POZEMNÍ TECHNIKA

Americké lehké tanky: Ocelová kavalerie na rychlých pásech

M3 Stuart

US Army chce opět zavést lehký pásový bojový obrněnec. Jaké tanky této kategorie používala v minulosti? A proč takové vozidlo nemá dnes?

V minulosti jsme vám přinesli článek o prvních tancích americké armády, které se objevily již za první světové války. V meziválečné éře vývoj obrněnců pokračoval, jenže výsledky bývaly všelijaké. V kategorii lehkých tanků přinesl úspěch až oblíbený M3/M5 Stuart, poté se objevil M24 Chaffee a za studené války M41 Walker Bulldog a problémový M551 Sheridan. Na jeho místo měl v 90. letech nastoupit M8 Buford čili AGS, ale tento projekt byl kvůli rozpočtovým škrtům bohužel zastaven. Nyní se však americká armáda k této koncepci vrací, a proto se zdá, že po delší době bude opět provozovat lehké tanky, přestože je paradoxní, že moderní typ této kategorie mohla zavést do výzbroje už před dvaceti lety.

Proč měla kavalerie „bojová auta“

Na počátku stály nejrůznější pokusy na podvozcích pásových traktorů, parní tanky, vozidla na obřích kolech a jiné kuriozity. US Army však poté zavedla zcela konvenčně řešené tanky jako Mark VIII International (vyvinutý spolu s Velkou Británií) či M1917 Six-Ton Tank, který byl vlastně licenční kopií slavného francouzského typu Renault FT. Američané pak tyto obrněnce průběžně modernizovali, ale tanky se obecně netěšily silné podpoře, jelikož převažoval názor, že se hodí pouze k podpoře pěchoty. Je ale třeba dodat, že už tehdy se ozývali vizionáři, podle nichž měly tanky fungovat jako klíčová zbraň k prolamování linií nepřítele. Patřil k nim i jistý George Patton, člen neformální skupiny podporovatelů konceptu rychlých tanků, které nabízel armádě nadaný John Walter Christie. Jeho vozidla se sice zkoušela a některé jejich prvky byly využity v jiných typech, avšak armáda jako celek zůstávala hodně konzervativní. Stejný názor zastával i Kongres, který v roce 1920 přijal zákon, podle něhož mohla „tanky“ provozovat jen pěchota. Kavaleristé tudíž museli toto nařízení obcházet tím, že pro své tanky oficiálně užívali název „Combat Cars“. Tehdejší náčelník generálního štábu Douglas MacArthur však přikázal, aby obě složky armády používaly shodný podvozek, který byl založený na designu pokusného vozidla T1, jehož autorem byl Henry Knox. Zrodily se tak dva příbuzné typy, a to M1 Combat Car pro kavalerii a M2A1 Light Tank pro pěšáky. Základní rozdíl spočíval v tom, že první byl vyzbrojen jen kulomety, kdežto druhý nesl i 37mm kanon. Oba vstoupily do služby roku 1935 a poté se modernizovaly, takže vznikly verze se dvěma věžemi M2A2 a M2A3, ale celkově se nedá tato konstrukce označit za příliš úspěšnou. Přesto však sehrála důležitou úlohu, jelikož se stala základem pro další vývoj jednoho slavného vozidla.

M1 Combat Car

Varianty slavného obrněnce Stuart

Vedle výzbroje se oba typy lišily i pancéřováním, jež u M1 dosahovalo tloušťky max. 16 mm, kdežto pěchotní M2 chránila ocel o síle až 25 mm. Americká armáda ale samozřejmě pozorně sledovala válečné události v Evropě a pochopila, že budoucnost patří silnějšímu pancíři, takže objednala vývoj odolnějšího lehkého tanku. Více oceli však logicky znamenalo větší zátěž pro podvozek, takže toto vozidlo, které začalo (a na pohled ze začátku i vypadalo) „jen“ jako další evoluce typu M2, se nakonec změnilo na něco značně odlišného. Sériová výroba začala v roce 1941 pod formálním názvem M3, ale tank se proslavil spíš pod názvem, který mu dala britská armáda podle jižanského velitele kavalerie, a sice Stuart. Tank měl 37mm kanon a na počátku hned pětici kulometů ráže 7,62 mm, a to první vedle kanonu, druhý nahoře na věži coby zbraň proti letadlům, třetí v čele korby a ještě dva v bocích. Tyto boční kulomety však u druhé verze M3A1 zmizely. Kromě toho se prodloužil kanon, změnila se ergonomie věže a použil se i jiný motor, a tak nakonec (podobně jako u tanku Sherman) existovala řada variant, jejichž součásti nebyly kompatibilní. Některé poháněl hvězdicový motor Continental, další diesel Guiberson a ještě jiné dvojice osmiválců Cadillac. Poslední možnost platila pro verzi, která obdržela název M5 Stuart a na pohled se lehce pozná podle zvýšeného záďového krytu motorů. Stuart se řadil mezi oblíbené tanky, protože byl prostorný, pohodlný a odolný, což mu pak získalo přezdívku „Honey“ („Miláček“). Celkově bylo vyrobeno přes 22 700 Stuartů všech verzí, které se nejvíc osvědčily v Pacifiku. Pro úplnost lze dodat, že na začátku války v Tichomoří omezeně zasáhly do bojů i kulometné lehké tanky Marmon­-Herrington CTLS, jež původně vznikly pro export a v kritické situaci byly nouzově užívány námořní pěchotou.

M3A1 Stuart

Jak M24 Chaffee uspěl v Ardenách

Tanky Stuart byly pochopitelně nasazeny i v Africe a Evropě, ale pokud v Tichomoří naprosto dominovaly nad slabými tanky Japonců, proti Hitlerovým „Panzerům“ si většinou příliš dobře nevedly. Pancéřování o max. síle 51 mm bylo pro lehký tank výborné, ale 37mm kanon prostě nedokázal prorážet pancéřování z Kruppovy oceli (ačkoliv část Stuartů s názvem M8 obdržela 75mm houfnice pro palebnou podporu pěšáků). Na jaře 1943 tedy začal projekt nového tanku, jenž užíval některé prvky Stuartu, ale koncepčně se od něj zřetelně lišil. Pancéřování sice bylo fyzicky slabší (max. 38 mm), ale díky velkému sklonu mělo větší efektivní tloušťku. Tank byl vybaven lehkým 75mm kanonem a novým zavěšením kol s torzními tyčemi, díky němuž mělo vozidlo podstatně hladší chod. Sériová výroba začala v dubnu 1944 pod formálním označením M24 a tank dostal i bojové jméno Chaffee, jehož vzorem byl generál Adna R. Chaffee, jenž se v meziválečném období řadil mezi hlavní podporovatele tanků. První sériová vozidla bojovala v Evropě na podzim 1944, ale největší slávu pro M24 přinesla bitva v Ardenách, která ukázala jejich schopnost ničit i silnější německé tanky. Celkově bylo do konce války vyrobeno víc než 4700 kusů, z nichž velká část pak bojovala zejména v Koreji, zatímco francouzská armáda své M24 používala mj. v Indočíně a Alžírsku. Tanky Chaffee koupila řada zemí NATO i ve třetím světě, z nichž několik je dokonce dosud užívá. Podstatně méně povedenou konstrukcí lehkého tanku byl M22 Locust, jenž byl vyráběn od roku 1942 a vznikl jako výsadkový tank. Měl dělo ráže 37 mm a jeho hmotnost asi 7,5 tuny měla umožnit jeho přepravu vzduchem, ovšem stejně ho uneslo jen málo letadel. Locusty byly považovány za překonané vlastně už v době vzniku a jejich omezené bojové nasazení byly vcelku neúspěšné.

 M24 Chaffee

Debata o roli typu Walker Bulldog

Tank M24 Chaffee navzdory svým úspěchům samozřejmě stárnul, ale intenzivně se pracovalo na jeho náhradě. Zrod tohoto obrněnce provázela diskuse, která svým způsobem trvá dodnes a která se točí okolo primární úlohy lehkých tanků. Růst síly pancíře „velkých“ tanků totiž vede k názoru, že lehké vozidlo jim nikdy nemůže být rovnocenným soupeřem a je odkázáno pouze do role průzkumníka. Zastánci opačného postoje však tvrdí, že i lehké vozidlo může mít v boji slušnou šanci, když nese adekvátní výzbroj a pokud dokáže zužitkovat svou větší pohyblivost. To koneckonců ukázal už M41, takže jeho nástupce sice vznikal oficiálně coby vozidlo pro průzkum, jeho výzbroj však napovídala, že se s ním počítá i pro přímé bojové střety. Nový typ se začal vyrábět roku 1951 jako M41 a původně měl nést bojové jméno Little Bulldog, což ale bylo změněno na Walker Bulldog na počest zemřelého generála Henryho Walkera. Vozidlo se vyznačovalo 76mm kanonem a dvěma kulomety ráže 7,62 a 12,7 mm a pancéřování mělo sílu až 32 mm. Celková hmotnost činila 23,5 tuny a díky agregátu Continental jezdil tank rychlostí přes 72 km/h. V americké armádě nikdy příliš populární nebyl, jelikož první série trpěly řadou problémů, vozidlo bylo značně stísněné a relativně velké, což limitovalo jeho využitelnost pro průzkum. M41 však dosáhl velkých exportních úspěchů, jelikož byl prodán do přibližně třiceti států a hlavně armády Asie a Latinské Ameriky si ho většinou chválily, neboť jeho nízká váha a vysoká rychlost jej dělaly ideálním pro tamější terén. Obrněnce M41 tedy intenzivně užívala armáda Jižního Vietnamu a pořád se nalézají v aktivní službě u nejméně sedmi států, mezi něž patří hornatý Tchaj-wan. Vozidla Walker Bulldog tam prodělala důkladnou modernizaci, díky které se stále může jednat o překvapivě účinné zbraně.

M41 Walker Bulldog armády Jižního Vietnamu

Problémový Sheridan ve Vietnamu

Kvůli nespokojenosti s M41 a kvůli snaze získat tank, který bude vhodný i pro výsadkové síly US Army, se v 50. letech začalo pracovat na novém lehkém tanku. Vojáci však změnili názor, pokud jde o výzbroj, neboť padlo rozhodnutí vybavit jej „revolučním“ systémem M81, s nímž se počítalo i pro perspektivní americko-německý hlavní tank MBT-70. Byl to v zásadě hladký kanon ráže 152 mm, který dokázal odpalovat i protitankové řízené střely MGM-51 Shillelagh. Tank, který vstoupil do výzbroje v roce 1967 pod jménem M551 Sheridan, byl zkonstruovaný s ohledem na vysazování na padáku a dokázal dokonce i plavat, neboť vážil jen 15 tun, za což vděčil hliníkovému pancíři korby, ačkoli jeho věž byla ocelová. Vedle kanonu nesl také opět i obligátní dvojici kulometů. Mohl se chlubit i vyspělou sestavou elektroniky, avšak to nakonec bylo spíše na škodu, protože tyto přístroje byly složité a poruchové, což ostatně platilo rovněž o střelách Shillelagh. Nakonec byl naváděcí systém pro rakety z tanků vymontován a nikdy se ani neodehrálo vypuštění této zbraně v reálném boji, takže Sheridany sloužily především coby nástroje pro průzkum a palebnou podporu pěchoty. V této roli byly nasazeny ve Vietnamu, ale hodnocení zůstávalo kontroverzní. Sheridan byl dosti pohyblivý a jeho granáty byly proti živé síle vysoce efektivní, jenže současně se projevila poruchovost a malá odolnost. Předpokládalo se tedy relativně rychlé vyřazení cca 1600 vyrobených kusů, ale nakonec Sheridany bojovaly i v Panamě v roce 1982 (což bylo jejich jediné bojové shození na padácích) a v Perském zálivu. Z první linie odešly v roce 1996, ale řadu let poté ještě sloužily na základně National Training Center v rámci „nepřátelských“ sil OPFOR, kde hrály úlohu sovětských obrněnců, např. tanků T-72 a T-80, vozidel BMP-1 či houfnic 2S1 Gvozdika.

M551 Sheridan AR/AAV

Nadějný projekt lehkého tanku M8

Už od počátku 80. let ale US Army hodlala zavést nástupce Sheridanu, protože chtěla postavit výsadkovou lehkou divizi, která by měla ničivou sílu téměř na úrovni obrněné divize. To měla zajistit nová konstrukce lehkého tanku, jenž by vážil do 20 tun (aby jej mohlo dopravit letadlo C-130 Hercules) a dostal by 105mm dělo. Do výběrového řízení AGS (Armored Gun System) se přihlásily čtyři firmy, jenže armáda pustila do užšího výběru jenom tři, protože značka AAI Corporation nesplnila zadání. Nabídla totiž prototyp RDF-LT (Rapid Deployment Force Light Tank) s rychlopalným kanonem ráže 75 mm. Společnost Teledyne Continental Motors poslala do výběru vozidlo TCM-20 čili Expeditionary Tank, které mělo 105mm dělo na externí lafetě, což bylo tehdy hodně futuristické řešení, kdežto firma Cadillac Gage nabídla zcela konvenčně pojatý lehký tank Stingray. V roce 1992 ale vyhrála firma FMC Corporation, resp. její vozidlo CCVL (Close Combat Vehicle Light), jež využívalo součásti z mnoha zavedených konstrukcí, mj. motor příbuzný tomu v HMMWV, části podvozku z M113 a M2 Bradley či senzory tanku M1 Abrams. Mělo ale i inovativní prvek ve formě automatického nabíjení kanonu. Vozidlo se formálně označovalo jako M8 a mělo obdržet bojové jméno Buford, ale v roce 1996 byl velmi slibný projekt zastaven kvůli rozpočtovým škrtům Billa Clintona. Značka United Defense, jak se pak označovala firma FMC, se snažila s M8 uspět i jinde, avšak bez úspěchu. Paradoxní ale je, že svým způsobem uspěli oba poražení finalisté, jelikož stovku tanků Stingray si objednalo Thajsko a onu futuristickou lafetu z obrněnce TCM-20 nyní používá „kanonový“ Stryker, tzn. kolové vozidlo palebné podpory M1128 MGS (Mobile Gun System), jež u expedičních brigád zastává víceméně tutéž roli, pro kterou kdysi vznikl M8.

FMC Close Combat Vehicle-Light

Zadání a kandidáti programu MPF

Přes prvotní nadšení však postupně vychází najevo, že obrněnec M1128 MGS nesplňuje to, co od něj vojáci očekávali. Evidentně je určen pro expediční operace ve třetím světě, resp. hlavně pro akce v pouštích či městech proti asymetricky bojujícímu nepříteli. Má tak poměrně nízkou odolnost a jeho služba ukázala také řadu konkrétních technických nedostatků, např. přehřívání elektroniky či selhávání nabíjecího automatu. To vše (spolu s proměnami situace ve světě, kde nelze vyloučit ani rozsáhlé konvenční konflikty) vedlo k formulování specifikací na obrněnec, který nebude ničím jiným než lehkým tankem. Výběrové řízení zvané MPF (Mobile Protected Firepower) začalo v roce 2013 poměrně nenápadně, avšak nyní se řadí mezi nejvíce sledované projekty US Army. Přestože vazba na AGS je zřejmá, vojáci v zájmu vyšší odolnosti připouští větší hmotnost, a to do 32 tun. Výzbroj má tvořit kanon standardu NATO, tzn. ráže 105 či 120 mm. Prvním uchazečem je společnost BAE Systems, která koupila zbrojovku United Defense, a tudíž nabízí komplexně zmodernizovaný M8 Buford pod názvem Expeditionary Light Tank. Firma General Dynamics Land Systems předložila vozidlo Griffin, jež spojuje šasi pěchotního obrněnce ASCOD a věž s dělem ráže 120 mm. A třetím kandidátem je varianta singapurského typu NGAFV (Next Generation Armored Fighting Vehicle) s dělem ráže 105 mm. Armáda by chtěla zavést vítězné vozidlo do výzbroje nedlouho po roce 2020 a hodlá si pořídit zhruba 500 kusů. Nepochybné navíc je, že lehké a střední tanky o váze mezi 20 a 40 tunami dnes po světě přitahují velký zájem. Ostatně i Armáda České republiky uvažuje o tom, že dočasnou náhradu za T-72M4 CZ může představovat verze nového bojového vozidla pěchoty s „tankovou“ věží. Rozhodně je to alternativa, která by se měla brát v úvahu.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 16. listopadu 2018