ZPRÁVY

Nové ruské obrněnce: Změna konstrukční filozofie

9. května 2015 se na moskevském Rudém náměstí konala velkolepá Přehlídka vítězství. Letos ale měla hned několik zvláštností. Nešlo jen o kulaté výročí konce války a o současnou situaci na mezinárodní scéně, kvůli níž přehlídku bojkotovala většina hlav států západních zemí, ale i o fakt, že Rusko letošní přehlídku koncipovalo odlišně. Dříve totiž byla předváděna historická a soudobá technika, zatímco letos se objevilo také hned sedm nových typů vozidel, která měla naznačit, jak by měla vypadat ruská armáda budoucnosti. Přinejmenším stejně důležité ovšem bude poučení, které z toho vyvodí státy NATO.

Postupné odhalování novinek

Přehlídky na oslavu vítězství sovětské armády nad nacistickým Německem byly od roku 1995 konány každoročně, ale až v roce 2008 byla obnovena podoba ze sovětských časů, kdy bývala na Rudém náměstí k vidění i těžká technika, kdežto nad ním přelétaly velké formace letounů a vrtulníků (do té doby šlo převážně o přehlídky pěchoty). Ale žádná z předchozích přehlídek se nestala předmětem takového očekávání jako ta letošní, protože se v podstatě vrátil další prvek, který byl známý z časů studené války, a to představení zcela nových typů vozidel, která dosud nevstoupila do normální služby. Již několik let se hovořilo o tom, že Rusko vyvíjí nové tanky, pěchotní obrněnce i samohybné dělostřelecké systémy, na konci března 2015 se objevily první nekvalitní snímky vozidel pod plachtami a 4. května samo ruské ministerstvo obrany odtajnilo kompletní podobu nových obrněnců, jež posléze 9. května defilovaly před nadšenými davy na Rudém náměstí.

Samozřejmě se ihned objevila jejich více či méně odborná hodnocení, jejichž spektrum sahá od téměř hysterického nadšení některých rusofilů po posměšky, že se jedná jen o propagandistické blufy. Některá ukrajinská média dokonce psala, že nová ruská vozidla jsou vyrobená z překližky; na to lze s trochou sarkasmu odpovědět, že něco podobného svého času o německých „Panzerech“ říkali Poláci. Je prakticky jisté, že jsme neviděli definitivní podoby ruských obrněnců nové generace, nýbrž (nanejvýš) prototypy, pokud ne jenom demonstrátory, případně jakési „polo-makety“ bez skutečné zbraňové a přístrojové výbavy. To ale nic nemění na základním a zásadním faktu, že Ruská federace má (třebaže možná zatím ne úplně funkční) vzorky kvalitativně nových obrněných bojových vozidel.

Ruská konstrukční filozofie

Ze sedmi nově představených typů se trochu vymyká protitankový komplet Kornet-D1, což je „jen“ nová verze dobře známého terénního automobilu GAZ Tigr-M (ostatně exportní podoba této kombinace byla představena již roku 2012). Zbývá tedy šest těžkých a středních obrněnců nové generace, a sice dva typy na těžké pásové platformě Armata (tank T-14 a bojové vozidlo pěchoty T-15), samohybná houfnice 2S35 Koalicija-SV kalibru 152 mm, dvě střední pěchotní vozidla na platformě Kurganěc-25 (bojové vozidlo pěchoty a obrněný transportér) a konečně i osmikolový typ Bumerang (u kterého je už navíc potvrzena existence dvou odlišných variant). Fakticky o všech lze souhrnně konstatovat, že znamenají naprostý rozchod s klasickou ruskou konstrukční školou obrněných vozidel, vzniklou zhruba na přelomu 50. a 60. let. Nejvýrazněji se to projevuje u tanků. Jak známo, sovětská, resp. ruská filozofie designu tanků se soustředila na zmenšení siluety a snížení hmotnosti (méně než 50 tun), což mělo zvýšit pohyblivost tanku a zmenšit hrozbu jeho zjištění a zasažení. Právě to byl základní motiv zavedení automatického nabíjení kanonu v tanku T-64 a všech dalších typech, neboť tak bylo možno snížit počet členů osádky na tři (čili vyřadit nabíječe), což umožnilo zmenšit věž. Stinnou stránkou této filozofie byla horší odolnost (menší rozměry prostě znamenají slabší pancéřování), příšerná ergonomie a minimální šance osádky na přežití v případě exploze. Kvůli enormní stísněnosti totiž osádka např. v T-72 pracuje doslova „obložená“ náboji (které se skladují na všech možných místech), takže po případném proražení pancíře vesměs následuje spektakulární sekundární exploze, jež nezřídka odtrhne tanku celou věž. Ostatně konflikt na Ukrajině nabídl více než dost fotografií, ukazujících totální destrukci tanků sovětské výroby.

Design a výzbroj tanku T-14

Západní konstrukční škola naopak postavila na první místo právě ochranu osádky, takže tanky jako americký M1 Abrams, německý Leopard 2 či britský Challenger mají své zásoby munice důsledně oddělené od osádky. Francouzský Leclerc, jediný tank země NATO, jehož výroba se rozběhla až po studené válce, přidává i automatické nabíjení, ovšem úplně jiné konstrukce než notoricky nespolehlivý a nebezpečný „kolotoč“ (karusel) sovětských typů. Západní vozidla se vyznačují i silnějším pancéřováním, z čehož však zákonitě vyplývají podstatně větší rozměry i hmotnosti, které leckdy působí různé praktické problémy. Dá se říci, že obě konstrukční školy již dospěly na hranice svých možností, což Rusko letos implicitně přiznalo právě tím, že světu předvedlo nový tank T-14 na platformě Armata. Dramatičtější rozloučení s ruskou filozofií by asi těžko mohlo přijít, protože T-14 je mnohem větší než vozidla ze sovětských časů, dokonce se zdá být o něco málo větší než soudobé západní tanky. Nejdůležitější změnou je ovšem fakt, že Rusové takříkajíc dopracovali do konce snahu západních konstruktérů oddělit osádku tanku od zásob střeliva. V novém ruském vozidle totiž sedí tříčlenná osádka v pancéřované „kapsli“, zabudované do přední části korby, zatímco věž je ovládána dálkově. Zásoby střeliva se zřejmě nalézají pod věží, jež je ale jinak de facto oddělená od opravdu velmi silně pancéřované korby s mohutnými bloky přídavného pancíře. Pokud jde o hlavní výzbroj, dlouho se předpokládalo, že nový ruský tank dostane dělo ráže 135 nebo 152 mm; zbraň druhé zmíněné ráže se opravdu zkoušela na prototypu T-95, z něhož nový T-14 převzal řadu prvků, ačkoliv je vybavený „jen“ novým kanonem standardního ruského kalibru 125 mm.

Další prvky nového vozidla

Ačkoliv mnoho dalších vlastností T-14 je stále předmětem divokých spekulací, řada informací je již s jistotou nebo velkou pravděpodobností známa. K vysoké odolnosti vozidla přispívá též nová generace prvků, na něž Rusové tradičně kladou mimořádný důraz, a sice systémy aktivní ochrany vozidla. Na T-14 lze proto identifikovat minimálně dva takové komplexy, jež různým způsobem ničí, ruší nebo klamou přilétající protitankové střely. Navzdory akcentování vysoké odolnosti však nový tank určitě nezanedbává pohyblivost. Přesná hmotnost dosud není známa, ale díky relativně malé věži a použití nových materiálů patrně opět nebude vyšší než oněch 50 tun (v opačném případě by si ruská armáda strašlivě zkomplikovala logistiku). Vozidlo pohání dieselový dvanáctiválec s válci uspořádanými neobvykle do X a výkon (údajně cca 1500 koní, tedy přes 1100 kW) je přenášen na hnací kola pomocí revoluční převodovky, která kombinuje mechanický a hydrostatický systém a má integrované obracení chodu; obrněnec je tedy patrně schopen jezdit stejně rychle vpřed i vzad. To ostatně těsně souvisí s celou nezvyklou koncepcí univerzální podvozkové platformy Armata, jejímž je tank T-14 prvním, ovšem nikoli jediným uživatelem. Druhým je těžké bojové vozidlo pěchoty T-15, které nápadně připomíná izraelské těžké transportéry na bázi tanků. Ačkoliv se běžně uvádí, že motor byl přesunut dopředu, bylo by technicky správnější napsat, že byl obrácen celý podvozek, jelikož vpředu se nalézá rovněž hnací kolo (zatímco u tanku T-14 je vzadu). Patrně i proto byla použita ona převodovka, která umožňuje rychlou jízdu oběma směry. Futuristicky tvarované pancéřování T-15 také vykazuje podobnost s izraelskými řešeními, což opět dokazuje, že u tohoto vozidla dostali ruští inženýři úkol dosáhnout maximální ochrany osádky i pěšáků.

Nové obrněnce pro pěchotu

Tím se dostáváme k hodnocení dalších dvou typových řad nových ruských obrněných vozidel. Také střední pásová platforma Kurganěc-25 představuje dramatické rozloučení s dosavadními postupy sovětského, resp. ruského zbrojního průmyslu, protože tato náhrada klasické „rodiny“ bojových vozidel pěchoty BMP jasně upřednostňuje ochranu vojáků nad malou siluetou. Jako důkaz lze zmínit nejen velké rozměry korby (zatímco stísněnost prostorů uvnitř BMP je téměř příslovečná), ale i masivní bloky přídavného pancéřování na bocích a opět instalace komplexů aktivní ochrany. A podobně i osmikolový obrněnec VPK-7829 Bumerang je řešen úplně jinak než nepříliš populární transportéry řady BTR-60/70/80 (včetně nejnovějšího BTR-82), v nichž se motory nacházejí v zádi korby, a tudíž pěšáci musejí vystupovat malými dvířky v boku, což je v bojové situaci vystavuje čelní i boční palbě protivníka. Bumerang přechází k řešení, jež je obvyklé u západních transportérů, tedy s motorem vpředu, což nejenom zvyšuje odolnost vůči čelnímu útoku, ale také dovoluje výstup vojáků dveřmi v zádi (zcela stejně jsou ostatně pojaty i pásové pěchotní obrněnce T-15 a Kurganěc-25). Lze říci, že u všech nových ruských vozidel pro dopravu a podporu pěchoty drtivě zvítězil západní, potažmo izraelský konstrukční přístup. Ochranu osádky pochopitelně zvyšuje i použití dálkově ovládaných střeleckých modulů, jichž byly představeny dva typy; menší z nich (použitý na obrněných transportérech na platformách Kurganěc-25 a Bumerang) nese 12,7mm kulomet, zatímco větší (který mají tři bojová vozidla pěchoty, tj. T-15 a příslušné varianty sérií Kurganěc-25 a Bumerang) nese 30mm automatický kanon, 7,62mm kulomet a čtyři protitankové rakety Kornet-D.

Očekávaný vývoj konstrukcí

V zájmu úplnosti se hodí dodat, že dálkově ovládaná (resp. osádku postrádající) je také věž na samohybné houfnici 2S35 Koalicija-SV, jejíž osádka sedí také celá v korbě. Za největší přínos tohoto zbraňového systému platí nové, zcela samočinné nabíjecí zařízení, jež zvyšuje kadenci, díky modulárním prachovým náplním nabízí rozsáhlé spektrum úsťových rychlostí a dovoluje konstrukci věže bez osádky. Současná podoba využívá upravený podvozek tanku T-90, ovšem výhledově se má přejít na platformu Armata. Ta by se ostatně měla stát základem i pro mnoho dalších obrněnců, např. vozidlo vyprošťovací, ženijní, plamenometné nebo minové, avšak tato technika se (možná s výjimkou vyprošťovacího tanku T-16) dosud nachází ve stádiu návrhů či modelů. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že veškerá nová představená technika má pořád velmi daleko do stádia sériové produkce a řadové služby. Nyní ji čeká několik let intenzivních testů, téměř jistě i konstrukčních změn, takže ze sériové výroby, která by (údajně) mohla začít okolo roku 2018, budou patrně vyjíždět poněkud odlišná vozidla. Lze očekávat zejména vylepšování v oboru, jenž dnes hraje ve vojenské technice ústřední roli, tedy v elektronickém vybavení pro průzkum, zaměřování, komunikaci či řízení. Shodou okolností však nejde o oblast, ve které by Rusko dlouhodobě patřilo na špičku, a jestliže k tomu připočítáme i ekonomické potíže Ruské federace, je dost možné, že všechny tyto projekty ještě potká zpoždění. Navzdory tomu všemu však pořád platí, že Rusko představilo kvalitativně opravdu nové obrněnce, výrazně vyspělejší než všechna předchozí ruská vozidla, vesměs založená na designech z éry studené války, ať se již jedná o tank T-90 (což je ve skutečnosti „hybrid“ konstrukce T-72 a některých pokročilých prvků z T-80) nebo pěchotní vozidla řad BMP a BTR.

Situace v sektoru obrněnců

V případě vozidel Kurganěc-25 a Bumerang se dá říci, že díky nim Rusové stáhli jistý náskok, jemuž se v oboru obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty těšil Západ. Ten totiž za poslední čtvrtstoletí zkonstruoval řadu typů obrněnců, které jednoznačně předstihují to, čím se mohlo chlubit Rusko, ať už jde o kolové obrněnce jako Pandur II, Stryker a Patria AMV, nebo o „pásovce“ jako CV90, ASCOD a Puma. Za jediný ruský typ na skutečně špičkové úrovni se dá označit bojové vozidlo pěchoty BMP-3, ovšem to je (díky kanonu ráže 100 mm) spíše něco jako hybrid „bévépéčka“ a lehkého tanku; každopádně se ale zdá, že ani Rusové v rozvoji této specifické koncepce už pokračovat nebudou a pro chystané pěchotní obrněnce na šasi Armata, Kurganěc-25 a Bumerang se počítá s vyvíjenými kanony ráže „jen“ 45 nebo 57 mm. V oblasti tanků ovšem v zemích NATO nevznikl nový typ od konce studené války, kdy se začal vyrábět francouzský Leclerc; všechny ostatní jsou modernizované podoby vozidel z 80. let. Podobně i Rusové se dosud soustředili na „šlechtění“ svého T-90, který zajisté představoval vrchol jejich filozofie, ovšem nový tank T-14 reprezentuje zásadní generační zlom. Je smutnou skutečností, že nové tanky už řadu let vznikají převážně na východ od hranic Aliance, resp. již jen v Rusku a asijských zemích, jako je Izrael, Čína, Pákistán, Indie, Japonsko a Jižní Korea. V rámci států NATO existuje jediná výjimka, a sice turecký program tanku Altay, realizovaný ve spolupráci s Jižní Koreou. Teprve v loňském roce dal německý Bundestag politický pokyn, aby se začalo s vývojem nového tanku Leopard 3, protože někdo zodpovědný snad konečně pochopil, že ani nesporně povedený Leopard 2 nelze vylepšovat donekonečna. Prezentace ruského T-14 by tak měla být pro NATO dalším důležitým impulzem.

NATO a tank nové generace

Západ vytvořil nové typy vesměs v oboru lehkých a středních „expedičních“ obrněnců, kdežto tanky byly popisovány jako zastaralí „dinosauři“, nevhodní do mírových či protiteroristických operací. Představa, že takové operace budou dominovat a klasické války států o území už jsou věcí historie, se dnes ukazuje jako fatálně mylná. Tímto prizmatem je nezbytné vnímat i vývoj nových tanků v Rusku a dalších zemích, jež evidentně s mezistátními konflikty počítají. Dá se navíc podotknout, že příslušně upravené tanky (a jim příbuzné těžké pěchotní obrněnce) jsou i neocenitelnými pomocníky právě v protiteroristických misích, jak ostatně nejlépe demonstrují zkušenosti Izraele. Nesmí se zapomínat ani na soupeření na světovém trhu, kde ruská a čínská vozidla začínají získávat stále lepší a lepší pozice, kdežto Západ může nabízet méně a méně, a jestliže (až?) po roce 2020 dorazí na trh exportní varianta T-14, bude těžko hledat konkurenci. Z těchto všech důvodů by Západ měl provést něco podobného, co provedlo Rusko, tedy uznat, že i jeho konstrukční škola dospěla na své limity, v tomto případě hmotnostní, protože většina tanků NATO má váhu blížící se strašlivým 70 tunám. Stručně řečeno, odpovědí na T-14 by už neměla být další modernizace Abramsu nebo Leopardu, nýbrž vozidlo úplně nové konstrukce. Je velmi pravděpodobné, že největší západní výrobci obrněnců (tedy společnosti jako General Dynamics, KMW, BAE Systems a Nexter) mají „v šuplíku“ návrhy tanků další generace. Teď je proto řada na armádách a vládách zemí NATO, aby vyzvaly „svoje“ zbrojovky k prezentaci jejich vizí. Tento proces by měla pochopitelně sledovat také Armáda ČR, kterou po roce 2020 čeká řešení otázky nástupce tanků T-72M4 CZ. Zbývá jen doufat, že v té době už bude na trhu existovat několik technicky i politicky přijatelných odpovědí.

Publikace: NATOaktual.cz, 18. května 2015