POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 28. 8. 2021 15:05 Napsal Lukáš Visingr

Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Výzbroj pozemní techniky

Tankové kanony Třetí říše: Výzbroj obávaných Panzerů

7,5-cm KwK 42 L/70

Palebná síla pochopitelně reprezentuje jeden ze základních parametrů tanku, a proto se jí vždy věnuje značná pozornost. Na růstu výkonů kanonů, který vlastně neustále „soutěží“ s vývojem pancíře tanků, tak lze demonstrovat obrovský vývoj, který tanky prodělaly. Jako příklad může sloužit evoluce kanonů německé Panzerwaffe, jež před válkou začala se zbraněmi ráže 20 mm a končila s děly kalibru 128 mm. V tomto článku vám tedy nabízíme přehled všech tankových a protitankových kanonů na obrněncích Třetí říše.

20mm kanon pro nový lehký tank

První sériově vyráběný tank Panzerwaffe, tzn. typ PzKpfw I, byl vlastně jen tančíkem, jenž se mohl chlubit pouze kulometnou výzbrojí. Již druhý typ, tedy lehký tank PzKpfw II, už ale měl ve své věži kanon, jenž nesl oficiální označení 2-cm KwK 30 L/55. Tento název, jehož vzorec se udržel až do konce druhé světové války, udával nejdříve ráži (Německo ji důsledně uvádělo v centimetrech), zkratka KwK odpovídala termínu Kampfwagenkanone (tedy kanon bojového vozidla), poté přišel rok vzniku a poslední číslo sdělovalo délku hlavně v násobcích ráže. Celé označení se samozřejmě takto užívalo málokdy a nejčastěji se omezovalo na podobu KwK 30. Každopádně se jednalo o kanon značky Rheinmetall-Borsig, který užíval střelivo ráže 20×138 mm a jehož nejlepší střela mohla na dálku 100 m prorazit 40 mm ocelového pancíře. Používal se na tanku PzKpfw II až do verze Ausf. G, zatímco následující provedení Ausf. J již obdrželo modernizovanou zbraň KwK 38 L/55. Kromě lehkých tanků se 20mm kanony vyskytovaly též jako výbava průzkumných obrněných automobilů (Panzerspähwagen) a uplatňovaly se rovněž v protiletadlové obraně, od začátku však bylo evidentní, že u tanků jde pouze o dočasné řešení (ostatně i sám lehký tank PzKpfw II byl původně vytvořen zejména jako výcvikové vozidlo) a budoucí vozidla Panzerwaffe musí nést silnější zbraně.

Panzerkampfwagen II Ausf. c

Zvýšení kalibru pro střední tanky

Ve druhé polovině 30. let zavedla německá armáda dva typy středních tanků, jež měly nejprve jasně rozdělené úlohy. Menší PzKpfw III byl určený zejména k boji s tanky nepřítele, zatímco větší PzKpfw IV měl ničit především opevněné objekty na bojišti. Z toho pak vycházela jejich výzbroj, a proto „trojka“ dostala kanon 3,7-cm KwK 36 L/45, tzn. zbraň ráže 37 mm, jež měla vystřelovat protipancéřové granáty s poměrně vysokou úsťovou rychlostí. Na dálku 100 m byl tento kanon schopen prorazit pancíř o tloušťce až 64 mm. Byl instalován v tancích PzKpfw III až do verze Ausf. E, nesly jej také některé exempláře variant F a G, avšak standardní zbraní se následně stala nová zbraň 5-cm KwK 38 L/42. Už prvotní specifikace, z nichž vzešla „trojka“, totiž výslovně žádaly možnost perspektivně použít výkonnější kanony. 50mm kanon KwK 38, opět pocházející od firmy Rheinmetall-Borsig, mohl na 100 m prostřelit až 94 mm oceli. Tank PzKpfw III se ovšem vylepšoval dál a verze Ausf. L dostala prodloužený kanon KwK 39 L/60 s průbojností až 130 mm. Shodnou zbraň dostal i obrněný automobil SdKfz 234/2 a existovala také zbraň 5-cm PaK 38 L/60 (zkratka znamená Panzerabwehrkanone), tj. tažené protitankové dělo. Podobné příbuzné měla většina německých tankových kanonů; výše popsaný typ 3,7-cm KwK 36 tedy měl tažený ekvivalent PaK 36, který kvůli malým účinkům obdržel nelichotivou přezdívku „Panzerklopfgerät“, tedy „Klepadlo na tanky“.

3.7 cm KwK 36 L/45 (3.7 cm Kampfwagenkanone 36 L/45)

Široké možnosti děla ráže 75 mm

Ta odrážela fakt, že proti pancířům těžších britských, francouzských a sovětských tanků nebyl 37mm kanon schopen ničeho jiného než „zaklepání“. Německá kalkulace, že PzKpfw III bude postačujícím ničitelem tanků, se ukázala chybnou, takže „tahounem“ Panzerwaffe se pak stala „čtyřka“, tedy střední tank PzKpfw IV se 75mm kanonem. Na počátku se v jeho věži nacházel kanon 7,5-cm KwK 37 L/24, jemuž jeho nápadně krátká hlaveň vynesla přezdívku „Stummel“ („Pahýl“). Neměl příliš vysokou úsťovou rychlost a na dálku 100 m dokázal probít jen 41 mm oceli, což se nejdřív nepokládalo za problém, jelikož (jak bylo uvedeno) od „čtyřky“ se žádalo hlavně ničení opevněných objektů pomocí výbušných granátů. „Pahýl“ byl umístěný v tancích PzKpfw IV Ausf. A až F a rovněž v obrněnci PzKpfw III Ausf. N; vedle toho existovala verze StuK 37 L/24 (zkratka znamená Sturmkanone), jež se nacházela v samohybném děle StuG III. Když se však ukázalo, že 37mm kanon už na ničení moderních tanků nepostačuje, bylo přijato rozhodnutí, že se hlavní protitankovou zbraní stane prodloužený 75mm kanon, a proto vznikla nová verze KwK 40 L/43 a nakonec KwK 40 L/48, jejichž průbojnost se dramaticky zvýšila, a to na 126, resp. 143 mm oceli na dálku 100 m. Tyto kanony se proto montovaly do pozdějších verzí PzKpfw IV, zatímco obdobné zbraně StuK 40 L/43 a StuK 40 L/48 se objevily v nových obměnách samohybného děla StuG III a v typu StuG IV.

PzKpfw IV Ausf. G

Nový kanon pro obrněnec Panther

Taženou obměnu představoval kanon 7,5-cm PaK 40, jenž se potom stal vůbec nejrozšířenější taženou protitankovou zbraní Wehrmachtu v celé válce. Byl montován i na stíhače tanků série Marder, kdežto typ Hetzer (na šasi našeho tanku LT vz. 38) i první verze obrněnce Jagdpanzer IV obdržely kanony 7,5-cm PaK 39. Nepochybně šlo o hodně výkonné zbraně, ovšem i ony se zákonitě dostaly na limit svých schopností. Hlavním podnětem pro vývoj zcela nové zbraně se stalo setkání se sovětskými tanky T-34 a KV, kvůli kterým se musely výrazně uspíšit práce na nové generaci německých středních a těžkých tanků. Oním novým středním obrněncem se stal PzKpfw V Panther, pro nějž firma Rheinmetall-Borsig vyrobila kanon 7,5-cm KwK 42 L/70 o podstatně vyšší účinnosti. Nešlo jen o prodloužení starší „pětasedmdesátky“, nýbrž o skutečně novou konstrukci děla, jež pracovala s výrazně větším tlakem prachových plynů. Musela tudíž vzniknout i nová munice a s tou nejvýkonnější mohl Panther na vzdálenost 100 m prostřelit až 194 mm oceli a ještě na dálku 2000 m činila průraznost působivých 106 mm. Není tudíž určitě překvapivé, že design tohoto 75mm děla po válce inspiroval mnoho zbraní vítězných velmocí. Příbuzné dělo jménem PaK 42 či StuK 42 dostaly i pozdější varianty stíhače tanků Jagdpanzer IV, v zájmu odlišení někdy nazývané Jagdpanzer IV/70.

7,5-cm KwK 42 L/70

Slavná 88mm zbraň v tanku Tiger

Druhým německým tankem nové generace se stal legendární PzKpfw VI Tiger, pro který bylo vyvinuto nesmírně obávané dělo ráže 88 mm. Tentokrát šlo o výrobek firmy Krupp, který nesl oficiální označení 8,8-cm KwK 36 L/56. Běžně se uvádí, že šlo o derivát známé protiletadlové zbraně stejné ráže, ale to je trochu nepřesné, jelikož ačkoli obě konstrukce měly některé stejné prvky a mohly užívat stejné střelivo, jednalo se o hodně odlišné zbraně. Zjednodušeně lze říci, že 88mm kanon KwK 36 byl vyvinut zvětšením 75mm zbraně s využitím některých součástek protiletadlového kanonu. Bez ohledu na nuance zrodu nepochybně platí, že v tehdejší době šlo o jeden z nejlepších tankových kanonů na světě. Na vzdálenost 100 m mohl prostřelit 170 mm oceli a ještě na dálku 2000 m činila průbojnost 110 mm. Tažená varianta sice neexistovala, ale značka Krupp už chystala něco ještě ničivějšího. Výsledkem se stalo tažené protitankové dělo, jež neslo název 8,8-cm PaK 43. Uplatnilo se i na stíhačích tanků Ferdinand (Elefant), Nashorn a Jagdpanther, avšak jistě největší proslulost získala verze KwK 43 L/71, tedy výzbroj nového těžkého tanku PzKpfw VI Ausf. B Tiger II. Nejvýkonnější střela mohla na dálku 100 m probít pancíř o síle 238 mm a ještě na 2000 m zvládala 153 mm, což znamená, že kanon KwK 43 byl asi nejprůraznější zbraní na sériovém tanku v celé válce.

Panzer VI Tiger I v Tunisku rok 1943

128mm monstrum a nápad z Plzně

Nejsilnějším kanonem na obrněném vozidle obecně však nebyl, protože firma Krupp vyvinula i kanon ráže 128 mm. Původně šlo o polní dělo, jenže příchod nejtěžších sovětských obrněnců znamenal podnět pro vznik extrémně účinné protitankové zbraně. Vznikl proto kanon 12,8-cm PaK 44 L/55, který sice existoval též jako tažený na čtyřkolové lafetě, ale nepochybně nejvíce se proslavil v monstrózním stíhači tanků Jagdtiger, který byl nejtěžším bojovým vozidlem, jež bylo v celém konfliktu reálně nasazeno. Tutéž zbraň obdržel také prototyp supertěžkého tanku PzKpfw VIII Maus, o němž leccos sděluje též fakt, že jeho sekundární zbraní bylo 75mm dělo KwK 44 L/55 (vlastně prodloužená verze kanonu z PzKpfw IV). Není jistě třeba zdůrazňovat, že 128mm kanon byl nesmírně těžkopádný, avšak nabízel impozantní výkony, neboť na dálku 100 m probíjel 187 mm oceli. Pro perspektivní tanky a stíhače tanků se plánovaly zbraně ještě silnější, mj. děla ráží 150 a 170 mm, ale tyto nápady zůstaly převážně na papíře. Zmínku si ale zaslouží zajímavý projekt plzeňské Škodovky (tehdy součást koncernu Riechswerke Hermann Göring), která pro tank Panther Ausf. F navrhla poloautomatický nabíjecí systém. Nabíječ měl ručně doplňovat munici do zásobníku na čtyři náboje, kdežto automat dovedl vypálit tyto čtyři rány za pouhých šest sekund, což odpovídá teoreticky 40 ranám za minutu! Na bojišti by takto rychle pálící tank jistě disponoval obrovskou výhodou.

12.8 cm Pak 44

Spektrum protitankových granátů

Stručné pojednání si zaslouží i munice pro německé tankové či protitankové kanony. Základní typ protitankové střely nesl jméno PzGr 39 (zkratka slova Panzergranate), měl ocelové jádro a balistickou kuklu, která zlepšovala jeho aerodynamické vlastnosti. Byl užíván ve všech typech kanonů ráže 20, 37 a 50 mm a rovněž ve starší konstrukci 75mm kanonu pro tank PzKpfw IV. Pro stejné spektrum kanonů existovala také výkonnější střela PzGr 40, která už reprezentovala pokročilejší konstrukci, neboť patřila mezi podkaliberní. Tvořilo ji wolframové jádro a měkký obal, který ale (na rozdíl od většiny moderního podkaliberního střeliva) neodpadl okamžitě po opuštění hlavně a zůstával na místě až do zásahu; teprve pak se rozpadal a pancíř probíjelo jen tvrdé jádro. Pro nový 75mm kanon KwK 42 a 88mm KwK 43 byly granáty obou druhů řešeny poněkud odlišně od starších, protože musely zvládnout větší tlaky v hlavni. Nové typy dostaly označení s čísly 42 a 43 za lomítkem, např. PzGr 40/42. Podkaliberní munice však závisela na dodávkách stále vzácnějšího wolframu. Ve vyšší míře se proto začaly produkovat kumulativní granáty Gr 38 HL a Gr 39 HL, jež probíjely ocel „paprskem“ plynů a roztaveného kovu z duté nálože (odtud i zkratka HL, Hohlladung), takže jejich účinek vůbec nezávisel na dálce střelby. Vyráběly se v rážích 75 a 88 mm, zatímco ve všech rážích existovalo střelivo proti „měkkým“ cílům, a to tříštivo-trhavé SprGr 39 a 40 (Sprenggranate).

7,5 cm Panzergranate 1939 (PzGr. 39)

Přehled pomocné výzbroje tanků

V zájmu úplnosti se dá ještě zmínit sekundární výzbroj německých tanků. Tu zpravidla tvořily dva kulomety kalibru 7,92 mm Mauser, první vestavěný v čele korby (tzv. kursový kulomet) a druhý ve věži vedle kanonu (tzv. koaxiální). Jak již bylo zmíněno, tančík PzKpfw I měl pouze kulometnou výzbroj, a to dva kulomety MG 13 s kadencí 600 ran za minutu. Verze Ausf. C se vyznačovala kuriozitou v podobě zbraně EW 141, jež nahradila jeden z MG 13. Fakticky šlo o protitankovou pušku ráže 7,92×94 mm, jež na 100 m probíjela až 25 mm oceli. Poslední verze „jedničky“ ale dostala dva klasické kulomety MG 34 s kadencí od 800 do 1000 ran za minutu. Tento typ se pak stal u tanků Třetí říše standardním, od roku 1942 se však začalo přecházet na výkonnější a jednodušší MG 42 s kadencí asi 1500 ran za minutu. Určitou nevýhodu obrněnců Panzerwaffe však reprezentovala absence kulometů větší ráže, které by se vyrovnaly americké „padesátce“, tzn. 12,7mm kulometu Browning M2. V závěru války se sice plánovalo, že by se na tanky montovaly původně letecké kulomety MG 151 ráže 15 mm, ovšem tento záměr se už neuskutečnil. Na závěr lze doplnit, že část německých obrněnců měla ve stropu zařízení, které se jmenovalo Nahverteidigungswaffe a původně vzniklo jako vrhač 92mm dýmových granátů. Dalo se však použít i pro palbu 26,5mm signální pistoli, pro niž se vyráběly též různé granáty, takže šlo o účinný prostředek obrany na krátké vzdálenosti.