POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: Chieftain vs. T-62: Neprávem zapomenuté tankové bitvy

Chieftain

Je skutečně pozoruhodné, jak přehlíženým konfliktem zůstává válka Íránu a Iráku v 80. letech, přestože se jednalo o velmi rozsáhlé střetnutí se zhruba milionem obětí. Odehrály se v ní též tankové bitvy, v nichž změřily síly vyspělé obrněnce Západu a Východu, např. britské tanky Chieftain a sovětské obrněnce T-62.

Dne 22. září 1980 překročily irácké jednotky hranici s Íránem, čímž vypukla válka, která měla trvat téměř osm krvavých let. Irácký prezident Saddám Husajn hodlal ovládnout sporné území u hranic obou zemí, také očekával, že se v Íránu zhroutí nedávno nastolený šíitský teokratický režim (což byl důvod, proč řada západních států Irák více či méně skrytě podporovala), ovšem jeho kalkulace se nevyplnily. Írán počáteční nápor ustál, poté dokonce přešel do protiofenzivy a fronta se dlouhé roky přesunovala tam a zpět. Boje probíhaly ve vzduchu, na moři i na zemi, takže spoustu příležitostí dostaly také početné tankové síly Íránu a Iráku, v jejichž službách se nalézaly moderní tanky ze zemí NATO i Sovětského svazu.

Zrození s izraelskou podporou

Na konci druhé světové války přišel na scénu britský tank Centurion, stále pokládaný za jednu z nejlepších konstrukcí obrněnců všech dob. Vývoj na druhé straně železné opony však nestál, a když se objevily sovětské tanky T-54/55, bylo zřejmé, že i armáda království potřebuje nový tank. Společnost Leyland tudíž už roku 1956 rozběhla soukromý projekt, pro který pak získala podporu ministerstva obrany, jež sestavilo požadavky mj. na bázi zkušeností z Koreje. Projekt měl původně mezinárodní povahu, protože se jej účastnili i Izraelci, takže výsledný design byl do značné míry ovlivněn jejich nápady, mezi něž se řadil extrémně skloněný čelní pancíř. Tak v roce 1959 začaly armádní testy prototypů nového tanku, jenž obdržel název Chieftain. Testy odhalily určité problémy s pohonem, kvůli nimž se musela konstrukce poněkud upravit, což si vynutilo nárůst hmotnosti a posléze přepracování podvozku. Jinou zvláštností byl motor, který odpovídal tehdejšímu požadavku NATO na užívání více typů pohonných hmot. Chieftain tedy dostal vícepalivový dvoudobý motor s protiběžnými písty, který však zpočátku působil potíže. Na špičku patřil z hlediska odolnosti, protože již měl vrstvené pancéřování první generace, jež mělo navíc díky velkému sklonu pozoruhodnou efektivní tloušťku, a tudíž byl Chieftain svého času označován i za nejodolnější tank světa. Jeho výzbroj tvořil 120mm drážkovaný kanon, ke kterému příslušela opakovaně modernizovaná soustava řízení palby. Nejdřív šlo o zastřelovací kulomet pro značkování cílů a aktivní infračervený senzor, ale u pozdějších verzí už se objevil laserový dálkoměr a pasivní senzor. Britská armáda zavedla Chieftain do služby v roce 1966 a postupně přibývalo zdokonalených variant, u kterých vedle omlazení senzorů proběhlo rovněž zvýšení odolnosti nebo modernizování pohonné soustavy.

Exjordánský Khalid (Chieftain FV 4030/2) v Lešanech

Obrněnce pro íránského šáha

V rámci NATO sloužil Chieftain jen ve Velké Británii (byť jeden exemplář zkoušela i armáda Nizozemí, která ale pak upřednostnila německý Leopard), stal se však velice úspěšným typem na zbrojním trhu na Středním Východě. Do zmíněného Izraele, který výrazně přispěl k vývoji, se však paradoxně dostaly jen prototypy, jelikož britská vláda tehdy upřednostnila spíše dobré vztahy s Araby, což poté zanechalo v židovském státu pocit zrady (a rozhodnutí vyrábět tanky doma, což vedlo ke vzniku slavné Merkavy). Mezi uživatele se tedy zařadily tři arabské země, a sice Jordánsko, Omán a Kuvajt, z nichž první dvě vozidla Chieftain stále provozují, zatímco britská armáda je vyřadila roku 1995. Největším zahraničním zákazníkem se ale stal Írán, jenž obdržel 707 obrněnců verzí Mk 3, Mk 3P a Mk 5, 187 zdokonalených vozidel FV 4030/1 Shir (odlišovala se mj. motorem Rolls-Royce) a navíc celkem 85 vyprošťovacích a mostních tanků ARV a AVLB na šasi Chieftain. Íránský šáh si objednal rovněž vývoj kompletně zdokonalené verze FV 4030/3 Shir 2, kvůli islámské revoluci v roce 1979 se však již tento tank nedostal do sériové produkce (ačkoli posloužil jako základ vývoje tanku nové generace Challenger). Když tedy v roce 1980 začala válka s Irákem, měla armáda Íránské islámské republiky necelých 900 tanků Chieftain. Mohla se chlubit též poměrně slušným kádrem tankistů, protože šlo vesměs o vojáky vycvičené od Britů a Američanů. Tanky Chieftain tak měly důležitý podíl na zastavení úvodní irácké ofenzivy, ačkoliv utrpěly i citelné (snad až čtvrtinové) ztráty. V důsledku toho a kvůli čistkám v armádě pak úroveň íránských tankistů klesala, což se potom projevilo i tím, že řada íránských osádek své tanky na bojišti zkrátka opustila. Irácká armáda tak ukořistila asi 50 tanků Chieftain. V roce 2015 si získala pozornost zpráva, že některé z nich byly opět vytaženy z iráckých skladů a vyslány do boje proti Islámskému státu.

Završení dlouhé vývojové řady

S malým zjednodušením lze říci, že sovětský tank T-62 reprezentuje vrchol a současně i závěr opravdu dlouhé vývojové linie, jež vznikla začátkem 30. let rychlými tanky BT. Od nich se dá vysledovat přímá cesta k legendárnímu T-34, na který pak navázal méně známý T-44, z něhož byla odvozena úspěšná konstrukce T-54/55. Konstruktéři v Nižném Tagilu, kde bylo posledně jmenované vozidlo vyvinuto, byli přesvědčeni, že pořád nabízí vývojový potenciál, a proto šli cestou jeho komplexní modernizace. Bylo zřejmé, že 100mm kanon v T-54/55 již nestačí, což vedlo k rozhodnutí použít dělo větší ráže, a sice 115 mm. Výkonnější zbraň znamenala, že byl přepracován též věnec věže, což si zase vynutilo úpravy korby a zavěšení, avšak nové vozidlo s pracovním označením Objekt 166 bylo pořád evidentně příbuzné designu T-54/55. Současně se však dalo velmi lehce rozeznat při pohledu na podvozek, kde chyběla nápadná mezera mezi prvním a druhým párem pojezdových kol, typická pro T-54/55. Konkurenční tým v Charkově, který pracoval na zcela novém designu Objekt 430 (pozdějším T-64), se potýkal s problémy, a tudíž sovětská armáda dopřála sluchu inženýrům z Tagilu, v roce 1960 byly zahájeny zkoušky Objektu 166 a o rok později byl tank oficiálně zařazen do výzbroje jako T-62. Ve své době šlo o vyspělé vozidlo, jehož výkonný 115mm kanon měl stabilizaci ve dvou rovinách, takže tanky dovedly relativně přesně střílet i za jízdy. Některé pozdější verze dostaly i laserové dálkoměry a možnost odpalovat z hlavně děla protitankové řízené rakety. Naopak mezi nevýhody se řadil pouze homogenní ocelový pancíř, který byl jen o málo silnější než u T-54/55. Hmotnost tanku se samozřejmě zvýšila, motor však zůstal tentýž, takže T-62 nabízel menší pohyblivost. Stejně jako další sovětské obrněnce byl stísněný a nepohodlný.

Tank T-62 sovětské armády někde ve východní části Berlína

Vývoz hlavně do třetího světa

Z pohledu sovětské armády však vyhovoval víc než dostatečně, jelikož proti T-54/55 skutečně znamenal zřetelné zlepšení, avšak současně byl konstrukčně dostatečně příbuzný na to, aby jej bylo možno masově vyrábět a nasazovat (což u daleko pokročilejšího a složitějšího T-64 příliš dobře nešlo). Stal se proto páteřním typem obrněnce sovětských tankových útvarů v 60. letech a zachoval si obrovský význam až do nástupu T-72, protože problematický T-64 sloužil pouze u vybraných elitních jednotek. Vedle služby v SSSR se T-62 samozřejmě masivně exportoval, ovšem poněkud paradoxně směřovaly tyto obrněnce hlavně do zemí třetího světa, kdežto mezi členy Varšavské smlouvy zavedlo T-62 jen Bulharsko. Část zdrojů tvrdí, že se tanky T-62 pro export vyráběly také v Československu, avšak nedávné výzkumy ukazují, že tato informace je pravděpodobně mylná. Nepochybné ale je, že největší zahraniční zákazníky reprezentovaly tři arabské země, protože Irák získal 1600 kusů, Sýrie cca 1100 vozidel a Egypt asi 580 obrněnců T-62. Intenzivní nasazení těch syrských a egyptských se odehrálo za války Jom Kippur v říjnu 1973, kam poslali malý kontingent i Iráčané, avšak irácké T-62 zásadně promluvily do boje až za války s Íránem. Byly to technicky nejlepší tanky, jaké tehdy Saddám Husajn vůbec vlastnil, a také jediné, jež mohly být důstojnými soupeři pro moderní západní vozidla Chieftain a M60, která provozoval Írán. Tanky T-62 proto postupovaly na čele irácké ofenzivy, která se nejprve zdála jako úspěšná, protože bylo dobyto mj. město Khorramshahr, avšak postupně narážela na stále tvrdší odpor Íránců, kteří poté dokonce přešli do protiofenzivy. Iráčané nutně potřebovali nahrazovat ztráty, takže od několika zemí získali další tanky T-62, ale vesměs museli spoléhat na zastaralé T-54/55, popř. jejich čínské kopie. Silně prořídlý arzenál tanků T-62 ovšem zůstal páteří iráckých tankových vojsk vlastně až do roku 2003.

T-62M afghánské armády v Kábulu, 27. dubna 2004

Soupeři na bojišti

Na počátku války vlastnil Irák celkem asi 2000 tanků sovětské výroby T-54/55 a T-62, kdežto Írán měl necelých 900 britských obrněnců Chieftain a zhruba stejný počet amerických vozidel řady Patton, tzn. tanků M47, M48 a M60. Síly tudíž byly početně víceméně vyrovnané, ačkoli na straně Íránu se nalézala jasná kvalitativní převaha. Z čistě technického hlediska měly tanky Chieftain větší palebnou sílu a výrazně lepší pancéřovou ochranu než cokoliv, čím disponoval Irák, stejně tak íránští tankisté se mohli chlubit lepším výcvikem než jejich soupeři. Iráčané se ale z dlouhodobého hlediska nacházeli ve výhodě, protože měli možnost svůj arzenál neustále doplňovat, s čímž měl Írán potíže daleko větší. Teherán potom sice uspěl v získání náhradních dílů pro americké tanky, v případě tanků Chieftain to však bylo téměř nemožné, takže nejlepší obrněnce íránské armády postupně ztrácely bojeschopnost. Neudržela se ani převaha v kvalitě íránských osádek, jelikož bojové ztráty a politicky motivované čistky způsobovaly dramatické zhoršování kádru tankistů. To se projevilo mj. během několika neúspěšných íránských pokusů o ofenzivy tanků v nevhodném terénu bez podpory pěchoty. Právě tehdy Irák ukořistil funkční obrněnce Chieftain, ačkoli i Íránci dokázali získat malý počet T-62. V pozdějších fázích války se tankové bitvy staly vzácnějšími a obrněnce Chieftain bojovaly jen omezeně, jelikož většina zbylých kusů se kvůli poruchám ocitla mimo provoz. Armáda Íránu stále vlastní kolem stovky vozidel Chieftain, jež prodělala místní modernizaci a dostala název Mobarez. Stojí za zmínku, že Íránci je pořád řadí mezi své nejlepší tanky. V konfliktu s Irákem v 80. letech to byly určitě „papírově“ nejvyspělejší a nejvýkonnější tanky na bojišti, ovšem kvůli řadě faktorů byla jejich skutečná převaha nakonec pouze omezená a krátkodobá.

T-62A

Vyrobeno kusů
Chieftain: cca 2265
T-62: cca 20 000

Lukáš Visingr

Související články:

Duel: M60 vs. T-62: Bitva tankových konstrukčních škol

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně, Praha 2004
Simon Dunstan: Chieftain Main Battle Tank 1965–2003, Oxford 2003
Steven J. Zaloga: T-62 Main Battle Tank 1965–2005, Oxford 2009
Tanks-Encyclopedia.com, Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 10/2018