POZEMNÍ TECHNIKA

Evoluce sovětských tanků: Obrněná pěst „tábora míru a socialismu“

T-90SM

Mezi ikonické symboly sovětských ozbrojených sil nepochybně patřily tankové jednotky, jež by v případě války představovaly jeden z hlavních hrotů postupu na západ. Sovětský zbrojní průmysl vyprodukoval několik úspěšných typů tanků, ačkoliv tento proces velmi komplikovala rivalita konstrukčních kanceláří.

Přestože se nynější Ruská federace chlubí novým tankem T-14 Armata, ve skutečnosti dodnes musí spoléhat na modernizované podoby konstrukcí ze sovětských časů. To se na jednu stranu dá použít jako důkaz strukturálních problémů ruského zbrojního průmyslu, který není schopen rozběhnout velkosériovou výrobu koncepčně nového vozidla, ovšem současně to vypovídá i o kvalitě oněch původních sovětských konstrukcí. Ty tak demonstrují pozoruhodnou životnost a velký evoluční potenciál, takže dosud jde o efektivní bojová vozidla, což zajímavě kontrastuje s některými problémy, které provázely jejich vznik.

Nejpočetnější tank historie

Páteř výzbroje tankových jednotek vítězné Rudé armády samozřejmě představoval proslavený T-34, resp. jeho modernizovaná verze T-34-85 s kanonem ráže 85 mm. V okamžiku ukončení války se však již ve službě nalézal také nový střední tank, který (stejně jako „téčko“) pocházel od týmu, jenž původně sídlil v ukrajinském Charkově. Právě tam před válkou vznikl T-34, ale po německé invazi bylo nutno závod evakuovat za Ural do města Nižnij Tagil. Vítězný postup Rudé armády dovolil návrat části vývojových a výrobních kapacit zpět na Ukrajinu, jenže část zůstala v Tagilu, takže původní tým se rozdělil na dvě konkurenční složky. Onen nový střední tank nazvaný T-44 měl zejména řešit některé slabiny „téčka“, takže dostal mj. nový podvozek s pěticí párů pojezdových kol a typickou mezerou mezi prvním a druhým párem. Jeho výzbroj nadále tvořil 85mm kanon, ačkoli se zkoušely i zbraně ráže 100 a 122 mm. Vyrobilo se ale jen asi 1800 kusů, což proti 55 000 exemplářům T-34 vypadá spíše jako statistická chyba.

Střední tank T-34/76 vz. 1942/1943

T-44 se nikdy nedostal do boje, avšak přesto mu patří významné místo v historii. Ona část týmu, která zůstala v Tagilu, se stala základem nového podniku, který dnes nese jméno Uralvagonzavod a ve kterém koncem roku 1945 vznikl prototyp nového středního tanku T-54. Ten převzal celou korbu T-44 (včetně oné typické mezery), na které však byla posazena nová, výrazně větší věž, aby obrněnec mohl nést výkonnější 100mm drážkovaný kanon D-10T. Vedle něj byl umístěný 7,62mm kulomet. Počáteční série tanku T-54, jenž se začal vyrábět roku 1947, měla i kulomet v čele korby, ale tento prvek se potom odstranil. Další evolucí vznikly varianty T-54A, T-54B a značně přepracovaný T-55, který dostal např. silnější motor, větší zásobu munice či ochranu proti účinkům jaderné exploze. Sériová produkce v SSSR pokračovala až do roku 1958 a další země vyráběly i nadále, takže pokud započteme také čínskou kopii Typ 59, lze konstatovat, že design T-54/55 představuje nejvíce vyráběný tank všech dob, jelikož celkově vzniklo více než 100 000 kusů, z nichž mnohé dosud slouží a bojují.

T-44

Potíže s přelomovým typem

Tým v Tagilu navíc tuto koncepci dále rozvíjel, takže v roce 1961 mohlo do výzbroje vstoupit nové vozidlo nazývané T-62. Hlavní rozdíl představoval hladký kanon 2A20 ráže 115 mm, ve svojí době patrně světově nejvýkonnější dělo instalované ve středním tanku. Kromě toho bylo provedeno mnoho dalších změn a na pohled lze T-62 od „pětapadesátky“ snadno odlišit podle absence oné větší mezery mezi prvním a druhým párem pojezdových kol. V zájmu úplnosti se hodí dodat, že v menším počtu vznikla také verze T-62A vybavená 100mm dělem. Právě tank T-62 představoval hlavní typ obrněnce ve výzbroji sovětských jednotek, které se v srpnu 1968 podílely na „bratrské invazi“. To koneckonců prokazuje i jeho význam pro sovětskou armádu, přestože ta původně předpokládala, že T-62 bude jenom dočasným překlenovacím typem, než vstoupí do služby naprosto nový, technicky skutečně převratný tank, na němž už pracoval tým Alexandra Morozova v Charkově.

T-62

Ten toužil po přelomu srovnatelném s tím, co kdysi přinesl T-34, a proto navrhl vozidlo opatřené nabíjecím automatem, který umožnil zredukovat osádku na tři muže, resp. odstranit nabíječe. To dovolilo vyrobit tank menší, a tudíž pohyblivější, aniž by se musela obětovat pancéřová ochrana. Tank nazývaný T-64 se začal vyrábět v roce 1964 a první série nesly 115mm kanon 2A21, ovšem za několik let se přešlo na variantu T-64A, v níž se nacházel kanon 2A26 ráže 125 mm. „Papírové“ parametry byly vskutku impozantní, ovšem realita se ukázala jako podstatně složitější. Řada nových (a tudíž málo vyzkoušených) prvků a technologií působila obrovské množství provozních problémů, což se týkalo mj. motoru, který využíval dvoutaktní chod s pěti válci. Obrněnec se vyznačoval také extrémní složitostí, což se logicky projevovalo i na ceně. Dokonce ani Sovětský svaz si zkrátka nemohl dovolit vystřídat všechny starší tanky novým modelem T-64, a tudíž znovu dostal šanci tým z Tagilu, jenž trval na tom, že koncepce T-54/55/62 dosud nabízí velký potenciál, což měla demonstrovat dvojice experimentálních vozidel Objekt 166 a Objekt 167.

T-64A

Zrod dalších dvou obrněnců

Pokračoval i rozvoj T-64, z něhož vzešly podoby T-64B a T-64BV, které obdržely např. nový 125mm kanon 2A46 a dynamickou ochranu. Sovětská armáda nejprve nařídila, aby též závod za Uralem sériově vyráběl tank T-64, avšak tagilský tým se poměrně odvážně vzepřel, jelikož se mohl spoléhat na jistou podporu v sovětském politickém vedení. Zároveň vycházely najevo problémy T-64, a tak se zrodil nápad zkonstruovat jeho zjednodušenou „mobilizační“ variantu pro masovou výrobu. Obrněnec nazvaný Objekt 172 převzal základní konstrukci T-64 (včetně 125mm děla 2A46 s automatem), ale k jeho pohonu sloužil klasicky řešený diesel. Přetrvávaly však potíže s podvozkem, takže za Uralem zkombinovali tento design se svým Objektem 167. V roce 1970 tak mohla začít sériová výroba vozidla s pracovním názvem Objekt 172M, jež do výzbroje vstoupilo pod jménem T-72 Ural.

T-72

Tím ovšem komplikace neskončily, jelikož do této rivality charkovské a tagilské pracovní skupiny vstoupil rovněž třetí tým z Kirovského závodu v Leningradě. Tam se kdysi vyvíjely zejména těžké tanky, ale když Chruščov nařídil ukončení této vývojové linie, hledali leningradští konstruktéři jiné uplatnění. Našli ho v oboru pohonu a věnovali se rozvoji jiného průlomového nápadu, a sice použití plynové turbíny. Převzali proto design T-64, ale místo poruchového dvoutaktního dieselu zabudovali do vozidla turbínu, čímž vznikl zkušební tank Objekt 219. Sovětská armáda formálně zařadila jeho pokročilejší podobu do služby roku 1976 pod názvem T-80. V první polovině 70. let každopádně nastala groteskní situace, kdy v SSSR existovaly tři vzdáleně příbuzné, avšak přesto zřetelně odlišné typy tanků způsobilých pro sériovou produkci, a sice stále problematický T-64A/B, „mobilizační“ T-72 a turbínový T-80. Údajně efektivní státní řízení v SSSR se tím ve skutečnosti obrátilo ve vlastní parodii, jelikož se pak sériově vyráběly tři tanky od tří konkurenčních kanceláří, z nichž každá měla v Kremlu své mocné „ochránce“. Určitě však není nutno rozebírat, že tento krok výrazně zkomplikoval logistické zabezpečení sovětské armády.

T-80

Modernizace všech vozidel

V největších počtech se pochopitelně dodával T-72, který se také rozsáhle exportoval, pro což vznikla vývozní obměna T-72M. Ta se vyznačovala celkově horším provedením, a proto není překvapivé, že tyto tanky zaznamenaly v několika konfliktech (např. v Perském zálivu) vážné ztráty, které vedly k ne zcela spravedlivé kritice všech sovětských tanků. Verze pro sovětskou armádu měly výrazně lepší úroveň a průběžně se zdokonalovaly. Tak vznikl T-72A, který měl laserový dálkoměr či dýmové granátomety, kdežto v polovině 80. let nastoupil T-72B, v němž se objevil mj. výkonnější kanon, nový systém řízení palby, dynamická ochrana či nový motor. Výroba problematického T-64 byla ukončena, kdežto produkce turbínových T-80 běžela dál a také tento design se průběžně zdokonaloval. Počátkem 80. let se tedy objevil obrněnec T-80B, který dostal přepracovanou věž, výkonnější systém řízení palby a dynamickou ochranu.

T-80B

Vedle toho se postupně modernizovaly také staré tanky řady T-54/55/62, jež zůstávaly ve výzbroji, a tudíž se na řadě z nich rovněž objevila dynamická ochrana. Koneckonců právě obrněnec T-62 (včetně modernizované varianty T-62M) tvořil i páteřní typ sovětských jednotek vyslaných do Afghánistánu, protože generálové zastávali (asi celkem rozumný) názor, že modernější T-72 a T-80 by tam byly zbytečné. Navíc zřejmě nechtěli riskovat, že by se některého z nových tanků zmocnili povstalci, kteří by ho určitě předali Američanům. Vysoce zajímavý počin z této doby představoval zrod prvního systému aktivní ochrany jménem Drozd, jenž vznikl v polovině 80. let a byl umístěn na tanku T-55AD. Jednalo se o sestavu malých radarů, které měly detektovat blížící se protitankové rakety, a vrhačů projektilů, jež měly rakety okamžitě ničit. Do výzbroje sovětské námořní pěchoty vstoupilo asi 250 těchto tanků. Sovětské zbrojní podniky dodaly asi 22 000 vozidel T-62, zhruba 13 000 tanků T-64 a více než 10 000 vozidel T-80, zatímco počet zhotovených T-72 patrně přesahuje 30 000 exemplářů, což však zahrnuje i výrobu po rozpadu SSSR a licenční produkci v zahraničí (včetně ČSSR).

T-55

Změna konstrukční filozofie

Navzdory mnohým rozdílům ale stále platilo, že T-64A/B, T-72 a T-80 užívaly hladké kanony ráže 125 mm s automatickým nabíjením, byť řešení tohoto automatu se odlišovalo, protože ve vozidlech T-72 pracovalo toto zařízení odlišně než v T-64 a T-80. Ještě jednou je nutno uvést, že hlavní motiv pro použití tohoto prvku nepředstavovala snaha zvýšit rychlost palby (ostatně lidský nabíječ v západních tancích může nabíjet rychleji), nýbrž snaha odstranit čtvrtého člena osádky, aby se mohly udržet malé rozměry obrněnce. Lze tudíž říci, že se sovětští konstruktéři nadále řídili konstrukční filozofií, která vznikla již v meziválečné éře a na které stavěly rychlé tanky série BT a následně i T-34. Mezi prioritní požadavky proto náležela malá silueta a nízká hmotnost, k čemuž přispíval i šikmý pancíř, ale negativní stránku poté zákonitě představovala stísněnost vnitřních prostorů a celkově hodně špatná ergonomie. U tanků z druhé fáze studené války to už dospělo na takřka absurdní úroveň a bylo zřejmé, že se tato konstrukční škola blíží svým limitům. Kromě toho se množily i stížnosti na ony logistické komplikace plynoucí ze tří odlišných typů tanků.

T-64B

Zbrojní podniky tedy v 80. letech pracovaly dvěma směry, z nichž první se snažil o určité typové sjednocení, kdežto druhý hledal zcela nová řešení. Ona první cesta se koncem 80. let dostala k vozidlu, které v podstatě spojilo základní konstrukci T-72 a špičkový systém řízení palby a dynamický pancíř Kontakt-5 z tanku T-80U, poslední varianty turbínové „osmdesátky“. Výsledný tank vstoupil do služby jako T-90, ovšem až v roce 1992, tedy již po rozpadu SSSR. Druhý směr vývoje vedl k několika zajímavým projektům a prototypům, např. vozidlům Objekt 477A Molot či Objekt 477A1 Nota, z nichž některá obdržela kanony kalibru 152 mm. Zvažovalo se umístit osádku jen do korby, resp. odděleně od munice ve věži, což ale logicky přineslo nárůst hmotnosti. Celá konstrukční filozofie se tím začala měnit, neboť místo malé siluety se začala preferovat vysoká odolnost. Již koncem 80. let se tedy položily základy, ze kterých poté vzešel projekt nového tanku Armata.

T-90

Labutí píseň těžkých tanků

V Rudé armádě si získaly slávu i těžké tanky sérií KV (Kliment Vorošilov) a IS (Josif Stalin), které se osvědčily např. při prolamování opevnění. Určitě nejznámější z nich byl IS-2 s dělem ráže 122 mm. Vývoj řady IS ovšem pokračoval, a proto se na jaře 1945 začal vyrábět další typ IS-3, u něhož se objevil lomený čelní pancíř a věž polokulovitého tvaru, později jeden z velice charakteristických rysů sovětských tanků. Účast ve druhé světové válce už nestihl, stal se však zdrojem velkých obav Západu a základem pro další evoluci, ale následné typy řady IS vesměs nepřekročily fázi projektu či prototypu. Prosadil se proto až IS-10, jenž zahájil zkoušky v roce 1953, ovšem kvůli smrti sovětského diktátora a odsouzení jeho zločinů vstoupil do služby pod novým jménem T-10. Kromě 122mm děla nesl dva 12,7mm kulomety. Potom prošel několika úpravami, díky nimž dostal mj. stabilizaci kanonu a infračervený systém nočního vidění, roku 1957 však vstoupila do výzbroje kompletně přepracovaná verze T-10M, která se lišila natolik, že šlo téměř o nový obrněnec. Objevil se výkonnější kanon ráže 122 mm a pomocnou výzbroj tvořily dva 14,5mm kulomety. Tank byl překvapivě pohyblivý a vcelku spolehlivý, ale výroba byla v roce 1966 zastavena, jelikož Chruščovovo vedení tehdy zastávalo názor, že těžké tanky již představují zastaralou koncepci. T-10 se nikdy nevyvážel a prodělal jenom jediné „bojové“ nasazení, a to účast v invazi do ČSSR v srpnu 1968.

T-10M

Obojživelná lehká váha

V sovětské armádě měly již od meziválečných časů svou tradici lehké plovoucí tanky, které se používaly zejména pro průzkum či obojživelné výsadkové operace. Také v poválečné éře tedy generálové požadovali obdobné vozidlo, takže se zrodil typ PT-76, který vstoupil do výzbroje v roce 1951. Číslo v jeho jméně udává ráži hlavního kanonu. Do zádě vodotěsného trupu byly zabudovány dvě vodní pumpy, díky nimž dokázal plout rychlostí 10 km/h. Kromě pozemních vojsk jej obdržely též „černé barety“, jak se říkalo sovětské námořní pěchotě. Od roku 1959 se vyrábělo modernizované provedení PT-76B se silnějším kanonem a osvědčil se též podvozek, jenž se uplatnil u mnoha dalších vozidel, mj. obrněného transportéru BTR-50 či samohybného protiletadlového kanonu ZSU-23-4 Šilka. Plovoucí tank se stal i velmi úspěšným a oblíbeným exportním artiklem, takže ho zařadilo do služby téměř čtyřicet zemí, z nichž některé jej dosud provozují (a některé realizovaly i vlastní modernizace). Sovětští inženýři pak navrhli i několik nástupců PT-76 s vyššími parametry, žádný se však nedostal do služby, byť slibný Objekt 685 posloužil jako základ pěchotního obrněnce BMP-3.

PT-76

Související články:
T-34
T-44
T-54/-55
T-62
T-64
T-72
T-80
T-90
T-10
PT-76 

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně, Praha 2004
Francev, Vladimír: Sovětské tankové impérium, Praha 2016
Tanks-Encyclopedia.com, Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue Speciál 2/2021: Sovětská armáda 1946–1991