ARMÁDY A HISTORIE

Napoleon mezitím využil válečné hrozby k upevnění svého politického vlivu, provedl státní převrat a nechal se jmenovat hlavním konzulem s rozsáhlými pravomocemi. Dá se říci, že až do této chvíle se válka vyvíjela ve prospěch spojenců, ale díky jejich vzájemným neshodám hrozilo nebezpečí, že Rusko svou vojenskou misi odvolá. Koalice se pomalu hroutila a iniciativa se přesunula k nepříteli. O Rakušanech se v ruském vojsku začínalo otevřeně hovořit jako o zrádcích a sám Suvorov byl všemi možnými intrikami zničen mnohem více než útrapami náročné cesty. Postupně se probíjel Švýcarskem, zásoby docházely a nepřátelské jednotky generála Masseny číhaly na každém kroku. Ruskému vojsku se však víceméně dařilo udržovat odstup od hlavních sil protivníka, a to hlavně díky členitému terénu a důkladnému průzkumu. K většímu střetnutí došlo až u řeky Muoty, kde Francouzi utrpěli zdrcující porážku při obraně důležitého mostu. Údajně tam bojoval i sám Massena, který div nepřišel o život. Později prý prohlásil, že by dal veškerá svá vítězství výměnou za Suvorovovo švýcarské tažení. Jenže i ruským oddílům vznikly nenahraditelné ztráty, nehledě na nedostatek zásob a opotřebovanou výstroj. Těžce raněné a nemocné musel Suvorov zanechat milostivé péči nepřítele, protože je už neměl na čem přepravit. Při přechodu hor musel totiž obětovat velký počet koní i většinu svých děl. Ostatní jednotky pochodovaly dál, téměř bez jídla, dokud se jim nepodařilo obsadit Glarus. Tam si armáda odpočinula, probila si cestu přes hřeben Panix a na několika místech se spojila se spojeneckými jednotkami, včetně rozptýlených oddílů Korsakovovy armády. Před sílící zimou se většina armády stáhla do Vorlarlbergu u západního Tyrolska. To už ale bylo zřejmé, že jedinou reálnou možností je ústup, neboť materiální i lidské ztráty byly příliš citelné. Koalice se definitivně rozpadla a všechny velkolepé plány zkrachovaly. Začátkem listopadu Suvorov obdržel přímý rozkaz od cara, v němž byla ruská armáda s okamžitou platností stažena z bojiště. Car Pavel konečně pochopil, že sen o velkém křižáckém tažení proti Francii se rozplynul. Suvorov byl za své zásluhy jmenován generalissimem všech ruských vojsk a jeho úkolem teď zůstala jen cesta do vlasti. Rakušané sice proti rozpadu protifrancouzské koalice formálně protestovali, ale jejich diplomatická snaha vyzněla do ztracena. Na zpáteční cestě překročil Suvorov naše hranice v oblasti Plzně a Českých Budějovic. Část jeho armády na českém území přezimovala. Generál byl několik týdnů váženým hostem v pražském Wimmerově paláci, kam dorazil se svým štábem 20. prosince. Místní aristokracie na jeho počest uspořádala bohatý společenský program. Ulicemi se neslo mohutné "hurá!!!"  Plesy, bankety a koncerty byly v Praze na denním pořádku. Vstupenky na divadelní představení pořádaného k uctění vzácného hosta stály trojnásobek ceny, přesto bylo vyprodáno a všichni nadšeně vítali světoznámého generála, jakmile se ukázal v lóži. V českých zemích právě vrcholilo národní obrození a úspěšný vojevůdce z mocného slovanského státu byl pro mnohé české vlastence morálním symbolem jejich emancipačního úsilí. 

Alexandr Vasiljevič Suvorov se na jaře r. 1800 vrací zpět do Ruska, ovšem bez fanfár a bez uznání. Jeho zdraví je po náročném tažení velmi podlomeno a již 18. května 1800 umírá v Petrohradu ve věku 70 let. Proslýchá se, že v obavě před jeho popularitou nařídil prchlivý car uspořádat pouze skromný pohřeb bez státních poct. Z významnějších osob byl na pohřbu přítomen jen britský diplomat Lord Whitworth. Hrob slavného vojevůdce se nachází uvnitř areálu petrohradského klášterního hřbitova Alexandra Něvského. Na náhrobku je vytesán krátký a strohý nápis: "Zde leží Suvorov". Jeho odkaz přetrval dodnes a je oslavován doslova za každého režimu. Zvláště za II. světové války oprášil J. V. Stalin (samozvaný generalissimus) starou tradici slavných ruských vojevůdců a Rudá armáda vytvořila ze Suvorova svůj vojensko-ideologický vzor lidového generála. Ovšem zde nesmíme zapomínat, že Suvorov byl ve skutečnosti hluboce věřící člověk, jenž celý život bojoval za monarchii a vyznával tradiční hodnoty své doby. Samotné jméno Suvorov se časem stalo nedílným symbolem ruské národní hrdosti. Dnes se po něm jmenuje mj. ruská vojenská akademie, válečné lodě ruské flotily, vyznamenání za statečnost z II. světové války apod. Pod uměleckým pseudonymem "Viktor Suvorov" napsal svá kontroverzní díla známý válečný historik.

Rakušané, kteří zůstali na italském bojišti osamoceni, se zpočátku drželi v nastolené ofenzívě. Maršál Melas, rakouský vrchní velitel, měl k dispozici zhruba 40.000 vojáků, a to včetně posádek v dobytých pevnostech. Po neúspěšném rusko-anglickém pokusu o vylodění v Holandsku se však pozornost Francie naplno obrátila k opětovnému získání italských držav. Hned na jaře r. 1800 vtrhl Napoleon přes průsmyk Sv. Bernarda do Piemontu a zahájil protiútok. K rozhodující bitvě došlo u Marenga dne 14. června 1800. Melasovi se zde zpočátku podařilo Napoleona zaskočit. Využil momentální početní a dělostřelecké převahy a obrátil na útěk celý francouzský předvoj. Ostatní francouzské jednotky rovněž zakolísaly a vítězství se začalo klonit na stranu Rakušanů. Nakonec jim však doslova uklouzlo mezi prsty, protože v okamžiku, kdy již Rakušané triumfovali, přispěchala Napoleonovi na pomoc divize generála Desaixe, jež vpadla překvapeným Rakušanům do boku a odvážným útokem rozehnala jejich postupující kolony. Francouzské jednotky se poté vzchopily a Napoleon proměnil hrozící porážku v jedno ze svých nejslavnějších vítězství. Generál Desaix v této bitvě zahynul, ale svým včasným příchodem udržel nad vodou Napoleonovu kariéru i slávu francouzských zbraní. Rakouská armáda byla záhy donucena k ústupu z celé Itálie. Arcivévoda Karel ještě zaútočil na pozice v severním Švýcarsku, ale francouzská ofenzíva se rychle přenesla až do Bavorska a odtud na rakouské území. Generál Moreau porazil v prosinci hlavní rakouské síly u Hohenlindenu a cesta na Vídeň byla prakticky volná. V Luneville proběhla mírová jednání, potvrdily se úmluvy před r. 1799 a zavládlo příměří. I v Rusku se brzy odehrály velké změny. Car Pavel, z něhož se postupně stal pološílený despota, byl zavražděn a na trůn nastoupil jeho nejstarší syn Alexandr. Ten brzy oprášil staré spojenectví s Rakouskem a vyhlásil válku Napoleonovi, tehdy již francouzskému císaři. Za nitky tahala hlavně Anglie, která tímto tahem chtěla odvrátit hrozící invazi. Vytvořila se další silná protifrancouzská koalice, jenže tentokrát se zmilitarizovaná Francie ukázala jako těžký protivník. Bonapartovo moderně vycvičené vojsko rychle postupovalo směrem na východ, překročilo Rýn, porazilo Rakušany u Ulmu a po rychlém přesunu obsadilo Vídeň. Pomocné sbory generála Kutuzova musely ustoupit z Rakouska směrem na Olomouc, odkud již postupovala další ruská armáda vedená samotným carem Alexandrem, k níž se připojila ještě rakouská armáda vedená císařem Františkem. Francouzské vojsko mezitím proniklo až do Jižních Čech a na Moravu. Rozhodující střet se odehrál u Slavkova dne 2. prosince 1805 (v cizím překladu se uvádí jako Austerlitz), kde Napoleon zvítězil díky excelentní a odvážné taktice i přes mírnou početní nevýhodu. Car Alexandr a jeho pobočníci se v bitvě příliš nevyznamenali, mezi spojeneckými jednotkami došlo ke spoustě zmatků, zejména ke špatné koordinaci různorodých jednotek včetně chybně přeložených rozkazů. Osvědčili se však veteráni z tureckých a italských tažení. Velmi dobře si vedl především generál Bagration, který svedl vyrovnaný boj na pravém křídle a poté dokázal zformovat zadní voj a zmást pronásledovatele, což umožnilo provést aspoň části ruské armády organizovaný ústup z bojiště. Poražené oddíly, kryté noční tmou, se pak přesunuly nejkratší cestou do Uher.

Císař Napoleon mezitím vybojoval další vítězné války nad Rakouskem a Pruskem. Arcivévoda Karel se v nich ale ukázal jako houževnatý protivník a Napoleonova vojska zde zakusila i hořkost porážky. Na straně Pruska pak prokázaly své kvality i ruské jednotky. Po čase však Napoleonovi vzdorovala pouze Anglie, proti níž uplatňoval tzv. kontinentální blokádu (obchodní embargo). Právě porušení této blokády Ruskem se stalo záminkou k další válce. Napoleon shromáždil ohromnou expediční armádu. Z poražených států udělal své spojence a vyrazil na pochod i s jejich jednotkami, aby ztrestal a pokořil velkou východní říši. Obranu Ruska řídil ministr války Barclay de Tolly, jenž zvolna ustupoval do vnitrozemí a přímému střetu se vyhýbal. Posléze byl nahrazen Kutuzovem, od něhož se čekala rozhodující akce. Tehdy již starý a nemocný Kutuzov měl před sebou nelehký úkol, ale dobře si pamatoval porážku u Slavkova, kde získal cenné zkušenosti o svém protivníkovi. Před půlmilionovou francouzskou armádou raději pokračoval v taktice opatrného ústupu, aby prodloužil a oslabil její zásobovací linie. Poté byl nucen svést mohutnou a krvavou bitvu u Borodina (padlo tam asi 30.000 Francouzů a 40.000 Rusů, přičemž na následky zranění zemřel i generál Bagration). Bojovat dál znamenalo pro Kutuzova riskovat zničení celé ruské armády, a tak nakonec ustoupil na východ a ponechal Napoleonovi napospas opuštěnou a vypálenou Moskvu. Blížila se zima a na tu nebyli Francouzi zdaleka tak připraveni jako Rusové. Napoleon se marně pokoušel navázat diplomatický kontakt s carem Alexandrem a mezitím udeřily první mrazy. Kutuzov znovu zformoval svou armádu, vytvořil rychlé úderné oddíly a úspěšně s nimi blokoval přístup k úrodným oblastem. Za tímto účelem svedl strategickou bitvu u Malojaroslavce, kde se Francouzům nepodařilo prorazit dále k jihu. Od této chvíle bylo Napoleonovo vojsko nuceno ustupovat, a to stejnou cestou, kudy přitáhlo, přes vydrancovaná území a s dotírajícími ruskými jednotkami na všech stranách. Nakonec se z tohoto ústupu stal jen zoufalý boj o přežití. Do Francie se vrátila stěží jedna desetina z původního počtu velké armády. V tomto ohledu zvítězila Kutuzovova strategie nad Napoleonovou taktikou a tím byla předurčena konečná porážka francouzských vojsk v Evropě. Proti oslabené Francii se postupně obrátily všechny významné velmoci.

Suvorovova sláva byla tou dobou stále ještě živou legendou, i když přiznejme si, že tento obávaný vojevůdce tak trochu zapadl do stínu slavných generálů Napoleonovy éry, kdy se Evropa zmítala ve válkách dosud nebývalého rozsahu. Alexandr Vasiljevič Suvorov byl, podobně jako Napoleon Bonaparte, velitelem ofenzivního typu, snad i proto oba dosáhli velkých vojenských úspěchů. Jejich organizační a taktické metody si byly velmi podobné, včetně hlavního důrazu na rychlé přesuny vojsk. Otázkou je, jak by dopadla jejich případná bojová konfrontace. Je to však jen akademická úvaha, neboť válečná historie zůstává uzavřenou kapitolou jednou provždy.     

V ruském tažení stojí za zmínku ještě jedna zajímavá epizoda (nebo spíše legenda). Když obyvatelé Moskvy opouštěli město před příchodem Napoleona, zastavila jeden opozdilý kočár francouzská hlídka. Jakmile vojáci zjistili, že v něm cestuje dcera generála Suvorova, uctivě zasalutovali a nechali kočár projet.    

Vybrané citáty:

• Nejen zbraněmi lze porazit nepřítele.
• Disciplína je matkou vítězství.
• Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Lehko na cvičišti, těžko na bojišti.
• Kulka je hlupák, bodák je chlapík!
• Je nutné bojovat zkušenostmi, nikoli jen počtem.
• Rychlost je prospěšná, ale spěch škodlivý.
• Jedna minuta rozhoduje o výsledku bitvy, jedna hodina o úspěchu tažení a jeden den o osudu říše.

Hlavní použité zdroje:

• Suvorov, autor: Oleg Michajlov (Molodaja guardia 1980; Praha, Naše Vojsko 1986) 
• Paměti carevny Kateřiny II. (Praha 1993)
• Eagles over the Alps, autor: Christopher Duffy (1999 Emperor's Press, Chicago)
• Internetové zdroje (videodokumenty dostupné online)
• Obrazový materiál (stará vyobrazení z ruského malířství dostupná online)