POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: M60 vs. T-62: Bitva tankových konstrukčních škol

Sovětský tank T-62 předvádí svou terénní průchodnost

Mezi velice „horké“ konflikty v éře studené války patřily ty mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Jejich součástí byly i rozsáhlé tankové bitvy, ve kterých se střetávala západní a sovětská vozidla, reprezentující odlišné konstrukční přístupy.

Přestože americký tank M60 a sovětský T-62 vyšly z naprosto odlišných zadání a vykazovaly velké rozdíly, přece jen měly dvě zajímavé společné vlastnosti. Oba dva, ačkoli to na nich už nebylo příliš vidět, byly fakticky vyvrcholením dvou úspěšných vývojových řad, které začaly během druhé světové války. A oba dva byly vlastně zamýšleny jako „dočasné“ typy, jež měly pouze překlenout čas do příchodu tanků nové generace, avšak nakonec vydržely ve své úloze podstatně déle, než se čekalo. Tanky nové generace sice přišly, ale „bojovníci studené války“ M60 a T-62 slouží po četných modernizacích dodnes.

Tank M60 izraelské armády s dynamickým pancířem v muzeu Latrun

Od Pershingovi k Pattonovi

Historie tanku M60 Patton se dá vysledovat až do 40. let 20. století. Americká armáda si záhy uvědomila, že její nejvýznamnější tank M4 Sherman značně zaostává za nejlepšími tanky, jež měli k dispozici Němci (tedy typy Panther a Tiger), a proto se rozhodla nařídit vývoj naprosto nového a výkonnějšího vozidla. Tak vznikl povedený tank M26 Pershing, jenž byl nasazen do boje v lednu 1945 jako těžký tank, ačkoliv později byl přeřazen mezi střední typy. Jeho 90mm kanon představoval účinnou zbraň i proti německým obrněncům. Z tanku M26 se pak vyvinul typ M46 Patton, vyznačující se hlavně silnějším motorem. Poté přišly M47 a M48, které měly novou věž, upravenou korbu, výkonnější kanon a další změny. Předpokládalo se, že náhradou těchto vozidel bude již zcela odlišně koncipovaný tank nové generace, jenže v polovině 50. let se západní armády dozvěděly o sovětském tanku T-54/55, vyzbrojeném 100mm dělem. Zdálo se, že Sověti získali v tankové technice náskok. Vývoj generačně nového typu se zpožďoval a prodražoval, a tak bylo rozhodnuto ještě jednou modernizovat řadu Pershing/Patton. Armádní zbrojovka Detroit Arsenal a automobilka Chrysler zkombinovaly základ z typu M48A2, nový ocelový pancíř, výkonnější motor a zejména 105mm kanon L7 britského původu, jenž byl pak v USA zaveden pod jménem M68. Hotový tank dostal označení M60 a roku 1960 se rozběhla jeho sériová produkce. Coby doplněk kanonu se zásobou 63 kusů munice měl rovněž kulomet M73 (u pozdějších verzí M240) ráže 7,62 mm vedle kanonu a kulomet M85 (u dalších variant M2) ráže 12,7 mm na stropě věže. Osádku tvořili obvyklí čtyři muži, tedy řidič, velitel, střelec a nabíječ. Poté vznikla verze M60A1 s lépe řešenou pancéřovou ochranou. Velice specifickou epizodou byl M60A2 (čili „Starship“) se 152mm zbraní, jež dovedla vypouštět i řízené rakety; tento prvek se však neosvědčil a M60A2 byl stažen ze služby. Neúspěšně ale skončil i projekt onoho typu nové generace MBT70, a proto zůstal „dočasný“ M60 základem tankových sil US Army až do roku 1980, kdy konečně přišel M1 Abrams.

Odpočívající členové osádek dvou tanků M60 americké armády

Výsledek sporů o kanony

Historie sovětského tanku T-62 je ještě delší. Lze totiž říci, že je velice vzdáleným potomkem legendárního typu T-34, jehož prototypy vznikly na konci 30. let. (A pokud bychom skutečně důsledně zkoumali historii konstrukce, pak T-34 vyšel z rychlých tanků BT, jež nastoupily do služby již počátkem 30. let.) Slavná „čtyřiatřicítka“ byla postupně vylepšována, až z ní vznikl nepříliš známý T-44, který se sice vyráběl již od roku 1944, ale do druhé světové války patrně nezasáhnul. Nakonec byl zhotoven jen poměrně malý počet, ale klíčový význam T-44 spočívá v tom, že po nahrazení nevyhovujícího 85mm děla novým kanonem D-10T ráže 100 mm byla na tomto základě vytvořena koncepce tanku T-54, z něhož se pak vyvinul T-55. Sovětská řada T-54/55 představuje s cca 100 000 postavenými kusy nejvíce vyráběný tank v historii. Ovšem i armáda SSSR koncem 50. let počítala, že brzy zavede úplně nový tank, který již do této řady patřit nebude. První zprávy o M60 však tento záměr změnily a Sověti se rozhodli, že než bude k dispozici nový typ, je nutná „dočasná“ reakce na 105mm dělo. Podnik Uralvagonzavod tedy začal pracoval na nových tancích, založených na T-54/55, ale opatřených výkonnější výzbrojí. Jedním řešením byl zdokonalený drážkovaný kanon D-54TS ráže 100 mm, kdežto druhá cesta vedla ke zcela nové zbrani U-5TS s hladkou hlavní ráže 115 mm. Ve velení armády probíhaly intenzivní diskuse o výběru mezi těmito dvěma zbraněmi, až se poté rozhodlo, že se do služby zavedou dvě příbuzná vozidla s odlišnou výzbrojí. Obrněnec se 100mm dělem se vyráběl jako T-62A, avšak nakonec vznikl jen malý počet kusů, jelikož hlavní verzí se stal tank T-62, který nesl perspektivnější 115mm kanon. Doplňkovou výzbroj tvořil 7,62mm kulomet PKT ve věži a 12,7mm protiletadlový kulomet DŠKM. Na rozdíl od US Army, jež po M60 čekala na nový tank skoro dvacet let, zařadil SSSR typ nové generace T-64 mnohem dříve. Šlo však o značně kontroverzní a problémový stroj, a tak T-62 (užívaný od roku 1961) tvořil páteř sovětských sil až do 70. let, kdy začaly ve větším počtu přicházet T-72.

Tank T-62 sovětské armády někde ve východní části Berlína

Ve vzájemných soubojích

Kromě služby v ozbrojených silách USA a SSSR se tanky M60 a T-62 pochopitelně i rozsáhle exportovaly. Rozdíl ale spočíval v tom, že se americký obrněnec dostal do služby u řady členů NATO, kdežto ze států Varšavské smlouvy používalo T-62 jen Bulharsko. O to větší počty se ale vyvezly do zemí třetího světa, ponejvíce do arabských. A právě tam zažily oba tanky svoje nejrozsáhlejší bojové nasazení proti sobě navzájem. Jsou zdokumentovány celkem čtyři války se střetnutími M60 proti T-62. Poprvé to bylo v říjnu 1973 v izraelsko-arabské válce na svátek Jom Kippur, ve které armády Egypta i Sýrie nasadily T-62 jako svoji nejlepší tankovou zbraň. Tanky židovského státu jim proto vzdorovaly na sinajské i golanské frontě. Nejlepším tankem izraelské armády byl tehdy právě M60 v provedení M60A1, ačkoli vedle něj disponoval Izrael také staršími vozidly z řady Patton a dále např. britskými tanky Centurion a v neposlední řadě ukořistěnými tanky T-54 a T-55. Ukázalo se, že T-62 je technicky rovnocenným protivníkem, ovšem střety útvarů obou nejmodernějších tanků končily téměř pravidelně vítězstvím Izraelců a velkými ztrátami na arabské straně. Projevil se zřetelně horší výcvik a morálka egyptských a syrských vojáků, kteří nedokázali účinně využívat výhody svých obrněnců, zejména palebnou sílu a nízkou siluetu. Dokonce se ukázalo, že útokům T-62 mohou efektivně vzdorovat i starší Centuriony. Největší hrozbou pro izraelské obrněnce nebyly arabské tanky, nýbrž pancéřovky RPG-7 a protitankové řízené rakety Maljutka. Druhý konflikt, v němž se odehrály střety tanků M60 a T-62, představovala irácko-íránská válka v letech 1980-1988. Na jejím počátku se Írán mohl chlubit moderními tanky americké a britské výroby, zatímco Irák disponoval množstvím zejména sovětských vozidel, z nichž nejlepší byly právě T-62. V průběhu války ovšem došlo i k tomu, že obě strany ukořistily a provozovaly obrněnce protivníka, navíc Írán si pořídil tanky T-62 z Libye a Sýrie a jejich kopie ze Severní Koreje. Vcelku lze říci, že lépe si vedla tanková vojska Íránu, za čímž ale opět stála spíš vyšší kvalita personálu. V roce 1982 se izraelské M60 znovu střetly se syrskými T-62 při izraelské invazi do Libanonu.

Tank T-62 ukořistěný izraelskou armádou a vystavený v muzeu Latrun

Modernizace a porovnání

Vývoj M60 a T-62 se samozřejmě nezastavil. Americký tank byl posléze zdokonalen do verze M60A3, která přinesla četná vylepšení, hlavně úplně nový systém řízení palby, jehož součástí byl mj. laserový dálkoměr, termovizní zaměřovač a stabilizace kanonu. Úspěšný obrněnec ale zdaleka nemodernizovali jen sami Američané. Hodně práce odvedli též Izraelci, kteří na svoje tanky (zejména coby reakci na zmíněné pěchotní protitankové zbraně Arabů) začali instalovat dynamickou ochranu; tyto M60 jsou známé jako Magach-6. Další modifikace vedly k variantě Magach-7 a k projektu Sabra, který pak pod jménem M60T aplikovalo Turecko. Modernizace M60 provedly i další státy, např. Jordánsko. V případě T-62 rovněž vznikla řada verzí, z nichž hlavní byla T-62M s výkonnějším motorem, zdokonaleným pancéřováním a novým systémem řízení palby, s nímž lze z kanonu odpalovat i řízené protitankové rakety.

Také tanky T-62 poté modernizovaly jiné země. Mezi nimi tvoří specifický případ Izrael, jenž mnoho těchto vozidel ukořistil a zavedl do služby pod názvem Tiran-6. Od Izraelců tedy pochází asi nejzasvěcenější porovnání amerického M60 a sovětského T-62. Izraelci vysoko hodnotili 115mm kanon, který byl ve své době dost možná nejvýkonnější sériově vyráběnou tankovou zbraní, ale problémem T-62 byla malá zásoba munice, čítající jenom 40 nábojů. Velkou výhodou sovětského vozidla byla nízká hmotnost a malá silueta, avšak za cenu extrémně stísněného vnitřního prostoru. Co se týče odolností, M60 měl pancíř o něco silnější, ačkoli v případě T-62 se dá hovořit o lepším tvarování. Pohyblivost byla zhruba stejná, ale sovětský stroj byl o trochu spolehlivější. Hlavní faktor vítězství tak jednoznačně představovala vyšší kvalita osádek M60. To se potvrdilo také ve vůbec posledním střetu obou typů, ke kterému došlo roku 1991 v Iráku, kde M60 americké námořní pěchoty drtivě zvítězily nad iráckými T-62. To už však byla pouze jakási symbolická tečka za konfrontací dvou obrněnců studené války.

Made in Czechoslovakia

Není žádné tajemství, že Československá socialistická republika mívala silný zbrojní průmysl, jenž produkoval jak licenční kopie sovětských vozidel, tak jejich místní úpravy a také vozidla ryze československého původu. Poněkud méně známá jsou však konkrétní čísla o exportu této techniky, která dosahují opravdu gigantických hodnot. Díky tomu bylo Československo svého času (od konce 60. do počátku 80. let) třetí největší (tedy po SSSR a USA) výrobce a vývozce obrněných vozidel na světě. Kromě spojenců ve Varšavské smlouvě zásobovalo i další státy, a to včetně arabských zemí. Z československých (resp. převážně na Slovensku se nacházejících) linek mířily do Egypta, Sýrie a Iráku stovky obrněnců. ČSSR dodávala nejprve zejména tanky T-34/85, poté se přešlo na T-54 a T-55, následovaly T-62 (což byl nezvyklý případ typu, který ČSSR vyráběla a exportovala, ale sama do výzbroje nezavedla) a T-72, vedle toho se vyráběly pomocné (tj. vyprošťovací a mostní) úpravy tanků, bojová vozidla pěchoty BMP-1 a BMP-2 a obrněné transportéry OT-62 a OT-64. Celkový počet obrněnců, které Československo vyvezlo do arabských zemí, patrně nemá daleko k 10 000. Je ovšem potřeba dodat, že tyto státy nebyly právě nejspolehlivěji platícími zákazníky, a tak navzdory impozantním číslům byl tento vývoz nakonec pro Československo finančně spíše ztrátový.

Tank M60A1 egyptské armády při cvičení v americké poušti

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně
Vladimír Francev: Československé tankové síly 1945-1992
Lon Nordeen a David Isby: M60 vs T-62 – Cold War Combatants 1956-92
Steven Zaloga: T-62 Main Battle Tank 1965-2005
SIPRI, Israeli-Weapons.com, Wikipedia.org

Fotografie: Michal Mádl, US Army a archiv autora

Publikace: Válka Revue Speciál 2/2013