POZEMNÍ TECHNIKA

Německé tanky druhé světové války

Pokud je něco symbolem německé „bleskové války“, je to bezesporu tank. Německo na konci 30. a na počátku 40. let skutečně patřilo (spolu se Sovětským svazem) na špičku vývoje tanků, jež se staly základem jeho útočných pozemních sil. Německé Panzery (celé oficiální označení zní Panzerkampfwagen, zkracuje se na Pz nebo PzKpfw) prodělaly komplexní vývoj, který se završil obávanými typy Panther a Tiger, ovšem ani ony už nemohly zvrátit materiální převahu Sovětského svazu a západních Spojenců. Nepomohly ani leckdy bizarní projekty obřích tanků a německé obrněné jednotky byly poraženy, ačkoliv z ryze technického hlediska mohli Němci až do konce války (a to celkem oprávněně) tvrdit, že mají nejvýkonnější tanky na světě. Jejich stručný přehled a popis nabízí následující článek.

Vývojové programy mezi válkami

Versailleská mírová smlouva zakázala Německu vyvíjet či vlastnit řadu kategorií zbraní, mezi nimi i tanky; němečtí vojáci a konstruktéři se ovšem odmítli podřídit a tanky vyvíjeli tajně, při čemž jim nejvíce pomáhal (jakkoliv je to paradoxní) Sovětský svaz. Onen utajený vývoj běžel dlouho před příchodem nacistů k moci. V roce 1925 byl zahájen projekt středního tanku, který dostal krycí název Grosstraktor, za tři roky se připojil lehký Leichttraktor a v roce 1932 přišel i těžký Neubaufahrzeug. Vývojem a stavbou byly pověřeny firmy Krupp, Rheinmetall-Borsig a Daimler-Benz, které podle požadavků zhotovily prototypy. Leichttraktory vážily od 7,5 do 9 tun a coby primární výzbroj obdržely 37mm kanon, střední Grosstraktory měly hmotnost mezi 15 a 20 tunami a nesly kanon ráže 75 mm a konečně Neubaufahrzeug vážil 23 tun (šlo spíše o velký střední než „skutečně těžký“ tank) a nesl dvě děla, jedno ráže 75 a druhé 37 mm; kromě toho nesla všechna vozidla rovněž pomocné 7,92mm kulomety. Žádný z těchto typů obrněnců se sice nedostal do sériové výroby, jelikož vesměs nesplnily očekávání, rozhodně ale pomohly pro získání technických zkušeností. Prototypy Leichttraktorů a Grosstraktorů se používaly pro výcvik, případně byly využity jako pomníky. Pouze několik tanků Neubaufahrzeug se dočkalo omezeného bojového nasazení v Norsku, ale fakticky se jednalo o propagandistický trik, který měl světu ukázat, že Německo disponuje těžkými tanky.

Großtraktor

PzKpfw I: První sériový obrněnec

Na základě zkušeností se zmíněnými prototypy zadala německá armáda roku 1932 zakázku na vývoj nového lehkého tanku (z praktického hlediska spíše tančíku) o váze kolem pěti tun, jenž nesl krycí název Landwirtschaftlicher Schlepper (zemědělský tahač). Ze spolupráce zbrojovek Daimler-Benz a Krupp vzešlo vozidlo, jehož sériová výroba byla zahájena v roce 1934 a které obdrželo název Panzerkampfwagen I, jelikož Adolf Hitler už nedělal s remilitarizací Německa žádné tajnosti. Panzer I měl ve výzbroji všeho všudy dva 7,92mm kulomety a první provedení měla i dosti slabý motor; až u pozdějších verzí se pohyblivost zlepšila. Tančíky byly nasazeny v občanské válce ve Španělsku, kde se prokázala též nedostatečnost čistě kulometné výzbroje, ale přesto byly Pz I využívány i během druhé světové války, ačkoli v roce 1941 byly vyřazeny z frontových útvarů. Sériová produkce skončila roku 1937, celkově bylo vyrobeno 1493 kusů. Vznikly dvě hlavní verze vlastního tanku, označené Ausführung (zkráceně Ausf.) A a B (tento způsob označování variant se poté uplatňoval i u všech následujících německých tanků) a řada odvozených provedení, mezi nimi mj. plamenometný tank, velitelské vozidlo či nosič munice; šasi Pz I se využily také pro dělostřelecké zbraně, jako byl 47mm protitankový kanon (vozidlo Panzerjäger I) a 150mm houfnice (vozidlo SIG 33).

Panzerkampfwagen I (resp. PzKpfw I či SdKfz 101)

PzKpfw II: Původně výcvikový stroj

V červenci 1934 bylo rozhodnuto o vývoji dalšího lehkého tanku, jenž měl už nést kanonovou výzbroj. Původně měl sloužit pro výcvik, ale okolnosti chtěly tomu, aby byl nejpoužívanějším německým tankem v bojích na začátku války. Vozidlo nazývané Panzer II vyvinuly zbrojovky Daimler-Benz a MAN; vyrábělo se v letech 1935-1943, při čemž vzniklo 1856 kusů. Primární výzbroj tvořil 20 mm kanon, doplňoval jej 7,92mm kulomet. Také Pz II byl použit v občanské válce ve Španělsku, kde se však projevilo jeho slabé pancéřování. Tanky Pz II poté byly páteří německých obrněných jednotek v útocích proti Polsku a Francii, ovšem v Sovětském svazu se již ukázaly jako zastaralé a začaly být stahovány z výzbroje, byť poslední kusy Němci použili v zoufalství ještě v květnu 1945. Samotný tank byl sériově vyráběn v provedeních Ausf. A, B, C, F, D, E a J (chronologické pořadí výroby verzi neodpovídalo pořadí písmen v abecedě, což se opakovalo i u pozdějších typů německých tanků) a znovu vznikla i různá odvozená vozidla, z nichž asi nejpodařenější byl průzkumný tank Luchs (alias Pz II Ausf. L); konstrukčně velice zajímavým strojem byl plovoucí tank, zamýšlený pro invazi do Anglie. Na podvozku Pz II byl zkonstruován stíhač tanků Marder II (první verze nesla kořistní sovětský 76mm kanon, ovšem upravený pro německou 75mm munici; později se přešlo na německou 75mm zbraň) a rovněž velmi povedená lehká 105mm samohybná houfnice Wespe.

Panzerkampfwagen II (resp. PzKpfw II či SdKfz 121)

PzKpfw III: Konečně střední tank

Při zadání vývoje středního tanku zvítězila v Německu koncepce dvou typů, z nichž jeden měl být lehčí a rychlejší a měl ničit primárně protivníkovy tanky, zatímco druhý, těžší stroj se měl uplatnit především pro ničení kulometných hnízd a větších opěrných bodů. Tím prvním se stal Panzer III, jehož vývojem byla pověřena firma Daimler-Benz. Výroba začala v roce 1939 a do roku 1943 bylo zhotoveno 5774 kusů. Hlavní výzbrojí byl na počátku 37mm kanon, doplněný dvěma až třemi kulomety ráže 7,92 mm, ale konstrukce věže měla výhledově umožnit montáž kanonu ráže 50 mm. Sériová provedení Ausf. A, B, C a D tedy používala 37mm kanon, ale od verze F se přešlo na 50mm zbraň, která potom vydržela i u variant G, H, J, L a M (s tím, že se prodloužila její hlaveň); poslední obměna Ausf. N dostala dokonce krátký 75mm kanon. Tank Pz III byl poprvé nasazen v Polsku a používal se až samého konce války, ačkoli v závěru bojů už samozřejmě mnoho platný nebyl. Stal se opět základem pro řadu odvozených variant, mezi nimiž lze zmínit vozidlo pozorovací, velitelské, plamenometné a vyprošťovací. Kuriozitou byl „potápěcí“ Tauchpanzer III schopný jezdit po dně moře či řeky. Nejúspěšnější obrněnec, který byl odvozen od Pz III, bylo ale rozhodně útočné dělo Sturmgeschütz III (obvykle zvané StuG) se 75mm kanonem v pevné nástavbě. Z dalších dělostřeleckých zbraní lze uvést ještě Hummel (150mm houfnice) a Nashorn (neboli Hornisse; 88mm protitankový kanon), jež využívaly šasi Panzeru III s některými součástmi z Panzeru IV.

Panzerkampfwagen III (resp. PzKpfw III či SdKfz 141)

PzKpfw IV: Tažný kůň wehrmachtu

Oním druhým středním tankem německé armády, optimalizovaným k ničení pevných cílů, byl Pz IV. Vývoj vedla značka Krupp, sériová produkce začala v roce 1936 a skončila až v květnu 1945, díky čemuž byl Pz IV jediným německým tankem, jenž se vyráběl po celou válku. Bylo postaveno zhruba 8800 kusů, takže byl také typem nejvíce vyráběným. Od útoku na SSSR byl (bez ohledu na výkony i popularitu pozdějších typů Panther a Tiger) opravdovým „tahounem“ německých obrněných jednotek. Výzbroj Pz IV tvořil po celou dobu 75mm kanon, avšak jeho hlaveň se prodlužovala a výkony se zlepšovaly; pomocnou výzbroj pak představovala dvojice kulometů ráže 7,92 mm. Pz IV rovněž vznikl v největším počtu verzí, jejichž seznam zahrnuje písmena A, B, C, D, E, F, G, H a J (a jestliže pomineme vynechání písmena I, tak chronologie provedení výjimečně odpovídala pořadí v abecedě). Hodně zesílilo i pancéřování, což dokládá mj. fakt, že hmotnost vzrostla z původních 17 na 25 tun. Pochopitelně přišlo i široké spektrum odvozených vozidel, zejména nosičů zbraní. Mezi nejdůležitější patřil stíhač tanků Jagdpanzer IV s dlouhým 75mm kanonem, útočné dělo Sturmgeschütz IV vybavené krátkou zbraní stejné ráže, 150mm samohybná houfnice Sturmpanzer IV (alias Brummbär) a v neposlední řadě také čtyři modifikace tzv. Flakpanzerů neboli samohybných protiletadlových kanonů, které dostaly různé zbraně ráže od 20 do 37 mm. O mimořádné kvalitě konstrukce tanku Panzer IV svědčí i téměř neuvěřitelný fakt, že se několik desítek kusů po válce ze Španělska a Francie dostalo do Sýrie, která je nasadila proti Izraeli ještě v roce 1967.

Panzerkampfwagen IV (SdKfz 161, PzKpfw IV nebo Pz IV)

Panther: Nejlepší tank celé války?

Velmi rozšířeným omylem je názor, že vývoj tanků nové generace Panther a Tiger začal až po útoku na SSSR, kde se Němci setkali se sovětskými obrněnci T-34 a KV. Ve skutečnosti však vývoj nového středního tanku začal už v roce 1937, ono nepříjemné překvapení jej jen značně urychlilo. Tank Pz V Panther byl produktem společnosti MAN a jeho sériová produkce začala v roce 1943; do konce války vzniklo asi 6000 kusů. Panther skutečně představoval zcela nový přístup ke konstrukci a „papírově“ šlo zřejmě o nejlepší střední tank celé druhé světové války, ale praxe byla poněkud složitější. Panther byl totiž přijat do výzbroje ve spěchu a bez řádných zkoušek, takže byl velmi poruchový; vadila i jeho celková složitost. Za optimálních podmínek to ale byla hrozivá zbraň, kterou mohla „trumfnout“ jen mnohonásobná početní převaha. Jako výzbroj Pantheru byl použit výkonný 75mm kanon s dlouhou hlavní a dva 7,92mm kulomety. Ve verzích tanku panuje jistý zmatek; první varianta Ausf. A totiž byla záhy přejmenována na Ausf. D, další verze měla jméno G a po ní následovala „druhá“ varianta A. Do sériové výroby se nedostala verze Ausf. F s novou štíhlou věží ani zcela nový Panther II s 88mm dělem (z něj vznikl pouze podvozek). Z obrněnců odvozených od Panthera lze zmínit zejména stíhač tanků Jagdpanther s velmi výkonným 88mm kanonem či vyprošťovací Bergepanther, patrně nejlepší stroj svého druhu v celé válce. Kořistní Panthery používaly po válce armády řady zemí včetně Francie a ČSR. Západní Německo v 50. letech dokonce uvažovalo o zahájení výroby zlepšené verze Pantheru, k čemuž z politických důvodů nedošlo.

Panzerkampfwagen V Panther (SdKfz 171)

Tiger: Všemi obávaný těžký tank

Také design, z něhož se nakonec stal legendární Tiger, vznikl u firmy Henschel již roku 1937, ale zásadní impuls pro vývoj dodala až konfrontace Němců se sovětskými těžkými tanky série KV. Prototyp tanku Pz VI byl předveden Hitlerovi v den jeho narozenin, tedy 20. dubna 1942, a záhy byl schválen pro sériovou výrobu. Do jejího konce v roce 1944 vzniklo 1347 obrněnců, z nich téměř všechny v provedení Ausf. E. Původně se označovalo jako Ausf. H, což mělo být zkratkou pro Henschel, aby se odlišilo od konkurenčních prototypů Ausf. P od firmy Porsche. Podobně jako u středního tanku Panther se dá mluvit o nové koncepci, která nepochybně měla potenciál být nejlepším těžkým tankem války, ale horečný spěch způsobil velkou poruchovost Tigerů, jež byly i výrobně velmi náročné. Zásadní chybou bylo použití stejného motoru, který měl o deset tun lehčí Panther, v důsledku čehož byla pohyblivost Tigeru zkrátka nedostatečná. Naopak největší výhodou Tigeru bylo jeho velmi silné pancéřovaní a výborná výzbroj, kterou tvořil obávaný 88mm dlouhý kanon a dva 7,92mm kulomety. Právě kvůli výkonnému kanonu a pancéřování mohla Tigery spolehlivě porazit jen početní přesila; např. norma britské armády předepisovala, že na zničení jednoho Tigeru je nutné nasadit pět tanků Sherman s tím, že čtyři z nich budou ztraceny! Jako odvozené úpravy vzniklo velitelské vozidlo a obludný Sturmtiger vybavený raketovým moždířem ráže 380 mm. Využila se však také malá série konkurenčních Porscheho obrněnců, z nichž byly zhotoveny stíhače tanků Panzerjäger Tiger (P), známé spíše jako Elefant nebo Ferdinand a opatřené 88mm kanonem.

Panzerkampfwagen VI Tiger (též PzKpfw VI, Tiger ausf.E či SdKfz 181)

Tiger II: Velká královská šelma

Krátce po zahájení produkce Tigeru bylo rozhodnuto, že vznikne další těžký tank, ještě těžší a lépe pancéřovaný a vyzbrojený. O zakázku na vývoj se opět utkaly firmy Porsche a Henschel, vítězství znovu patřilo druhé z nich, ale věž pro nový tank připravoval Krupp. Prototyp vznikl v roce 1943 a v následujícím roce se rozběhla sériová výroba, z níž do konce války vzešlo 492 kusů. Vozidlo je zpravidla známo jako Tiger II, Königstiger nebo King Tiger, ovšem oficiálně se nazývalo Panzerkampfwagen VI Tiger Ausf. B. Spíše než o pokračování konstrukce Tigeru se ale fakticky jednalo o zvětšený Panther a v zadání byl explicitně obsažen požadavek použít co nejvíce součástí z vyvíjeného typu Panther II. Tank měl nový kanon ráže 88 mm, doplněný dvojicí obligátních 7,92mm kulometů. Mimořádně silné pancéřování jej činilo skutečně velice odolným, ale také těžkým, což v kombinaci se slabým motorem (stejným jako u tanku Tiger I) způsobovalo malou pohyblivost. Formálně existovala jenom jediná sériová verze, ale fakticky byly dvě, neboť prvních padesát kusů dostalo zaoblenou protaženou věž, na jejímž designu se podílel neúspěšný Porsche, a až následující exempláře měly „standardní“ hranatou věž. Pokud jde o odvozené verze, sériově se vyráběla jediná, a sice monstrózní stíhač tanků Jagdtiger, což bylo nejlépe pancéřované a nejtěžší (76 tun) vozidlo, jež bylo v celé válce nasazeno. Jako jeho výzbroj byl zvolen 128mm kanon, schopný zničit kterýkoli tehdy existující tank, ovšem stejně jako u Tigeru byla velkým problémem nízká pohyblivost.

Panzerkampfwagen VI Ausf. B „Tiger II“, přezdívaný též „Königstiger“ (Sd.Kfz. 182)

Löwe a Maus: Prapodivní giganti

Profesor Porsche zatím realizoval své ambice v jiném, avšak dost pochybném projektu. Vedle urychlení vývoje nového středního a těžkého tanku zapůsobilo setkání se sovětskými obrněnci i ve prospěch obnovení ideje supertěžkého tanku. Jako první byla oslovena značka Krupp, jež ihned rozběhla projekt obrněnce Pz VII Löwe. Lehčí varianta s věží posunutou vzad měla mít hmotnost 76 tun, těžší vzhledem připomínala Tiger II a měla vážit 90 tun; jako hlavní výzbroj obou byl navržen 105mm kanon. Hitler upřednostnil těžší verzi a žádal dělo ráže 150 mm, ale Kruppův projekt Löwe záhy skončil ve prospěch ještě obludnějšího návrhu, s nímž k Hitlerovi v listopadu 1941 přišel právě profesor Porsche. Obří tank Pz VIII Maus nacistického diktátora uchvátil a Krupp dostal příkaz připojit se k vývoji. V prosinci 1943 byl hotový prototyp korby první „Myši“, v červnu 1944 přibyla věž a poté vznikl druhý prototyp. Sama věž vážila stejně jako tank Tiger a celý Maus vážil 189 tun, takže byl nejtěžším obrněným vozidlem všech dob. Výzbroj tvořil 128mm kanon, 75mm kanon a 7,92mm kulomet, sériové kusy však měly místo kulometu dostat 20mm kanon. I navzdory velkému výkonu motoru nejezdil Maus rychleji než 20 km/h a v terénu byl dojemně neobratný, motor navíc polykal palivo neuvěřitelným tempem a vozidlo mělo skoro pořád nějaké poruchy. Přes svou impozantnost by byl Maus nepochybně snadno zranitelný, především ze vzduchu. Každopádně do boje nezasáhl a prototypy ukořistila Rudá armáda. Dokonce i Maus ovšem vyhlíží relativně rozumně ve srovnání s takřka šílenými návrhy P.1000 Ratte a P.1500 Monster o hmotnosti 1000, resp. 1500 tun! Více o supertěžkých tancích najdete v článku ve Střelecké revue 6/2007.

Panzerkampfwagen VIII Maus (Sd.Kfz 205)

Entwicklung: Projekt standardizace

V roce 1943 se rozběhl program, který byl vysoce moderní svým celkovým pojetím. Německá armáda si uvědomovala obrovskou typovou roztříštěnost svojí obrněné techniky a rozhodla se pro její standardizaci. Projekt Entwicklung počítal s pěticí základních pásových platforem, jež by sloužily pro tanky i další odvozená vozidla. Platformy obdržely označení E-10, E-25, E-50, E-75 a E-100. První dvě odpovídaly lehkým tankům či stíhačům tanků Leopard a Jaguar, jako určité „předstupně“ pro E-50 a E-75 byly pojímány Panther II a Tiger II a na nejvyšším stupni měl stát nový supertěžký typ, o němž se někdy spekulativně hovoří pod názvem Tiger III. Ona čísla v označeních udávala hmotnost základní verze v tunách, ale s výjimkou nejtěžšího tanku, neboť E-100 měl vážit mezi 130 a 160 tunami. Právě tento jediný se začal realizovat, byl však jenom rozestavěn podvozek, jenž padl do rukou Američanům. Pro obrněnec E-100 se počítalo s kanonem ráže 105, 128, 150 či 170 mm. Pro zajímavost lze ještě uvést, že byly zpracovány i koncepty některých odvozených verzí E-100, např. víceúčelového vozidla Alligator se dvěma 88mm kanony či obrovského stíhače tanků Krokodil s kanonem ráže 175 mm. Sériová výroba obrněnců „éčkové“ série měla začít někdy v období 1945-1946, k čemuž samozřejmě nedošlo. Navzdory tomu i porážce Německa ve válce však konstrukce německých tanků a jejich zbraní výrazně ovlivnila poválečný vývoj (např. ve Francii a Švédsku) a výkony typů Tiger a Panther byly používány jako jisté „etalony“ až do 50. let.

E-100

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 7/2012