LETECKÁ TECHNIKA

Ruské letecké kanony

Ruská bojová letadla se vždy vyznačovala mimořádně silnou a účinnou hlavňovou výzbrojí. Tento trend se projevuje i u soudobých ruských letounů a vrtulníků. Ruský zbrojní průmysl dnes nabízí působivou škálu leteckých kanonů, z nichž některé představují ve svém oboru absolutní světovou špičku. V tomto článku vám nabízíme úplný přehled současných ruských leteckých kanonů spolu s výčtem letadel jimi vyzbrojených.

Ruské letecké kanony lze rozdělit do tří skupin podle principu. První kategorii tvoří zbraně s klasickým funkčním cyklem, jinými slovy s jednou hlavní, jednou nábojovou komorou a jedním závěrem. Do druhé skupiny patří kanony s rotujícím svazkem hlavní (systém Gatling). Konečně třetí skupinu představují kanony se dvěma sdruženými hlavněmi a dvěma závěry (systém Gast). Tento princip je ruskou zvláštností a na Západě se nikdy nerozšířil. Naopak Rusové nikdy nestavěli revolverové kanony s vícekomorovým bubnem (systém Clarke), jež jsou obvyklé především v západní Evropě.

Klasický funkční cyklus

Začněme tedy u zbraní s klasickým funkčním cyklem. Nejstarším z typů v současné nabídce je 30mm kanon NR-30, který je dílem konstruktérů Nudelmana a Richtera. Do výzbroje byl zařazen v 50. letech. Pro automatickou činnost využívá impuls výstřelu s krátkým zákluzem hlavně a dosahuje rychlosti palby 850-950 ran/min. Dvojicí nebo trojicí kanonů NR-30 jsou vyzbrojeny např. stíhačky MiG-19, starší varianty stíhače MiG-21 a rovněž všechny stíhací bombardéry řady Su-7, Su-17, Su-20 a Su-22.

Do téže generace patří také 23mm kanon AM-23 konstruktérů Afanasjeva a Makarova. Jeho automatika je poháněna plyny odebranými z hlavně a zbraň dokáže střílet poměrně vysokou rychlostí 1300 ran/min., k čemuž přispívá pákový zasouvač nábojů. AM-23 byl zkonstruován zejména pro instalaci do pohyblivých střelišť. Dvojicí těchto zbraní ve věžích jsou vyzbrojeny mj. bombardéry Tu-16, starší verze Tu-95 a dopravní An-8 a An-12B.

30mm automatický kanon 2A42 slouží výlučně jako výzbroj vrtulníků. Pro pohon automatiky používá prachové plyny odvedené z hlavně a současně i zákluz hlavně. Kanon má dva režimy střelby, pomalý (200-300 ran/min.) a rychlý (550-800 ran/min.). Vzhledem ke svému určení má účinný systém tlumení zpětného rázu. Najdeme jej v ruských bitevních vrtulnících Mi-28, Ka-50 a Ka-52. Lze jím vybavit také námořní vrtulník Ka-29TB.

Za vrchol leteckých automatických zbraní na klasickém principu je považován 30mm kanon GŠ-301 (někdy také GŠ-30-1). Nejenže jde o nejlehčí 30mm letecký kanon na světě, ale navíc střílí rychlostí 1500-1800 ran/min., což jsou hodnoty běžné u revolverových kanonů. Zbraň je poháněna zákluzem hlavně a vysoké kadence je dosahováno také díky speciálně navrženému systému podávání nábojů. Nevýhodou je výrazné tepelné namáhání hlavně, jejíž životnost je nejvýše 1000 ran, případně 100-150 ran v jedné dávce. Vzhledem ke snadné výměně hlavně to však není příliš na závadu. Kanonem GŠ-301 jsou vybaveny všechny stíhací letouny sérií MiG-29 a Su-27, např. víceúčelové MiG-35 a Su-30, námořní Su-33, vysoce obratný Su-35 a stíhací bombardér Su-32/34. Dále jej nese kolmo startující letoun Jak-141.

GŠ-301

Rotující svazek hlavní

Kanony s rotujícím svazkem hlavní jsou typické pro americké letouny a Rusové se do jejich vývoje pustili až v polovině 60. let. Na rozdíl od západních typů, které mají většinou externí pohon, jsou ruské rotační kanony poháněny většinou interně, a to energií plynů odebraných z hlavní. Jako první byl zkonstruován 23mm šestihlavňový typ GŠ-6-23 (9A620), který byl instalován do taktického bombardéru Su-24. Jeho maximální rychlost palby se blíží 10 000 ran/min., což už samo o sobě představuje rekord, protože známější americký kanon M61A1 Vulcan má kadenci „jen“ 6600 ran/min.

GŠ-6-23M

Ruští konstruktéři se ale kupodivu nespokojili ani s tímto pozoruhodným výsledkem a v 70. letech vyvinuli modernizovanou variantu GŠ-6-23M (9A768) určenou speciálně pro rychlý přepadový stíhač MiG-31. Kadence této zbraně dosahuje působivé hodnoty 12 000 ran/min., což z ní dělá jednoznačně nejrychleji střílející kanon světa. Vzhledem k tomu, že MiG-31 má zásobu pouze 260 nábojů, by se však kanon nestačil „rozstřílet“ na svou maximální rychlost, protože zásobník by byl prázdný za necelé tři sekundy.

Kromě 23mm rotačního kanonu postavili konstruktéři Grjazev a Šipunov i obdobnou zbraň ráže 30 mm, která dostala logické označení GŠ-6-30 (9A621). S kadenci 6000 ran/min. je to nejrychleji pálící 30mm letecký kanon na světě, ale nakonec se příliš nerozšířil, protože tvoří výzbroj pouze jednoho typu bojového letadla. Jedná se o stroj MiG-27, což je specializovaná bitevní modifikace stíhacího letounu MiG-23.

Sdružené hlavně a závěry

Pravděpodobně nejrozšířenějším typem leteckého kanonu vůbec je 23mm dvouhlavňový typ GŠ-23 (někdy také GŠ-2-23) konstruktérů Grjazeva a Šipunova. Má dvě propojené hlavně a dva závěry s tím, že oba celky se vůči sobě pohybují „boxerským způsobem“. Pohybuje-li se jeden vpřed, druhý jde vzad. Lze říci, že obě hlavně se vzájemně pohánějí svými prachovými plyny. Původní varianta GŠ-23 střílela rychlostí 3000 ran/min., ale novější GŠ-23L dosahuje okolo 3500 ran/min. a podle některých zdrojů už bylo dosaženo dokonce 4500 ran/min., což je hodnota odpovídající pomalejším rotačním kanonům.

GŠ-23L

GŠ-23 se objevil v nových verzích letounů MiG-21 a Jak-28 a od počátku jej obdržel stíhací letoun MiG-23. Dále byl umístěn do střeleckých věží bombardérů Tu-22M a Tu-95MS-16 a transportních Il-76. Značně neobvykle působí GŠ-23L v podvozkové gondole výsadkového transportního letounu An-72P a opravdovou kuriozitu představuje instalace na dvouplošníku An-2A, který měl kanonem sestřelovat balóny! Příďovou věž s kanonem GŠ-23 mají některé varianty vrtulníku Mi-24, např. Mi-24VP nebo Mi-35M.

GŠ-23 se dostal i do výzbroje letadel z mnoha dalších zemí. Samozřejmě musíme uvést české cvičné typy L-39ZA Albatros a L-39MS (L-59) Super Albatros. GŠ-23 mohou nést i některé verze polského vrtulníku W-3 Sokól. Jugoslávskou licenční kopii nazvanou GŠ-23L-YU má jugoslávský cvičný letoun G-4 Super Galeb a jugoslávsko-rumunský bojový letoun J-22 Orao (IAR-93). Bezlicenční produkce probíhá v Číně, která montuje tento kanon např. do stíhacího bombardéru JH-7A a lehkého bojového letounu FC-1. Zatím poslední využití kanonu GŠ-23L představuje indický lehký bojový letoun Tejas LCA.

Druhou ruskou zbraní na tomto principu je 30mm kanon GŠ-30 (také GŠ-2-30). Byl vyvinut k ničení pancéřovaných cílů a střílí rychlostí 3000 ran/min. Tvoří výzbroj bitevních letounů série Su-25 včetně nové verze Su-39 Strike Shield. Existuje také robustnější varianta GŠ-30K pro vrtulníky, která má dvě kadence (300-400 a 2000-2600 ran/min.). Je umístěna na pravém boku Mi-24P (Mi-35P), který je tak vůbec nejlépe vyzbrojeným bitevním vrtulníkem.

GŠ-30

Kontejnery a zaměřovače

Ruské letecké kanony ovšem netvoří jen vnitřní výzbroj letadel, ale existují také v podobách kontejnerů, jež lze zavěsit pod nejrůznější typy letounů a vrtulníků. Dnes jsou nabízeny čtyři typy takových kontejnerů. Prvním je UPK-23-250 s kanonem GŠ-23. Tutéž zbraň obsahuje i kontejner SPPU-22, zatímco kontejner SPPU-6 nese rotační kanon GŠ-6-23. Nejméně známé je pouzdro 9A4273, které zřejmě obsahuje kanon GŠ-301. Kanonové kontejnery ruské výroby se v několika ohledech liší od svých západních protějšků. Všechny typy je totiž možné umístit pod závěsník i ústím hlavní dozadu, takže na pozemní cíl lze střílet i při letu vzhůru po náletu. Ještě zajímavější je však skutečnost, že v obou kontejnerech řady SPPU jsou kanony uloženy pohyblivě ve vertikální rovině, takže mohou pálit také na cíl mimo směr letu. Poloha hlavní je nastavována automaticky palubním počítačem.

SPPU-22

Za zmínku stojí i pokročilé zaměřovací systémy ruských leteckých kanonů. Srovnávací testy jednoznačně prokázaly, že v tomto ohledu ruské letouny výrazně předčí západní konkurenci. Většina amerických a evropských letounů má zaměřovače, které na průhledový displej pilota promítají pouze předpokládanou dráhu střel. Naproti tomu ruské zaměřovače jsou napojené i na radar, infračervené senzory a laserové dálkoměry, takže ukazují pilotovi i předpokládanou dráhu letu cíle, což mu umožňuje přesně určit záměrný bod. Uvádí se, že letouny řad MiG-29 a Su-27 dokážou zasáhnout cíl pouhými třemi až šesti výstřely!

O významu, který ruští konstruktéři připisují hlavňové výzbroji letadel, svědčí také informace o výzbroji nového bojového letounu 5. generace Suchoj T-50 PAK FA (I-21). Ten by měl být totiž vybaven 30mm kanonem s určitou možností pohybu, což v kategorii moderních stíhacích letounů představuje velice významný zlom. Analýzy naznačují, že možnost pohybu kanonu o pouhých pět úhlových stupňů zvyšuje pravděpodobnost zásahu o plných 50 procent. Pokud se tyto údaje o výzbroji T-50 ukážou jako pravdivé, bude to znamenat jen další potvrzení pozice Ruska jako světové špičky v oboru letecké výzbroje.

Lukáš Visingr

Publikováno v časopise Střelecká revue 1/2007