POZEMNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 8. 7. 2015 8:00 Napsal Lukáš Visingr

Nadřazená kategorie: POZEMNÍ TECHNIKA Kategorie: Protivzdušná obrana

Ruské řízené střely země-vzduch 2. díl

SA-12 Giant/Gladiator: Jiná „třístovka“

Komplex S-300P byl určen pro protivzdušnou obranu státu, zatímco ochranu vojsk zajistil typ S-300V (alias 9K81) na pásových podvozcích. Patří do něj dvě podobně konstruované, ovšem výkonově odlišné rakety, a to 9M83 (SA-12A Gladiator) s doletem 75 km a dostupem 25 000 m a větší 9M82 (SA-12B Giant) s dosahem 100 km a dostupem 30 000 m. Oba typy střel mají poloaktivní radarové navádění a jsou schopné efektivně napadat i některé balistické cíle. Dnes je nabízen také zdokonalený S-300VM Antej-2500 (kód SA-23), jehož rakety mají dosah 110, resp. 200 km a který může mí i kolové šasi (S-300VMK).

Systém S-300V s raketami 9M83 na pásovém podvozku

SA-13 Gopher: Strela na pásech

Nástupcem zbraně Strela-1 se roku 1979 stal komplet 9K35 Strela-10 (SA-13 Gopher). Znovu jde o modifikaci přenosných střel s infračerveným samonaváděním, ale za podvozek tentokrát slouží pásový transportér MT-LB. Otočná věžička nese čtveřici raket 9M37, jež mají dálkový dostřel přes 5 km a dostup zhruba 3000 m. Některá vozidla nesou coby doplňkovou obrannou výzbroj 7,62mm kulomet PK na lafetě u kabiny řidiče.

SA-15 Gauntlet: Nástupce Osy

Také samohybný komplet Osa se dočkal svého nástupce, a to v roce 1986, kdy byl zaveden do výzbroje systém 9K330 Tor (SA-15 Gauntlet). Využívá pásový podvozek, na němž se nachází otočná věž obsahující osm střel 9M330 s radarovým sledováním a povelovým naváděním. Tor má dálkový dosah 12 km a dostup 6000 m. Objevily se také modernizované varianty 9K330M Tor-M, 9K331M Tor-M1 a 9K332 Tor-M2, jež mohou mít i kolové podvozky. Námořní verzi představuje typ 3K95 Kinžal (SA-N-9), pro export nabízený jako Jež.

SA-18 Grouse: Přenosná Jehla

Nástupci přenosných raket rodiny Strela se staly výkonnější zbraně série Igla. Jako první byla v roce 1981 zařazena do služby 9K310 Igla-1 s raketou 9M313 (SA-16 Gimlet; námořní verze měla kód SA-N-10), jež ale používala ještě starší naváděcí čidlo z typu Strela-3. „Definitivní“ byla tedy až 9K38 Igla (SA-18 Grouse; námořní verze dostala kód SA-N-14) se střelou 9M39. Má dálkový dosah přes 5 km a dostup 3500 m. Nejmodernější variantou je 9K338 Igla-S (kód SA-24 Grinch), optimalizovaná proti obtížně zjistitelným cílům. Vedle základních přenosných verzí existují lafety pro vozidla, plavidla či vrtulníky. Igla patří k nejvýkonnějším zbraním své kategorie a může se měřit i s americkým typem Stinger.

SA-19 Grison: Hybridní systém

Roku 1982 byl zařazen do služby pozoruhodný samohybný komplet 2K22 Treugolnik (SA-19 Grison), jenž je ovšem podstatně známější pod exportním jménem Tunguska. V podstatě jde o nástupce známých 23mm mobilních protivzdušných kanonů ZSU-23-4 Šilka. Tvoří jej pásový podvozek s věží, která nese dva 30mm rychlopalné kanony 2A38 a osm raket 9M311, jež jsou opatřeny poloautomatickým naváděním po záměrné linii. Střela má dálkový dolet kolem 8 km (u novější verze 10 km) a dostup 3500 m. Ekvivalentem u námořnictva je systém 3K87 Kortik (SA-N-11, popř. CADS-N-1), známý i pod exportním označením Kaštan; používá tytéž střely, ale místo dvouhlavňových kanonů má šestihlavňové zbraně AO-18K.

SA-20 Gargoyle: 2. generace S-300

V roce 1992 byl představen systém S-300PM-1 (SA-20 Gargoyle) čili druhá generace S-300P. Používá nové rakety 48N6 s dosahem až 150 km a naváděním pomocí radaru ve špici samotné střely („track-via-missile“). Dalším krokem byl S-300PM-2, do kterého jsou integrovány nové typy radarů a další úpravy střely 48N6 (nejvýkonnější 48N6DM má dolet 250 km), ale rovněž zcela nová řada raket 9M96. Tyto zbraně mají zhruba stejný dosah jako staré 5V55, jsou však menší, takže místo čtyř trubic pro 5V55 nebo 48N6 lze nést až šestnáct trubic pro 9M96. Dnes tvoří špičku nabídky Ruska právě exportní verze těchto systémů, nesoucí jména S-300PMU-1 a S-300PMU-2 Favorit. Záhy se pochopitelně objevila námořní obměna, tj. komplet S-300FM Fort-M, M1 a M2 (kód SA-N-20), pro vývoz Rif-M.

SA-21 Growler: Přichází Triumf

Nejvýkonnější protivzdušnou zbraní ve výzbroji Ruské federace je nyní systém S-400 Triumf, jenž dosáhl bojeschopnosti v roce 2007. V principu jde o evoluci S-300PM-2, využívá i stejné rakety, přidává ovšem opět nové naváděcí radary a také novou střelu 40N6, jejíž zkoušky byly úspěšně zakončeny v prosinci 2009 a která má nabídnout dosah až 400 km. Navíc byl vyvinut komplex S-400M Samoděržec, který v podstatě integruje do struktury S-400 rakety komplexu S-300VM. Verze od S-300PM-2 dále (samozřejmě včetně S-400) mohou účinně napadat také balistické rakety krátkého a středního doletu, ale dnes probíhá vývoj komplexu další generace S-500 Vlastělin, u něhož se očekává dolet až 600 km a možnost ničit všechny balistické střely (včetně mezikontinentálních) a zřejmě i družice.

SA-22 Greyhound: Hybridní Pancíř

V roce 2008 začala produkce systému 96K6 Pancir-S1 (SA-22 Greyhound), který (stejně jako Tunguska) propojuje na jedné samohybné platformě rychlopalné kanony a řízené rakety. Opět jsou použity 30mm dvouhlavňové kanony (typ 2A38M), ovšem Pancir-S1 obdržel nové střely 57E6 s radiolokačním sledováním, povelovým naváděním, doletem 20 km a dostupem 15 000 m. Na otočné věži jich může být osm či dvanáct, ale nabízí se i verze jen s raketami, resp. bez kanonů. Jako nosiče mohou sloužit nejrůznější pásové i kolové platformy; zřejmě nejznámější je podoba na šasi osmikolového nákladního vozu KAMAZ.

Hybridní systém 2K22 Treugolnik alias Tunguska

SA-N-3 Goblet: Jediný čistě námořní

Jak bylo uvedeno, od mnoha raketových komplexů typu země-vzduch byly odvozeny námořní systémy pro paluby válečných plavidel. Výčet by ale nemohl být úplný bez jediného systému, který vznikl od počátku coby námořní a nikdy se neobjevil na suché zemi. Byl to M-11 Štorm (kód SA-N-3 Goblet) s raketami V-611. Vstoupil do výzbroje v roce 1967 a střely byly řízeny pomocí kombinace povelového a poloaktivního radarového navádění. Nejvyšší dálkový dosah činil asi 30 km, u modernizované verze až 55 km.

Řízené rakety námořního kompletu M-11 Štorm

Gaffer: První protiraketový úspěch

Paralelně s protiletadlovými střelami se rozvíjela i obrana proti balistickým raketám. Sovětům se jako prvním na světě (4. března 1961) podařilo zničit balistickou střelu jinou střelou. Tento úspěch si připsal tzv. Systém A (kód Gaffer), resp. raketa V-1000. Měla dálkový dolet zhruba 300 km, dostup okolo 100 000 m a radiolokační povelové navádění. Přestože se podařil přímý zásah, v praxi se počítalo s jadernou hlavicí. Američané věřili, že „Systém A“ chrání Moskvu, ve skutečnosti však nikdy nebyl bojeschopný.

ABM-1 Galosh: Fungující ochrana

Skutečně funkční protiraketovou obranu přinesl až komplet A-35 Aldan (kód ABM-1 Galosh) s raketami 5V61 čili A-350Ž, který byl rozmisťován kolem Moskvy od roku 1972. Opět šlo o střely s nukleární hlavicí a povelovým naváděním, avšak jejich dálkový dosah činil až 350 km a výškový dostup 120 000 m. V roce 1978 přišla modernizace A-35M s raketami A-350R, ale následné pokusy o vývoj výkonnějšího kompletu, zejména programy Avrora (ABM-2), S-225 (ABM-3), Taran a Saturn, se nesetkaly s úspěchem.

ABM-4 Gazelle/Gorgon: Dnešní stav

Uspěl až systém A-135 Baton, jenž dosáhl bojeschopnosti v roce 1995 a od té doby ochraňuje Moskvu. Původně jej tvořily dva typy střel s nukleárními hlavicemi, a to „atmosférické“ 53T6 (ABM-4 Gazelle) s doletem 80 km a „exoatmosférické“ (tj. vesmírné) 51T6 (ABM-4 Gorgon) s doletem až 350 km. Navádění je radiolokační povelové s koncovým infračerveným řízením. Rakety 51T6 již byly vyřazeny a rakety 53T6 podle oficiálních zdrojů nesou už jen konvenční tříštivé hlavice, o pravdivosti druhého údaje se však často (a oprávněně) pochybuje. Komplex A-135 už každopádně proti současným mezikontinentálním raketám nestačí a očekává se jeho náhrada vyvíjeným typem S-500 Vlastělin.

Doprava střely protiraketového systému A-135 Baton

V českém a slovenském arzenálu

Někdejší Československá lidová armáda vlastnila následující sovětské protiletadlové systémy: S-75 Volchov/Dvina, S-125 Něva/Pečora, S-200 Vega/Angara, 2K11 Krug, 2K12 Kub, 9K31 Strela-1, 9K32 Strela-2, 9K35 Strela-10, 9K33M3 Osa-AKM, 9K38 Igla a S-300PMU. Česká armáda má v současnosti ve výzbroji systémy 2K12M2 Kub a 9K35M Strela-10M a v malém počtu i staré přenosné rakety 9M32 Strela-2. Ozbrojené síly Slovenskej republiky dnes vlastní tutéž trojici systémů, ovšem vedle ní mají také přenosné střely 9K38 Igla a zejména „zdědily“ prapor S-300PMU. Slovensko se tak dnes může pochlubit jedním z nejvýkonnějších kompletů protivzdušné obrany v celém prostoru střední Evropy.