POZEMNÍ TECHNIKA

Samohybné protiletadlové kanony

Americký systém M163 PIVADS během války v Zálivu

Protiletadlové dělostřelectvo se zrodilo coby zákonitá reakce na vznik vojenského letectva. Se záměrem zvýšit mobilitu a odolnost protivzdušných zbraní se vyvinuly samohybné komplexy, využívající nejrůznější pásové a kolové podvozky. Během studené války se tento typ techniky etabloval jako standardní součást protivzdušné obrany na krátké vzdálenosti a v řadě konfliktů se vysoce osvědčil. Na konci 80. let se začalo mluvit o soumraku této kategorie a většina typů byla postupně stahována z výzbroje a nahrazována řízenými raketami krátkého dosahu, ovšem vývoj v poslední době naznačuje, že protiletadlové kanony patrně ještě neřekly poslední slovo a že se s poněkud odlišným určením vracejí na scénu.

Předchůdci a průkopníci

Za předchůdce protivzdušného dělostřelectva lze považovat děla proti balonům, jež se užívala již v 19. století. Protiletadlové dělostřelectvo v dnešním smyslu se samozřejmě zrodilo v první světové válce. Už v tomto konfliktu se objevily první samohybné zbraně, tehdy montované na šasi nákladních automobilů. Takové pojetí mobilní protiletadlové obrany převládalo také mezi světovými válkami i na počátku té druhé. Do ní vstupovala většina vyspělých zemí s poměrně dobře strukturovanou škálou zbraní, jež sahala od lehkých (samohybných či tažených) kanonů malých ráží proti letounům v malých výškách až po těžké (tažené nebo statické) zbraně, jež se používaly zejména proti vysoko létajícím formacím bombardérů. V této době vzniklo i mnoho podařených a známých zbraní, např. německý 88mm kanon (jež se ukázal jako velice účinný i proti tankům). Výjimečně se proslavily zbraně ze dvou neutrálních zemí, a to 20mm kanon od švýcarské firmy Oerlikon a 40mm dělo švédské značky Bofors. K paradoxům oné doby patří i fakt, že Boforsy a Oerlikony kupovaly a používaly armády Spojenců i Osy. Kromě samotných kanonů se vyvíjely také metody jejich dopravy. Již mezi válkami se objevily pokusy o montáž protiletadlových děl na obrněné pásové podvozky, aby se zvětšila mobilita a odolnost. Britové už roku 1925 zavedli do služby pásový Birch Gun s víceúčelovým dělem ráže 84 mm (později 75 mm), schopným též palby proti letadlům. Podobné zbraně začaly vznikat i v jiných zemích (včetně Československa), avšak vesměs nedoznaly většího rozšíření. Až během druhé světové války nastal jejich rozkvět. Za první pancéřovaný protiletadlový kanon v moderním smyslu se pokládá švédský Luftvärnskanonvagn L-62 Anti II se 40mm kanonem Bofors, jenž se posléze vyráběl licenčně i v Maďarsku pod názvem 40M Nimrod. Nejúspěšnější ovšem byly německé „Flakpanzery“, tj. tanky upravené na nosiče protiletadlových děl; lze uvést např. Möbelwagen a Ostwind s 37mm kanonem nebo Wirbelwind se čtyřmi 20mm zbraněmi. Británie zavedla do výzbroje protivzdušné verze tanku Crusader s kanony ráže 20 či 40 mm; Američané používali mj. pásové vozidlo M19 se dvěma 40mm kanony Bofors, byť daleko víc spoléhali na 12,7mm kulomety Browning M2 na polopásových obrněncích.

Německý systém Wirbelwind (alias Flakpanzer IV)

Klikatá americká cesta

Od roku 1952 patřil do arzenálu americké armády obrněnec M42 Duster, který používal prvky z lehkého tanku M41 a nesl opět dva 40mm kanony Bofors. Byl poměrně pohyblivý, ale kvůli benzinovému motoru měl malý dojezd a otevřená věž nenabízela dostatečnou ochranu. Neměl senzory pro palbu v noci a za nepříznivého počasí, nakonec však byl značně oblíbenou zbraní, paradoxně nikoli proti letadlům, nýbrž jako podpora při pozemních bojích; ještě dnes lze najít zachovalé Dustery ve výzbroji několika zemí. Ale již od poloviny 50. let byla v USA vyvíjena jeho náhrada; hodně se spoléhalo na prostředek T249 Vigilante, jenž měl šestihlavňový kanon ráže 37 mm na podvozku pásového transportéru M113. Tento slibný komplet se ale z několika důvodů nedostal do výzbroje a bylo zvoleno jednodušší řešení v podobě typu M163 VADS; to je obrněnec M113 s 20mm leteckým šestihlavňovým kanonem M61 Vulcan (odtud také název VADS, Vulcan Air Defense System), který už disponuje senzory k vedení střelby za zhoršené viditelnosti. Byl s úspěchem nasazen v několika konfliktech, kde (podobně jako dříve Duster) sloužil nejen jako protiletadlová zbraň, ale také jako výtečný prostředek pro palbu na pozemní cíle. Na počátku 80. let byla zavedena do výzbroje modernizovaná varianta PIVADS (Product Improved VADS) s novou soustavou elektroniky. Výrobce zbraně Vulcan, společnost General Electric, nabídla montáž svého kanonu a příslušného systému řízení palby i na jiné platformy; uspěla s prostředkem Commando Vulcan na bázi čtyřkolového obrněného vozu Cadillac Gage Commando, který byl zakoupen Saúdskou Arábií. Protivzdušná vozidla s kanony Vulcan stále spolehlivě slouží ozbrojených silách řady zemí, pozdější snaha o nalezení jejich nástupce však byla z několika důvodů velice komplikovaná.

Americký protiletadlový prostředek M42 Duster

Respektovaná sovětská Šilka

Armáda Sovětského svazu zařadila na konci druhé světové války do výzbroje vozidlo ZSU-37 (tato později slavná zkratka znamená „zenitnaja samochodnaja ustanovka“, tzn. protiletadlové samohybné zařízení) opatřené jedním 37mm kanonem. Ve výzbroji se však dlouho neudrželo; sovětská armáda vsadila spíše na samohybné 14,5mm kulomety a posléze dala pokyn k vývoji těžkého samohybného protiletadlového děla, jež vstoupilo do služby v roce 1955 pod jménem ZSU-57-2. Šlo o vylehčený podvozek tanku T-54, na němž se nacházela věž se dvěma kanony ráže 57 mm. Systém přezdívaný Sparka však neměl přístroje k palbě v noci či za nepříznivého počasí. Od roku 1957 byly proto vyvíjeny dva komplety, které již tímto nedostatkem netrpěly. Vývoj zbraně ZSU-37-2 Jenisej (dvě 37mm děla) byl zastaven, ovšem o to většího úspěchu se poté podařilo dosáhnout zbrani jménem ZSU-23-4 Šilka, jež vstoupila do výzbroje roku 1965. Na pásovém podvozku byla umístěna krytá otáčivá věž se čtyřmi 23mm kanony a (na tehdejší dobu) vyspělou soustavou senzorů (včetně střeleckého radiolokátoru), jež umožňovala střelbu za libovolné viditelnosti. Šilka způsobila velké překvapení v izraelsko-arabské válce na svátek Jom Kippur v roce 1973, během níž (při kombinaci s novými řízenými střelami země-vzduch) přivodila nepříjemně vysoké ztráty izraelskému letectvu. Ve své době to byl nejlepší komplex svého druhu na světě, zřetelně převyšující prostředky států NATO. Celkem bylo vyrobeno víc než 6500 kusů, z nichž asi 2500 bylo vyvezeno do nejméně 23 zemí (včetně Československa). Modernizované verze Šilky jsou dosud nabízeny na světovém trhu a celý tento systém je stále pokládán za vážnou hrozbu pro nízko létající letadla. Předpokládalo se, že nástupcem Šilky se stane obrněnec s 30mm dělem a zkoušela se řada typů (včetně šestihlavňové zbraně); nakonec ale byl upřednostněn hybridní systém Tunguska.

Sovětský protiletadlový prostředek ZSU-23-4 Šilka

Německá a švýcarská tradice

Německé slovo „flak“ (zkratka Flugabwehrkanone) proniklo do řady jazyků jako synonymum pro protiletadlové dělo, což zákonitě souvisí s úspěchy německých zbraní tohoto druhu. Svoje silné postavení v tomto sektoru si zbrojní průmysly Německa (především firmy Rheinmetall a Mauser) a Švýcarska (značka Oerlikon-Contraves) udržely také po druhé světové válce. První západní zbraní, která mohla plnohodnotně konkurovat sovětské Šilce, byl asi německý systém Gepard, jenž vstoupil do služby roku 1976. Na podvozku tanku Leopard se nalézá krabicovitá věž s dvojicí 35mm děl Oerlikon a dvěma radiolokátory (střeleckým a přehledovým). Věž lze v případě zájmu zákazníka namontovat i na podvozky dalších tanků. Německá značka Mauser nabídla jako konkurenci lehčí a levnější systém Wildcat se dvěma 30mm kanony na podvozku šestikolového obrněného transportéru. Švýcarská firma Oerlikon se (vedle kooperaci s Němci) rozhodla postupovat vlastní cestou a zhotovila prostředek GDF Escorter, což je instalace dvou 35mm zbraní s moderním systémem řízení střelby na kolovém či pásovém podvozku.

Německý samohybný protiletadlový kanon Gepard

Wildcat ani Escorter ovšem nakonec odběratele nezískaly. Poněkud lépe se dařilo projektu Marksman, s nímž přišla britská společnost Marconi. Jedná se o věž s dvojicí 35mm kanonů Oerlikon, jež se dá umístit na nejméně osm tankových podvozků (Centurion, Chieftain, Challenger, Vickers Mk 3, Leopard 1, M48 Patton, T-55, Type 59) a navíc na kolové šasi jihoafrické houfnice G6; operačně věž Marksman provozuje Finsko na podvozku T-55AM. Nyní je zbrojovka Oerlikon součástí německé korporace Rheinmetall, ale svoje vysoce úspěšně zbraně ráže 35 mm vyrábí a prodává i nadále. Dokládá to např. současný polský systém PZA Loara, jenž využívá dvojici těchto děl na podvozku tanku PT-91. Sama firma Oerlikon dnes propaguje modulární komplet Skyranger s jedním 35mm kanonem, který se dá umístit na nejrůznější podvozky, případně se dá propojit i s externími senzory a dalšími zbraněmi.

Věž Marksman na šasi tanku T-55AM finské armády

Systémy z Francie a Itálie

Francouzská armáda měla ve službě dva samohybné protiletadlové kanony. Prvním z nich byl typ M3 VDA, zkonstruovaný na bázi obrněného automobilu Panhard M3, který byl dodatečně opatřen věžičkou se dvěma 20mm kanony slavné španělsko-francouzské firmy Hispano-Suiza (tu poté převzal Oerlikon). Tatáž věžička byla pro zahraniční zákazníky instalována rovněž na další lehké kolové či pásové platformy, např. belgický obrněný automobil SIBMAS, brazilský obrněnec EE-11 Urutu či britský pásový transportér Spartan. Francouzské ozbrojené síly měly zájem o montáž na novější obrněný automobil Renault VAB, avšak tento projekt se do sériové výroby nedostal. Kromě M3 VDA užívala francouzská armáda ještě samohybný protivzdušný systém AMX-13 DCA, postavený na šasi tanku AMX-13 a vybavený dvojicí 30mmm kanonů Hispano-Suiza (později Oerlikon) a elektronikou francouzské firmy Thomson-CSF. Ta se pak snažila o další úspěchy, když nabízela modernizovanou věž DCA i na jiných podvozcích, jako byl tank AMX-30; tuto kombinací pak Francouzi dodali Saúdské Arábii. Další projekt Dragon byl rozpracován společně s Německem a představoval novou věž se dvěma 30mm kanony pro podvozek německého obrněného transportéru Marder, už se ovšem neprosadil. Stejně dopadl i ambiciózní projekt protiletadlové věže Sabre pro britské tanky Chieftain. Italská zbrojní firma OTOBREDA se snažila prorazit se systémem SIDAM 25, jenž využívá čtveřici 25mm kanonů na modifikovaném podvozku transportéru M113 (popř. se dal umístit i na různé další pásové a kolové platformy). Komplex vykazoval poměrně vysokou účinnost, ale nakonec byl zakoupen pouze samotnými italskými ozbrojenými silami.

Francouzská věž DCA na šasi tanku AMX-30

Ještěrka a její nástupci

Československo s bohatou tradicí výroby automatických zbraní samozřejmě nezůstalo stranou a také se zapojilo do vývoje samohybných protiletadlových komplexů. Na konci 50. let vznikl slavný protiletadlový dvojkanon vz. 53/59 s krycím označením Ještěrka. Využíval šasi vysoce úspěšného nákladního automobilu Praga V3S s novou pancéřovanou karosérií, která nesla dva 30mm kanony vz. 53 s optickými zaměřovači. Zbraň měla velkou palebnou sílu a byla celkem oblíbená mezi vojáky, také se exportovala (konkrétně do Libye a Jugoslávie), ovšem poměrně brzy zastarala, protože postrádala senzory pro palbu v noci či za nepříznivého počasí. Proto se v 60. letech začalo pracovat na potencionálních nástupcích. Programy obdržely kódová jména Samota a Bobr; první počítal se čtyřmi 30mm kanony vz. 53, zatímco druhý se dvojicí nových 30mm kanonů VK-30. Oba měly mít moderní systém řízení palby se dvěma radary, ovšem ani jeden nepřekročil teoretickou fázi a československá armáda začala kupovat sovětské komplety ZSU-23-4 Šilka. V 80. letech byla myšlenka domácího samohybného protivzdušného systému obnovena, když se zrodil projekt Strop. První vývojový vzorek (označovaný také jako Strop I) využíval šasi z bojového vozidla pěchoty BVP-1 a dva staré kanony vz. 53, ale sloužil jen pro zkoušky systému řízení palby. Definitivní verze Strop II vypadala zcela odlišně; byla založena na osmikolovém obrněném podvozku Tatra 815, jenž pocházel ze známé samohybné houfnice vz. 77 Dana. Také věž byla převzata z tohoto zdroje, ale místo 152mm děla nesla jeden 30mm sovětský kanon 2A38, dále 7,62mm kulomet a dvě protiletadlové rakety Strela-2M. Na vývoji se podílela řada firem z československého zbrojního průmyslu a projekt vypadal velice slibně, postavil se mu však do cesty rozpad Československa. Slováci sice vývoj komplexu dovedli do úspěšného konce (a přejmenovali jej na Brams), ale sériová výroba dosud neprobíhá. Ještě lze pro úplnost dodat, že Škoda Plzeň v 90. letech navrhla komplet Styx na stejném podvozku, ale s odlišnou věží nesoucí 35mm kanon značky Oerlikon.

Československý protiletadlový dvojkanon vzor 53/59 (foto: Lukáš Visingr)

Prostředky z dalších zemí

Do konstrukce samohybných protiletadlových kanonů se pustila i řada dalších zemí, jelikož to ve své době nepředstavovalo zase tak náročný úkol. Často vznikly technicky zajímavé zbraně, mj. jugoslávský BOV-3, což byl čtyřkolový obrněný automobil s velmi nezvyklým počtem tří kanonů ráže 30 mm. Jiné státy pozoruhodně spojovaly součásti z různých zdrojů, což pak dalo zrod bizarním kombinacím. Např. egyptský systém Sinai-23 má korbu amerického obrněného transportéru M113 se sovětským dvojkanonem ráže 23 mm. Izraelci vzali ukořistěné sovětské šestikolové obrněnce BTR-152 a instalovali na ně americké lafety, na které posadili švýcarské 20mm dvojkanony Hispano-Suiza TCM-20. Poněkud jinou cestu sledovaly země ve východní Asii, které se snažily zkopírovat konstrukční přístup nejvyspělejších států. Např. Japonsko má ve výzbroji vozidlo Type 87, které by se na dálku mohlo zaměnit s německým Gepardem, což není náhoda, protože jeho věž se dvěma 35mm kanony byla skutečně vyrobena licenčně podle německo-švýcarského vzoru; za podvozek však slouží japonský tank Type 74. Jihokorejci své samohybné protivzdušné systémy vytvořili pro podvozek bojového vozidla pěchoty K200, jež je vzdáleně příbuzné s americkým transportérem M113. Existují dva odlišné typy, a sice K263 Chungung, jenž se hodně podobá typu M163 VADS (využívá 20mm kanon Vulcan), a novější K30 Biho, který má dva 30mm kanony.

BOV-3

Čínská armáda měla dlouho ve výzbroji pouze systém Type 80, což byla kopie sovětského ZSU-57-2, avšak v 80. letech zavedla do výzbroje celkem moderní vozidlo Type 88 se dvěma 37mm děly na podvozku domácího tanku Type 79. V řadě zdrojů se mluví o starém čínském kompletu Type 63, což je podvozek tanku T-34 s otevřenou věží a dvěma ručně ovládanými 37mm kanony; tato zbraň byla ukořistěna ve Vietnamu a byla dlouho pokládána za čínský produkt, ale později se ukázalo, že Čína pravděpodobně nikdy nic takového nevyráběla! Onen získaný exemplář (nyní vystavený v muzeu) byl patrně zhotovený v nějaké vietnamské polní dílně jako jediný svého druhu.

BOV-3 v Park of Military History Pivka

Systémy s kanony střední ráže

„Zlatou érou“ samohybných protiletadlových kanonů byla 60. a 70. léta. Ale na přelomu 70. a 80. let se objevily „temné mraky“ v podobě velkého rozšíření bojových vrtulníků, které nosily protitankové řízené střely. Těmi mohly útočit na pozemní síly na takové vzdálenosti, že jim ze strany stávajících protivzdušných zbraní ráže 20 až 35 mm nehrozilo větší nebezpečí. Proto se vyspělé země světa začaly zabývat vývojem nové generace protiletadlových kanonů středních ráží, které by mohly situaci zvrátit. Paradoxně to mohlo znamenat renesanci pro 40mm zbraně značky Bofors, které se bez větších změn vyráběly již od druhé světové války, ale až do konce 70. let slavily úspěchy spíše coby výzbroj námořních plavidel, kdežto v pozemní protivzdušné obraně se jim proti malorážovým zbraním příliš nedařilo. Americká armáda nutně potřebovala náhradu za stárnoucí M163 a upnula se na vozidlo M247 Sergeant York, které mělo podvozek tanku M48A2 a věž se dvěma 40mm kanony Bofors (čili vlastně podobnou výzbroj jako kdysi prostředek M42 Duster) a údajně supermoderním systémem řízení palby se dvěma radary. Ale ty se pak staly zdrojem největších potíží, protože vykazovaly kuriózní závady; mj. nedokázaly odlišit nízko letící vrtulník od stromu a zaměňovaly hlavně vlastních kanonů za cíle!

Sergeant York skončil naprostým fiaskem a pořád je pokládán za jedno z největších zklamání ve vývoji zbraní pro US Army. Firma Bofors začala nabízet inovované verze svého kanonu pod názvem Trinity nebo TriAD coby věž, kterou lze posadit na nejrůznější kolové a pásové platformy. Od bojového vozidla pěchoty CV90 (jež nese už samo o sobě 40mm zbraň Bofors) byla odvozena protivzdušná verze LvKv 90 (alias CV9040 AA) se střeleckým radarem. Zcela unikátní případ v historii protiletadlových děl ovšem představuje komplex Otomatic, s nímž v 80. letech přišla italská zbrojovka OTO Melara. Šlo o věž s kanonem ráže 76 mm, odvozeným z velmi úspěšné námořní zbraně a poskytujícím dostřel až 6000 m. Byly vyrobeny dva prototypy (první na šasi italského tanku OF-40, druhý na německém Leopardu), které při zkouškách vykázaly výborné výsledky, nakonec se však žádný odběratel neobjevil. Výrobce ale zbraň nedávno začal znovu nabízet na osmikolovém podvozku pod názvem Draco.

CV9040 AAV ve švédských službách

Období hybridních kompletů

Pozemní protiletadlové kanony středních ráží se neprosadily možná i proto, že jim v oné době začaly velmi vážně konkurovat řízené rakety krátkého dosahu. Objevila se řada systémů, které kombinovaly kanony s raketami na jedné platformě; vžilo se pro ně označení „hybridní“. Jako typické příklady lze uvést ruský komplex Tunguska a jeho dnešního nástupce Pancir-S1, které spojují dvojici 30mm rychlopalných kanonů s osmi nebo dvanácti raketami. Rovněž v Americe se začalo hodně mluvit o hybridních kompletech; původně „provizorní“ Avenger s raketami Stinger a 12,7mm kulometem na šasi HMMWV zůstává v arzenálu dosud. Uspěla i univerzální věž Blazer, jež nese 25mm pětihlavňový kanon GAU-12/U a osm raket Stinger a dá se instalovat na různé šasi. Na podvozku osmikolového obrněnce LAV (s názvem LAV-AD) slouží v námořní pěchotě USA. Svého času se však vkládaly naděje i do mnohem výkonnějších „hybridů“, které měly vesměs využívat podvozek tanku Abrams; např. koncept Liberty počítal s dvanácti raketami Shahine a dvěma kanony ráže 25 mm, kdežto studie Paladin plánovala deset raket Roland a jednu 25mm zbraň. Přemýšlelo se i o různých kombinacích rychlopalných děl a švýcarských řízených raket ADATS, které mohou účinně napadat vzdušné i pozemní cíle. Do výzbroje se ovšem nakonec žádný z těchto projektů nedostal. „Hybridem“ je také zmíněný československý Strop/Brams či polské typy Sopel a Stalagmit (dva 30mm kanony a střely Strela-2M nebo Grom), ale všechny zůstávají na úrovni prototypu. Jinou cestou byla dodatečná montáž raket na existující systémy s kanony; např. Izraelci doplnili rakety Stinger na vozidlo M163 (výsledný komplet se nazývá Machbet) a existuje několik modernizací systému ZSU-23-4 Šilka s raketami Strela nebo Igla. Ve službě je ještě jeden poměrně málo známý „hybrid“, a to čínský Type 95, který kombinuje čtyři 25mm kanony a čtyři malé řízené střely QW-2.

Čínský samohybný protiletadlový systém Type 95

Úkoly na bojišti 21. století

Počátkem 90. let se často mluvilo o konci samohybných protiletadlových kanonů; zdálo se, že jde o druh zbraní, které byly zkonstruovány spíše pro rozsáhlé konvenční války na regulérním bojišti, tedy pro konflikty, jichž dramaticky ubylo. Bylo vyvíjeno jen málo nových typů, starší se postupně vyřazovaly s tím, že je mohou zcela nahradit řízené rakety krátkého dosahu. Nové asymetrické konflikty, které propukly mj. v Čečensku, Afghánistánu a Iráku, ovšem dokázaly, že asi nebylo úplně moudré protiletadlové kanony takto „pohřbívat“. Projevily se dva základní faktory: Za prvé, stejně jako v minulosti se potvrdilo, že rychlopalné kanony malých ráží mají vysokou efektivitu coby nástroje palebné podpory při pozemních bojích proti živé síle, zvláště ve městech, kde znamená zásadní výhodu mj. jejich schopnost palby s vysokým náměrem. Za druhé, vojáci vyspělých zemí se stali terči útoků povstalců, používajících lehké dělostřelectvo, hlavně malé minomety či raketomety; právě takovým hrozbám dokážou protiletadlové kanony velmi účinně čelit. Jejich nové zadání představuje zkratka C-RAM, Counter Rockets, Artillery and Mortars, tj. destrukce dělostřeleckých granátů, raket a min. S tímto určením vznikl systém Centurion, což je pozemní varianta námořní zbraně Phalanx, která byla původně vyrobena pro ochranu válečných lodí před protilodními střelami. Jde o prověřený 20mm kanon Vulcan, jenž je doplněn sofistikovaným radarovým systémem řízení palby. Centurion byl zpočátku umístěn na přívěsu, avšak přestěhoval se na těžký nákladní automobil Oshkosh, čímž se stal plně samohybným. Centuriony už kromě americké armády zavedly také britské ozbrojené síly. Německá firma Rheinmetall připravuje pro německou armádu podobný systém MANTIS na bázi 35mm kanonu Oerlikon. Předpokládá se, že perspektivně by se měly kromě kanonů v užším slova smyslu uplatnit v roli C-RAM také malé lasery; americká značka Raytheon již úspěšně demonstrovala „laserový Phalanx“. V každém případě je však zjevné, že si samohybné protivzdušné kanony dokázaly najít vhodné uplatnění i v soudobých konfliktech a že z výzbroje armád vyspělých zemí hned tak nezmizí.

Systém Centurion na podvozku automobilu Oshkosh

Publikováno jako dva díly v Střelecká revue 7/2011 a 8/2011