moreaua. Jenže Suvorov si udržel iniciativu a rozhořela se divoká bitva mezi řekami Tidone a Trebbií. Na levém křídle zatím postupovali Rakušané vedeni Melasem. Po prolomení francouzských linií, kdy se už zdálo být rozhodnuto, však přispěchaly některé posily, které Macdonald očekával. Vedle Francouzů zde bojovaly proti Rusům i polské legie, jimž velel generál Dabrowski, někdejší účastník Kosciuskova povstání. Boj byl na chvíli vyrovnaný a Francouzi získávali převahu. Suvorov, jenž řídil bitvu na kozáckém koníkovi, se rychle vrhl na kritická místa a svou přítomností obnovoval morálku kolísajících oddílů, hlavně těžce zkoušeného Bagrationova předvoje. Levé křídlo Rakušanů zaváhalo s podporou rozhodujícího útoku, a tak tvrdá a vyčerpávající bitva musela pokračovat ještě třetí den. Z vítězství u Trebbie se nakonec radoval ruský maršál. Jeho jednotky ale byly tak znaveny, že nebyly schopny pronásledovat poraženého protivníka. Macdonald ztratil přes 16.000 vojáků (včetně zraněných, zajatých a nezvěstných) a raději definitivně odtáhl. Poté se vzdala i posádka citadely v Turíně. Francouzská nadvláda v Piemontu se postupně hroutila a spojenci mezitím na nátlak Vídně obléhali další pevnosti v regionu, hlavně Mantovu, jež měla znamenat základ pro upevnění získaných pozic. Tohoto úkolu se zhostil rakouský generál Kray, jemuž Suvorov na tyto operace vyčlenil 25 tisíc mužů, převážně Rakušanů, což byla významná část jeho celkového italského vojska. Většina francouzských posádek v Itálii se postupně vzdala a bylo pro ně dojednáno velmi vstřícné příměří. Důstojníci té doby měli stále velký smysl pro čest a nešetřili okázalými gesty. Po kapitulaci byly poraženým velitelům ponechávány kordy a stávalo se, že dostali svobodu výměnou za slib, že do války již nezasáhnou. Během léta byla dobyta ještě Ferrara, Alessandria, Tortona, Peschiera a zmíněná Mantova, kde zbytky francouzské posádky kladly houževnatý odpor až do konce července.

Direktorium mezitím místo Moreaua dosadilo generála Jouberta, sotva třicetiletého, avšak nesmírně nadaného důstojníka. Suvorov na jeho adresu pronesl: "Mladý Joubert se k nám přišel učit, dáme mu tedy lekci." Nemusel čekat dlouho. Joubert se domníval, že velká část spojenců stále ještě dobývá Mantovu. Shromáždil tedy své síly k mohutnému útoku proti Suvorovovi. Na tuhle chvíli však ruský generál čekal a se svými předsunutými jednotkami prováděl pomalé ústupové manévry, než seskupil všechny své síly. Dne 15. srpna za svítání se obě armády střetly u Novi. Tato bitva byla nesmírně náročná a krvavá, trvala asi 16 hodin a díky odvážným manévrům, vytrvalému postupu a vhodnému nasazení záloh dopadla pro spojence nakonec úspěšně. Přispěl k tomu i fakt, že Joubert padl v samém počátku bitvy, ihned poté, co dal rozkaz k útoku. Ve francouzském velení nastal chaos a nakonec se řízení boje znovu ujal Moreau, jenž se omezil na udržení obranné pozice a soustřednou palbu. Ruské voje se však hnaly kupředu do nelítostných bodákových ztečí. Moreauovi nakonec nezbylo, hlavně s ohledem na obrovské ztráty (asi 12.000 Francouzů a 8.200 spojenců), než nařídit ústup, jinak by bitva skončila vzájemným masakrem. Později o Suvorovovi suše prohlásil: "Co říci o generálovi, který je tak nadlidsky vytrvalý a raději sám zahyne a nechá padnout celou armádu do posledního muže, než aby o jediný krok ustoupil?" Ovšem i on nezakrýval svůj obdiv, stejně jako později Macdonald, jenž při hodnocení své skvělé vojenské kariéry omlouval svůj neúspěch u Trebbie skutečností, že nad ním zvítězil právě Suvorov. 

Střetnutí u Novi znamenalo v dané fázi tečku za francouzskou nadvládou v Itálii. Suvorov v krátké době získal vojenskou kontrolu nad celým severoitalským územím. Za tyto činy obdržel čestný titul "kníže italský". V mnoha evropských městech panovalo nadšení, neboť zprávy o slavných vítězstvích ruského vojevůdce se rychle šířily. Maršál Suvorov byl v této době již velmi známou osobností po celé Evropě. Z Vídně zatím přicházely striktní instrukce ohledně dalšího postupu, což Suvorova silně dráždilo, neboť mu byly přislíbeny nejvyšší velitelské pravomoci. O vídeňských válečných plánovačích (zejména o Thugutovi) se vyjadřoval velmi ironicky a do Ruska psal mnoho rozhořčených dopisů. Považoval za své právo vyhodnotit situaci sám a podle toho se okamžitě rozhodovat. Jeho cílem bylo dobýt všechny přístupové komunikace, proniknout až do Francie a vynutit si rozhodující bitvu s revoluční armádou. Mezitím se Napoleon vracel z Egypta a to co zjistil, ho velmi rozčarovalo. Jeho loďstvo bylo poraženo Nelsonem a armáda uvízla v Africe. Přesto se mu povedlo proklouznout zpět do Francie. Chystal se opět získat své ztracené pozice a provést mocenské změny, neboť vláda Direktoria se neosvědčila. Situace se mohla změnit každým okamžikem a Suvorov chápal, že čas teď hraje proti němu. Na povrch začaly pomalu a jistě vyplouvat zásadní spory mezi spojenci a naplno se ukázalo, že Rakousko pod vládou Františka II. chce v Itálii sledovat jen vlastní mocenské zájmy. Svůj vliv sehrálo i to, že mnozí spojenečtí velitelé dostali strach z velkého ruského úspěchu a zavládlo napětí. Také na moři mezi Nelsonem a Ušakovem to zajiskřilo, neboť strategické cíle jejich misí byly s postupem času rozdílné. Rakousko a Anglie začaly vyvíjet nátlak na cara Pavla, aby raději Suvorova poslal do sousedního Švýcarska, kde měl posílit předsunuté jednotky generála Korsakova. Odtud se měli Rusové postupně spojit s Angličany, kteří se vylodí v Holandsku a společně zaútočí na Francii, mezitím co Rakušané vytvoří vlastní frontu v Itálii. K tomu bylo zapotřebí provést velké a dobře koordinované přesuny velkého množství vojsk, což vyžadovalo mnoho času. Suvorov proti tomu protestoval, obával se, že tato strategická partie jednotlivých mocností povede ke krachu celé ofenzívy. Jenomže na tento plán nakonec přistoupil i samotný car a to bylo pro Suvorova zavazující. 

Ve Švýcarsku se kromě Korsakova pohyboval i arcivévoda Karel s mohutnými rakouskými silami. Váhal, zda zaútočit na francouzské jednotky, jejichž linie se táhla kolem řeky Aary. To se nakonec nestalo a došlo jen k několika malým potyčkám. Rakušané se pak začali v souladu s plánem přesouvat jinam, a to ještě v době, kdy se Suvorov teprve blížil k italské straně Alp. Tím se situace na švýcarském bojišti od základu změnila a Francouzi dostali prostor k postupu. Švýcarsko se stalo nepřehlednou pastí a situace se měnila ze dne na den. Rakouský generál Hotze, jehož arcivévoda ponechal s nepočetnou armádou poblíž hor, byl poražen a zabit. Cesty a průsmyky obsadili Francouzi. Ruský kontingent pod velením Korsakova rozložil své pozice poblíž Zurichu, ale od západu již proti němu rychle postupoval generál Masséna. Suvorovova armáda po náročném pochodu dorazila do severoitalského města Taverne, ležícím pod vysokými stěnami alpského masivu. Zjistilo se, že zde doposud nejsou slíbené zásoby a nákladní mezci, jež měli dle dohody poskytnout Rakušané. Došlo tím k nepříjemnému zdržení a Francouzi zatím upevnili své pozice v horách. Bylo nutné, aby se Suvorov co nejrychleji dostal dál, neboť situace ve Švýcarsku vypadala hrozivě. Legendou se stal jeho přechod přes zasněžený Svatogotthardský průsmyk (21.- 25. září). V nesmírně náročném terénu zformoval svou armádu, doposud uvyklou na rovinaté oblasti, k namáhavému horskému pochodu. Po stranách se těžce drápaly vzhůru oddíly určené pro obchvat, které svěřil pod velení Rosenberga a Bagrationa. Jednotky se musely rychle probít přes silné nepřátelské pozice v samotném průsmyku, čelit nepříznivému počasí a překonat obtížný sestup ve sněhových závějích. Korsakov se v těchto dnech ocitl pod těžkým náporem generála Masseny, jemuž podlehl v bitvě u Zurichu (25.- 26. září). Tuto důležitou informaci Suvorov nedostal, a tak pokračoval v postupu na vlastní pěst podle dohodnutého plánu. Francouzi, kteří již o jeho příchodu věděli, okamžitě soustředili většinu svých jednotek kolem klíčových horských cest. Na švýcarské straně Alp došlo k bitvě u Urnerského tunelu a posléze u Ďáblova mostu, jediného přechodu přes rozlehlou rokli, navíc těžce poškozeného ustupujícími Francouzi. Zde vynaložil Suvorov veškerou invenci k taktickému zdolání nepřístupného terénu, včetně provizorní opravy mostu za nepřátelské palby.  

Touto závěrečnou akcí alpského přechodu se Suvorovovi podařil "husarský kousek", když se probil z obklíčení s pouhými 18.000 vojáky a 5.000 kozáky, přičemž Francouzi měli ve Švýcarsku posádku přes 60.000 mužů. Vysloužil si tak přezdívku "ruský Hannibal". Při postupu Švýcarskem mistrně unikl z francouzské pasti u Altsdorfu, kolem velkého jezera, bez možnosti použití cest a člunů, které byly pod kontrolou nepřítele. Teď již Suvorov věděl, jaké síly se kolem něj stahují a že jeho jednotky zůstaly osamoceny. Nakonec se rozhodl pokračovat dál a prolomit francouzské linie ve vnitrozemí. Car Pavel, jenž se na svého generála od počátku díval s určitou nedůvěrou, později uznale napsal: "Vítězili vždy a všude. Jen jeden druh slávy jim chyběl: Přemoci přírodu samotnou. Ale i přes ni dobyli vítězství."